Telč - památka UNESCO

Telč je zapsána na seznam UNESCO. Na první pohled upoutá podloubí domů na historickém náměstí, na jehož konci stojí zámek. Mají tu obraz Bílé paní v červených rukavičkách a ze zdejších obrazů se také dozvíte, jak došlo ke štěpení slavného rodu 12. století - Vítkovců. Právě z nich pocházejí i majitelé Telče, páni z Hradce.

Telč, foto: CzechTourism

Poprvé se o Telči mluví už v roce 1335, kdy ji vlastnil král Jan Lucemburský. Ten ji vyměnil za pohraniční hrad Bánov u Uherského Hradiště a tak se do Telče dostali páni z Hradce. Pocházeli z jednoho z nejmocnějších rodů 12. století - rodu Vítkovců. Na zámku jsou i tři obrazy, které ukazují, jak představitel rodu Vítkovců - Petr Vítek předává svým pěti synům znaky a panství.

"Zlatou růži na modrém poli dostal nejstarší syn Jindřich, ten odešel od Jindřichova Hradce. Modrou růži na zlatém poli Smil. Ten dostal Nové Hrady a Stráž nad Nežárkou. Stříbrnou na červeném měl Vilém, k tomu hrad Landštejn a město Třeboň, černou na zlatém poli levoboček Sezima. Protože to byl prý levoboček, dostal jenom peníze. Za ně si měl koupit město Ústí a to by se dnes mělo jmenovat Sezimovo Ústí. Poslední pátou růži, červenou na stříbrném poli, dostal nejmladší a nejmilovanější syn Vítek, který zůstal v rodinném sídle na Českém Krumlově a na hradě Rožmberk,"

seznámil nás s historií rodu náš průvodce Filip Píša. Na Telč se tak dostali páni z Hradce, kteří tu vládli do roku 1604. Ve znaku měli zlatou pětilistou růži na modrém poli a nejvýznamnější osobností z tohoto rodu byl pro Telč Zachariáš z Hradce. Nechal přestavět gotický hrad na renesanční zámek. A my jsme právě na jeho nádvoří.

Zámecké nádvoří, foto: Zdeňka Kuchyňová / Archiv ČRo 7

"Mezi okny je znak Zachariáše, vedle je znak jeho první manželky Kateřiny z Valdštejna. Pocházela z Polné u Jihlavy, kde jí náležely stříbrné doly. Ty pak díky sňatku získal Zachariáš. Ve druhém rohu nádvoří jsou renesanční sluneční hodiny, ale bohužel fungují jenom dopoledne. Velká dřevěná vrata vedou do podzemní části zámku, odkud vycházejí chodby, které vedou prý pod celou historickou Telčí."

Po procházce nádvořím, vstupujeme do zámku, v jehož přízemí je malá hodovní síň, vyzdobená sgrafitovou výzdobou ze 16. století.

"Pochází od slavonického stavitele Leopolda Estereichera, který měl v nedalekých Slavonicích svoji kamenickou dílnu. Byl zde v první fázi přestavby hradu na zámek v roce 1553. Sgrafito vznikalo tak, že na sebe nanesli dvě vrstvy barevných omítek a pak se jimi za vlhka proškrabávalo. Vespod tmavá barva, navrch světlá, ale spíše se používalo na venkovních fasádách domů."

Místnost zdobí především antická mytologie a výjevy z Bible. Ve zdi je malé okénko, které bylo důmyslně vymyšlené. Sloužilo totiž jako horkovzdušné topení. Ale dnes bychom asi zmrzli. Říká se, že maximální teploty v těchto prostorách byly v zimě 10 až 13 stupňů Celsia. Bývalá zbrojnice dnes slouží jako obřadní síň. Její unikátní klenbě se říká diamantová, protože připomíná zbroušený diamant. Kaple zámku je začouzená od svícnů a loučí. Její původní barva, která se tu dnes těžko hledá, byla zlatá a modrá, podle znaku pánů z Hradce. Kaple je zasvěcena patronovi rytířů sv. Jiří, který tu na štukovém reliéfu zabíjí na koni draka.

Zachariáš z Hradce

Zachariáš z Hradce byl nadšen renesancí. S tou se seznámil v Itálii a právě proto si nechal přestavět starý hrad na renesanční zámek. Z arkád zámku je vidět na náměstí Telče.

