Časopis Český dialog už 20 let propojuje Čechy v ČR i v zahraničí

Český dialog byl prvním časopisem, který se po pádu totalitního režimu v r. 1989 začal soustavně věnovat českým krajanům. Nyní si připomíná už své 20. výročí. Díky časopisu vznikl i Mezinárodní český klub, který spojuje tuzemské i zahraniční Čechy. O časopise, klubu, ale i o nové knize o Češích v Texasu hovoří v dnešní rubrice Češi v zahraničí Milena Štráfeldová s šéfredaktorkou časopisu Evou Střížovskou. S jakými představami před 20 lety časopis zakládala?

"Samozřejmě s ideálními představami. Myslela jsem si, že je na světě strašně moc českých lidí, kteří budou mít o ten časopis zájem. Protože se říká, že odhadem ve Spojených státech je jich jeden a půl milionu až dva miliony, a jsou i v jiných státech celého světa. Jeden kamarád mi pak ale říkal: nebuď taková naivka, to je běh na dlouhou trať, to bude trvat léta letoucí. Tak pravda, za léta letoucí jsem měla hodně čtenářů, ale byli to spíše starší lidé a mnoho z nich už nežije, prostě odcházejí. Zase sice přijdou noví, v podstatě jich ale není moc."

Kde všude lidé Český dialog četli?

"Nejdál to bylo na Jižním pólu, na ostrově Nelson. Potom samozřejmě v Austrálii, na Novém Zélandě, v Jižní Americe a nejvíce čtenářů je v Severní Americe."

Jakými cestami se dialog k nim od samého začátku dostával?

"Nejprve jsem dostala seznam Společnosti pro vědy a umění, asi jednomu tisíci lidí jsem poslala nabídku nebo ukázkové číslo, a z toho tisíce se přihlásilo třicet pět. Pak jsem poslala další tisíc a zase se přihlásilo asi třicet pět. A takhle postupně to vznikalo. Potom jsem dostala seznam nějakého zaniklého časopisu ze Švýcarska, a tam se přihlásilo docela hodně lidí. A pak si to lidé říkali nebo jsem měla neplacené inzeráty."

Takže to je opravdu běh na velmi dlouhou trať získat čtenáře pro takový časopis. Je to časopis od počátku určený zahraničním Čechům?

"Ta myšlenka taková byla, ale ukázalo se, že lidé u nás zase mají zájem číst o zahraničních Češích. Takže je to vlastně na obě strany. A musím říct, že čtenářů v České republice máme jen o něco méně než v zahraničí."

Změnila se nějak výrazně během dvaceti let obsahová náplň?

"Vytříbila se, řekla bych. Je tam třeba víc historických materiálů a důraz na hodnoty masarykovské republiky."

Kdo jsou lidé, kteří píší pro Český dialog?

"Například paní doktorka Volfová, historička, ta nám píše velice čtivé články. Na základě těchto článků jí dokonce vyšly tři knihy z českých dějin. Jsou velice vtipně napsané a všechny jsou rozebrané. Píše samozřejmě kolegyně Martina Fialková, potom Ota Ulč z Ameriky, Míša Swinkels z Belgie, třeba Míla Rechcígl, to je taky známé jméno, i ten nám dával hodně příspěvků. A potom lidé z různých spolků píší, co se u nich děje. Prostě máme dopisovatele."

Na takové bázi může vzniknout spousta dlouholetých vztahů. Tam se vytvoří určitě mnoho vazeb. Česky dialog tímto způsobem vedl i ke vzniku Mezinárodního českého klubu...

"Ano, to jsem zrovna chtěla říct. Klub vznikl v r. 1994, čili po pěti letech."

Co je náplní klubu?

Eva Střížovská a Geoffrey Piper, foto: autorka

"Setkávání, protože lidé, kteří o sobě navzájem četli, se toužili poznat. Začali jsme se setkávat v Městské knihovně v Praze nebo v Českém centru. Pořádáme různé besedy, přednášky, koncerty. Dělali jsme taky různé zájezdy, měli jsme třeba dvoudenní seminář v Luhačovicích. Toho se zúčastnilo taky hodně lidí z východních států, z Ukrajiny, z Ruska, z Maďarska, z Chorvatska, ale i z Ameriky. To bylo moc pěkné setkání. Nebo jsme měli výlet do Haškovy Lipnice, tam bylo téma Děti exulantů. To bylo taky velice zajímavé. Každý měl nějaké zkušenosti s vlastními dětmi, taky některé děti se tam objevily."

