Téma měsíce: Tajemství obrazů odhalují dvě akademie

Restaurátoři vzácných obrazů mají už tři roky unikátního pomocníka. Je jím pražská Akademická laboratoř materiálového průzkumu malířských děl. Ta vznikla spojenými silami Akademie výtvarných umění a Ústavu anorganické chemie Akademie věd České republiky. Průzkum použitého materiálu umožňuje restaurátorům nejen zpřesnit dobu vzniku uměleckého díla, ale především zjistit, jakým způsobem dílo vzniklo. Společné pracoviště vyplývá ze samé logiky věci. Zkoumají se sice umělecká díla, ale složená z materiálních komponent. Ke komplexnímu posouzení nestačí jen pohled umělecký, ale je také třeba zkoumat materiály z přírodovědeckého hlediska.

Co vlastně obnáší materiálový průzkum? Zjednodušeně řečeno, z obrazu se odebere vzorek a ten se pak analyzuje. Chtě nechtě, jde o určitou nevratnou destrukci, i když minimální. Jak ale upozorňuje doktor David Hradil z Ústavu anorganické chemie Akademie věd, šéf akademické laboratoře, za určitých okolností je dnes už možné provádět materiálový průzkum i nedestruktivně.

"Dnes už existují i analytické metody, kterým říkáme neinvazivní, a která dokáží říci něco o materiálovém složení obrazu - třeba na místě v galérii - bezdotykovým měřením vláknovou optikou z povrchu obrazu."

Bez odebírání vzorku ze zkoumaného objektu se ale vědci často neobejdou. Výpovědní hodnota nedestruktivních metod je přece jen omezená.

"Obraz je složen z celé řady barevných vrstev, je tam podklad, následují barevné vrstvy originální, často tam jsou přemalby, retuše atd., má tedy nějakou stratigrafickou výstavbu. A vy vlastně při měření z povrchu, bezdotykově, jako by směšujete tu informaci ze všech těch barevných vrstev. Často ale potřebujete detailně rozlišit, jaké materiály byly použity v té které vrstvě, v každé zvlášť. Potom je samozřejmě nutné odebírat vzoreček. Průměrná velikost odebraného vzorku je často hluboko pod jeden milimetr."

Vrstvy maleb v příčném řezu mikrovzorku v bílém (a) a UV světle (b), foto: Archiv Hradilovi

Sami vědci vzorky neodebírají. To nechávají na restaurátorech, dodává doktorka Janka Hradilová z Akademie výtvarných umění, zástupkyně šéfa laboratoře a manžela.

Janka Hradilová, foto: autor

"Restaurátor potřebuje vědět, co může sundat nebo prostě odstranit z obrazu co je původní a nepůvodní. Proto se rozhoduje, kde odebere vzorek. Většinou se to odebírá na místech, kde jsou obrazy porušené. Není ale možné například odebírat vzorek z oka. Chemik, materiálový vědec, se ho může zeptat, zda by šlo z určitého místa odebrat například určitou barvu, která má význam třeba pro dataci daného obrazu nebo určení autorství. Nějaký malíř třeba používá určitý typ pigmentu na všechny obrazy nebo na určitou část nebo v určitém období preferuje určitý typ pigmentu."

Podle doktora Hradila jde o takový drobný, v dobrém slova smyslu, konflikt zájmů.

"Restaurátor se samozřejmě snaží obraz především nepoškodit. Naopak materiálový vědec se snaží tlačit na to, aby vzoreček byl dostatečně reprezentativní. V defektu například často nemůžete vidět úplný sled vrstev, od nejstarších po nejmladší. Vzoreček by tedy měl mít výpovědní hodnotu a dokázat pak odpovědět na otázky, které třeba restaurátor klade."

Základem zkoumání všech odebraných mikrovzorků jsou mikroskopické metody.

"Tam se podíváte na vzoreček ve větším detailu, zjistíte, jak vypadá sled barevných vrstev. Tady je důležité uvést, že vzoreček musíte upravit tak, aby byl viděn v příčném řezu. Tak získáte primární pohled na statigrafickou výstavbu, na historii malby, která se právě v příčném řezu odkrývá. Prohlídka v optickém mikroskopu je velice důležitá. Musíte se umět dívat. Chcete-li dobře zkoumat materiály, musíte sledovat i určité velmi jemné detaily. Teprve potom přistupujete k dalším analytickým metodám, které už vám dávají nějakou informaci, ať už třeba o prvkovém nebo mineralogickém složení pigmentů v jednotlivých vrstvách."

Říká David Hradil a dodává, že z optické mikroskopie se pak často přechází na mikroskopii elektronovou, kde už je možné udělat jednoduchou prvkovou analýzu v jednotlivých bodech nebo vrstvách. Laik si ovšem pomyslí, že v tomto případě by snad bylo vhodnější použít nějakých chemických metod. Janka Hradilová oponuje.

"Při použití mikrochemie na vzorek si ho jednak zničím, jednak mi to může zastřít informace o dalších prvcích."

Doktor Hradil zdůrazňuje, že v akademické laboratoři se snaží upřednostňovat nedestruktivní metody.

"Ten vzoreček je v optimálním případě potřeba archivovat. Kromě toho, že je malý a heterogenní je také vzácný. A proto se právě pro prvkovou analýzu používá elektronová mikroskopie ve spojení s analyzátorem rentgenových paprsků."

David Hradil, foto: autor

Při určování autorství, stáří díla či použité malířské techniky vycházejí vědci z mnoha údajů. Stejně jako v daktyloskopii je přitom rovněž nesmírně důležitá kvalitní a věrohodná srovnávací databáze. Doktorka Hradilová vysvětluje, proč je, mimo jiné, na databázi kladen takový důraz.

"I v průběhu života jednotlivých mistrů se jejich styl měnil. Opravdu je důležité, aby v databázi bylo uloženo co nejvíce obrazů za určité časové období, aby mezi obrazy nebyly velké časové odstupy. To platí hlavně u moderního malířství."

Základ práce Akademické laboratoře materiálového průzkumu malířských děl je spolupráce s restaurátorským ateliérem při ochraně objektů našeho kulturního dědictví. Vedle toho, jak zdůrazňuje David Hradil provádí laboratoř i základní výzkum.

"A to základní výzkum v oboru vývoje nových analytických metod pro identifikaci pigmentů a pojiv. Samozřejmě také provádíme výzkum v oblasti identifikace historických výtvarných technik. My se často díváme hodně daleko do historie. Studujeme gotiku, díla velmi stará. Pokud mám srovnávat, úroveň našeho výzkumu je minimálně na velmi slušné evropské úrovni."

A co by udělal David Hradil, kdy zničehonic dostal pro laboratoř k dispozici velkou sumu peněz? Samozřejmě by dokoupil některé drahé, unikátní přístroje. Především by prý ale peníze věnoval na rozšíření vědeckého týmu.