"Tam stojí přesně 71 domů, 3 kostely a románská věž ze 13. století. U věže původně stávalo starší hradní sídlo, ale to nechali páni z Hradce zbourat. Ze štítu městské radnice vyčnívá malá věžička. Z té se dříve zvonilo na popravu. Odsouzeného pak odváděli do nedalekého lesa, zvaného Poslednice. Dnes se mu říká Oslednice. A je tam kovová rozhledna."

Arkády jsou zdobené renesančními mřížemi. Každý díl je zdobený jiným ornamentem, žádný z nich se neopakuje. Vzácnou památkou je i Zlatý sál. Své jméno dostal podle převládající barvy kazetového stropu. Ten je datován k roku 1561.

"Má 30 osmiúhelných polí, kde je zobrazena především antická mytologie. Strop se skládá z 5 tisíc dílů a jeho rozloha je něco kolem 300 metrů čtverečních. Tento sál byl slavnostní a konaly se zde především plesy. Před každým plesem voskovali podlahu včelím voskem a na zdech místo obrazů visela benátská zrcadla. Ta se nám bohužel nedochovala. Poslední ples na zámku byl v roce 1904."

Další cesta zámkem nás zavede do hodovního, později divadelního sálu. V 19. století se tu konaly koncerty a divadelní představení. Je tu i zajímavý kus nábytku - šperkovnice, dárek zámeckého pána Zachariáše.

"Je ze 16. století z Itálie a Zachariáš ji nechal zhotovit prý pro svoji manželku Kateřinu ke 30. narozeninám. Šperkovnice by měla mít podle toho třicet šuflátek."

Interiér zámku, foto: CzechTourism

Obrazy Zachariáše a jeho ženy Kateřiny jsou dnes v sálu, který dříve sloužil jako audienční. Kateřina z Valdštejna byla první manželkou Zachariáše z Hradce.

"Je zde zobrazena těhotná. Možná znáte dřívější pověru, věřilo se v to, že žena se nesmí nechat namalovat těhotná, jinak do roka zemře. Kateřinu varovali, jak vidíte, neposlechla. A historický fakt je, že zemřela a to pár dní po porodu. Narodil se syn, ale bohužel Kateřinu přežil o pouhých pět let."

Podruhé se Zachariáš z Hradce oženil krátce po smrti Kateřiny a to s Annou Hedvigou ze Šlejnic. Zámek se nikdy neprodával, dědil se z rodu na rod, ale protože páni z Hradce po sobě nezanechali mužského potomka, tak jejich poslední dědička Lucie Otýlie se provdala z Viléma Slavatu. Po nich přišli Lichtenštejni z Kastelkornu. A právě k tomuto rodu se váže známá postava Bílé paní. Tou byla Perchta z Rožmberka, která má na obraze červené rukavičky. Spolu s ní je tu i obraz jejího manžela Jana Lichtenštejna.

"Jan Perchtu týral. Zavíral ji do věže a to prý hlavně kvůli tomu, že měla malé věno. Otec Perchty měl naslibovat Janovi velká panství a spoustu peněz. Skoro nic z toho nedostal, tak ji prý proto týral. Když Jan umíral, tak Perchtu poprosil, aby mu zlé skutky odpustila. Ona mu neodpustila a on ji za to proklel. To prokletí je, že po smrti nebude mít klidu a musí se zjevovat na hradech a zámcích, které mají ve znaku pětilistou růži, kde se před ním schovávala. Zjevuje se v bílých šatech a rukavičkách. Na obraze je má červené. Když se zjeví v červených, znamená to, že do roka bude požár, bílé pak štěstí, narození potomka nebo svatbu a černé neštěstí a smrt."

Posledními majiteli zámku byli Podstatští z Lichtenštejna. Ti zde byli až do roku 1945, kdy byl zámek zestátněn a majitelé vysídleni do Rakouska. Na zámku je dnes zajímavá sbírka, kterou tu shromáždil Karel Podstatský - strýček posledního majitele. V letech 1903 až 1914 podnikl pět loveckých výprav po Evropě.

"Fotografie, které jsou po obvodu, je fotodokumentace z výprav. Kuriózním exponátem ve sbírce je například losí antilopa. Ta dorůstá v dospělosti váhy až jedné tuny. Pod ní je pak nejmenší druh antilopy na světě - Kirkova. Ta je veliká jako zajíc a váží asi 4,5 kilogramu."

Jak dodal Filip Píša, kromě trofejí si přivezl od Masajů například šípy, které byly napuštěné jedem. Od nich jsou i dva velké pomalované štíty vyrobené z hroší kůže.