Telč - památka UNESCO
Telč je zapsána na seznam UNESCO. Na první pohled upoutá podloubí domů na historickém náměstí, na jehož konci stojí zámek. Mají tu obraz Bílé paní v červených rukavičkách a ze zdejších obrazů se také dozvíte, jak došlo ke štěpení slavného rodu 12. století - Vítkovců. Právě z nich pocházejí i majitelé Telče, páni z Hradce.
"Zlatou růži na modrém poli dostal nejstarší syn Jindřich, ten odešel od Jindřichova Hradce. Modrou růži na zlatém poli Smil. Ten dostal Nové Hrady a Stráž nad Nežárkou. Stříbrnou na červeném měl Vilém, k tomu hrad Landštejn a město Třeboň, černou na zlatém poli levoboček Sezima. Protože to byl prý levoboček, dostal jenom peníze. Za ně si měl koupit město Ústí a to by se dnes mělo jmenovat Sezimovo Ústí. Poslední pátou růži, červenou na stříbrném poli, dostal nejmladší a nejmilovanější syn Vítek, který zůstal v rodinném sídle na Českém Krumlově a na hradě Rožmberk,"
seznámil nás s historií rodu náš průvodce Filip Píša. Na Telč se tak dostali páni z Hradce, kteří tu vládli do roku 1604. Ve znaku měli zlatou pětilistou růži na modrém poli a nejvýznamnější osobností z tohoto rodu byl pro Telč Zachariáš z Hradce. Nechal přestavět gotický hrad na renesanční zámek. A my jsme právě na jeho nádvoří.
Po procházce nádvořím, vstupujeme do zámku, v jehož přízemí je malá hodovní síň, vyzdobená sgrafitovou výzdobou ze 16. století.
"Pochází od slavonického stavitele Leopolda Estereichera, který měl v nedalekých Slavonicích svoji kamenickou dílnu. Byl zde v první fázi přestavby hradu na zámek v roce 1553. Sgrafito vznikalo tak, že na sebe nanesli dvě vrstvy barevných omítek a pak se jimi za vlhka proškrabávalo. Vespod tmavá barva, navrch světlá, ale spíše se používalo na venkovních fasádách domů."
Místnost zdobí především antická mytologie a výjevy z Bible. Ve zdi je malé okénko, které bylo důmyslně vymyšlené. Sloužilo totiž jako horkovzdušné topení. Ale dnes bychom asi zmrzli. Říká se, že maximální teploty v těchto prostorách byly v zimě 10 až 13 stupňů Celsia. Bývalá zbrojnice dnes slouží jako obřadní síň. Její unikátní klenbě se říká diamantová, protože připomíná zbroušený diamant. Kaple zámku je začouzená od svícnů a loučí. Její původní barva, která se tu dnes těžko hledá, byla zlatá a modrá, podle znaku pánů z Hradce. Kaple je zasvěcena patronovi rytířů sv. Jiří, který tu na štukovém reliéfu zabíjí na koni draka.
"Tam stojí přesně 71 domů, 3 kostely a románská věž ze 13. století. U věže původně stávalo starší hradní sídlo, ale to nechali páni z Hradce zbourat. Ze štítu městské radnice vyčnívá malá věžička. Z té se dříve zvonilo na popravu. Odsouzeného pak odváděli do nedalekého lesa, zvaného Poslednice. Dnes se mu říká Oslednice. A je tam kovová rozhledna."
Arkády jsou zdobené renesančními mřížemi. Každý díl je zdobený jiným ornamentem, žádný z nich se neopakuje. Vzácnou památkou je i Zlatý sál. Své jméno dostal podle převládající barvy kazetového stropu. Ten je datován k roku 1561.
"Má 30 osmiúhelných polí, kde je zobrazena především antická mytologie. Strop se skládá z 5 tisíc dílů a jeho rozloha je něco kolem 300 metrů čtverečních. Tento sál byl slavnostní a konaly se zde především plesy. Před každým plesem voskovali podlahu včelím voskem a na zdech místo obrazů visela benátská zrcadla. Ta se nám bohužel nedochovala. Poslední ples na zámku byl v roce 1904."
Další cesta zámkem nás zavede do hodovního, později divadelního sálu. V 19. století se tu konaly koncerty a divadelní představení. Je tu i zajímavý kus nábytku - šperkovnice, dárek zámeckého pána Zachariáše.
"Je ze 16. století z Itálie a Zachariáš ji nechal zhotovit prý pro svoji manželku Kateřinu ke 30. narozeninám. Šperkovnice by měla mít podle toho třicet šuflátek."
"Je zde zobrazena těhotná. Možná znáte dřívější pověru, věřilo se v to, že žena se nesmí nechat namalovat těhotná, jinak do roka zemře. Kateřinu varovali, jak vidíte, neposlechla. A historický fakt je, že zemřela a to pár dní po porodu. Narodil se syn, ale bohužel Kateřinu přežil o pouhých pět let."
Podruhé se Zachariáš z Hradce oženil krátce po smrti Kateřiny a to s Annou Hedvigou ze Šlejnic. Zámek se nikdy neprodával, dědil se z rodu na rod, ale protože páni z Hradce po sobě nezanechali mužského potomka, tak jejich poslední dědička Lucie Otýlie se provdala z Viléma Slavatu. Po nich přišli Lichtenštejni z Kastelkornu. A právě k tomuto rodu se váže známá postava Bílé paní. Tou byla Perchta z Rožmberka, která má na obraze červené rukavičky. Spolu s ní je tu i obraz jejího manžela Jana Lichtenštejna.
"Jan Perchtu týral. Zavíral ji do věže a to prý hlavně kvůli tomu, že měla malé věno. Otec Perchty měl naslibovat Janovi velká panství a spoustu peněz. Skoro nic z toho nedostal, tak ji prý proto týral. Když Jan umíral, tak Perchtu poprosil, aby mu zlé skutky odpustila. Ona mu neodpustila a on ji za to proklel. To prokletí je, že po smrti nebude mít klidu a musí se zjevovat na hradech a zámcích, které mají ve znaku pětilistou růži, kde se před ním schovávala. Zjevuje se v bílých šatech a rukavičkách. Na obraze je má červené. Když se zjeví v červených, znamená to, že do roka bude požár, bílé pak štěstí, narození potomka nebo svatbu a černé neštěstí a smrt."
Posledními majiteli zámku byli Podstatští z Lichtenštejna. Ti zde byli až do roku 1945, kdy byl zámek zestátněn a majitelé vysídleni do Rakouska. Na zámku je dnes zajímavá sbírka, kterou tu shromáždil Karel Podstatský - strýček posledního majitele. V letech 1903 až 1914 podnikl pět loveckých výprav po Evropě.
"Fotografie, které jsou po obvodu, je fotodokumentace z výprav. Kuriózním exponátem ve sbírce je například losí antilopa. Ta dorůstá v dospělosti váhy až jedné tuny. Pod ní je pak nejmenší druh antilopy na světě - Kirkova. Ta je veliká jako zajíc a váží asi 4,5 kilogramu."
Jak dodal Filip Píša, kromě trofejí si přivezl od Masajů například šípy, které byly napuštěné jedem. Od nich jsou i dva velké pomalované štíty vyrobené z hroší kůže.