Kolik lidí se zhruba účastní činnosti Mezinárodního českého klubu?

"Tak kolem padesáti, kteří přijdou na akci. My ale samozřejmě posíláme pozvánky a informace lidem do světa, kteří se nemohou zúčastnit, rádi si ale přečtou, co se děje."

Jak se postupně rozšiřuje činnost Českého dialogu, já ho samozřejmě sleduji v průběhu let, mám pocit, že se obsahově mění v tom, že jestli byla dřív velká pozornost zaměřená na zahraniční Čechy na Západě, tak teď se víc věnuje i těm Čechům na Balkáně, na Ukrajině nebo obecně na Východě. Je to jenom můj dojem, nebo to tak doopravdy je?

"Je to takové střídavé. Přispěvatelka Věra Doušová, která dělá Krajanský festival, jezdí na Ukrajinu a zná soubory, které hrají české písně a tančí české tance, nám přispívá na tuto strunu."

Ty jsi měla příležitost hodně zahraničních Čechů potkat jak při cestách do Austrálie a západní Evropy, tak především ve Spojených státech. V loňském roce jsi vydala knihu o své zkušenosti z Texasu. Přibliž ji trochu:

"Češi v Texasu jsou úplně zvláštní záležitost. Já jsem byla na různých místech Ameriky, vážím si ohromně všech krajanů, svých čtenářů, ale ti Češi v Americe obecně, jestli se to vůbec dá obecně říct, jsou velice opatrní na peníze. Protože je museli těžce vydělávat, museli se těžce prosazovat a jsou zvyklí šetřit a počítat, kolik co stojí a na co vydají dolar. Ne že by Češi v Texasu takoví nebyli. Češi v Texasu jsou ale mimořádně srdeční, strašně moc milují Českou republiku, ačkoliv tu třeba někteří z nich vůbec nikdy nebyli. Snaží se mluvit česky, i když špatně. Když tam člověk přijede a řekne, že je z České republiky, tak ho prostě milují! Jsou velice hrdí na to, že tam jejich předkové přišli před několika generacemi a začínali úplně od píky. Přicházeli tam samozřejmě jako zemědělci, většinou to byli domkáři z Moravy. Nejdříve strašně dřeli, neuvěřitelně v tom horku. Neznámá půda, neznámé rostliny, neznámá zvířata, děti musely pomáhat na polích. Ale děti z druhé generace už vystudovaly střední školu a z třetí generace už jsou lékaři, profesoři a prosadili se velice dobře."

Tady je potřeba říct, že stejně jako jinde, kde Češi osídlovali takové pustiny, si často nejdřív stavěli školu a kostel...

"Ano, přesně tak. To je v Texasu úplně typické. Prvně postavili kostel a školu, a potom si postavili Hall, kde se dá tancovat, protože oni si chtěli vždycky v sobotu zatancovat. Někdo hrál na harmoniku, někdo na housle. Taky mne tam překvapilo, jak milují českou dechovku, o kterou já jsem se celý život nezajímala. Ale tam jsem se ji naučila mít hrozně ráda. To je neuvěřitelné."

Zůstalo jim to tancování?

"Jo!"

Vím to podle toho, že i do Česka občas přijede nějaký soubor jako Texaská polka...

"Ano. Ano."

Jak je to s jejich češtinou?

"Není to nic valného, řekla bych. Ale vždycky, když jedu do Ameriky, tak mi přátelé říkají: ty se máš, ty se tam procvičíš v angličtině! Není to pravda, protože všichni američtí Češi, i když špatně, ale chtějí se mnou mluvit česky."

Učí se dnes češtinu i jejich děti?

"Ano, učí, hodně se to rozvíjí. Hodně se to teď vrací."

Učí se v kurzech nebo dokonce vznikají i nějaké katedry češtiny na univerzitách?

"Já nevím, jak je to na jiných univerzitách, vím, že například v Austinu je výuka češtiny. Hodně jsou to ale spíš soukromé kurzy. Je tam hodně českých organizací."

To je právě zajímavé, to jsou organizace, které za sebou mají třeba stoletou historii. Stejně tak jako jejich časopisy, třeba Hospodář. Takže v Texasu zůstává velká kontinuita. Jak je to v jiných částech Ameriky? Měla jsi možnost to taky sledovat?

"Ano, v Iowě, tam je taky dost velká komunita. V Cedar Rapids byla konference Společnosti pro vědy a umění, vlastně jsem tam ale nepotkala mladé lidi, byly to spíš starší generace. Kdežto v Texasu se i mladí učí česky."