Tomáš Halík: Ještě je čas k dialogu

V České republice slavíme státní svátek, připomínáme si totiž výročí příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Proto i náš dnešní pořad je sváteční. Věnujeme ho jednomu z nejvýznamnějších současných duchovních v Česku, katolickému knězi, univerzitnímu profesoru, teologu, autorovi řady knih o spiritualitě a také letošnímu nositeli prestižní Templetonovy ceny Tomáši Halíkovi.

"Je mi vždy bližší snaha porozumět těm druhým než výzvy ke kulturním válkám. Problém není ani v náboženství samém ani ve vědě, ba ani v ateistické interpretaci vědy. Problém je v lidech uzavřené mysli, kteří se domnívají, že k šíření svého přesvědčení potřebují urážet přesvědčení druhých lidí. Dějinná zkušenost naší části světa ukazuje, že ateismus není o nic méně imunní vůči pokušení moci a násilí než náboženství. Já jen přeji „novému ateismu", až bude starší a dospělejší, aby byl alespoň tak tolerantní, jako je naše dnešní staré evropské křesťanství. Z naší západní křesťanské kultury a její důležité dějinné fáze, osvícenství, vzešla velká idea tolerance. Abych toleroval nepříjemného souseda, opravdu ho nepotřebuji v žádném ohledu milovat; stačí, když si ho nevšímám, když je mi lhostejný - každý má svůj život, svůj styl, svou pravdu. Náš svět, „globální vesnice", se však stal příliš těsným na to, abychom mohli žít takto nerušeně vedle sebe. Přibylo nás - a přibývá, ať se nám to líbí či ne, stále více „těch odlišných"; naše ploty nejsou už tak vzdálené jako kdysi, vidíme si do kuchyní, cítíme vůně exotických polévek z jídelen těch druhých a doléhají k nám křiky rodinných hádek, o nichž jsme dosud neměli ani ponětí. Model tolerance byl vytvořen pro jiný svět, pro odlišnou architekturu měst; avšak ta dávná města už nestojí anebo vypadají docela jinak než dřív. Žijeme spolu, ať chceme či ne - a musíme pro toto spolužití najít jiná pravidla, než pouhé „neruš mé kruhy". Avšak naše kruhy už jsou narušeny. Tak blízké sousedství se neobejde bez konfliktů. Před násilím nelze ustupovat, je třeba chránit a bránit nevinné. Člověk může nastavit pouze svou vlastní tvář, je-li naděje, že tím zastaví zlo, nikoliv však tváře druhých; ty musí bránit, za ně máme odpovědnost. Avšak můžeme a musíme udělat všechno pro to, aby věci tak daleko nedošly. Na mnoha ohrožených místech je ještě čas pro prevenci a terapii násilí, čas k dialogu."

Tomáši Halíkovi byla v květnu udělena Templetonova cena, foto: isifa / Lumír Schulz

To jsou myšlenky z proslovu, který měl prof. Tomáš Halík letos v květnu při udělení ceny, které se rovněž zjednodušeně říká Nobelova cena za náboženství. Založil ji v roce 1972 britský filantrop amerického původu John Templeton a jejími nositeli se za uplynulých více než čtyřicet let staly takové osobnosti jako Matka Tereza, Alexander Solženicyn, tibetský dalajláma nebo jihoafrický biskup a nositel Nobelovy ceny míru Desmond Tutu. Komise, která o laureátech rozhoduje, v případě profesora Halíka ocenila zejména jeho snahu o dialog a toleranci mezi jednotlivými náboženství a duchovními proudy i ve vztahu k ateistům. Sám Tomáš Halík k udělení Templetonovy ceny Českému rozhlasu řekl:

"Uvědomoval jsem si, že na mne padá strašná odpovědnost - zařadit se do takového shromáždění čtyřiačtyřiceti lidí, kteří opravdu významně poznamenali dějiny této planety v intelektuálním a morálním smyslu. Byla to Matka Tereza, dalajláma a Desmond Tutu, celá řada nositelů Nobelových cen, kteří zároveň byli velkými vědci a mysliteli. To není malá věc a je to také velký závazek. Já myslím, že toho ještě musím hodně udělat, abych měl pocit, že si to zasloužím. Tam jsem si samozřejmě říkal: teď tu mám mít proslov a je tu taková škála lidí, od zástupců Sněmovny lordů až po sedm náboženství v Anglii. I naše země tam byla velmi hezky zastoupena, oba kardinálové, zástupci vlády, Senátu, univerzity atd. To bylo publikum, před kterým člověk nepřednáší každý den. Dopadlo to ale myslím velmi dobře, byl to krásný den a krásná slavnost. Pak jsem si uvědomil, že na to navazuje celá řada dalších povinností, přednášek po světě a rozhojnila se pozvání. A mezi nimi jsou taková, která se neodmítají."

Od udělení této prestižní ceny je prof. Halík zván na ty nejprestižnější univerzity, přednáší na významných fórech, jeho hlas získal váhu i v mezinárodním měřítku. Projevilo se to například nedávno, když se i on zasadil o propuštění súdánské křesťanky, kterou islamistický režim v Súdánu uvěznil a odsoudil k trestu smrti jen proto, že se provdala za křesťana a odmítla přijmout islám jako svou víru.

Tomáš Halík, foto: Jiří Hošek / Český rozhlas

"Já jsem se i v minulosti vždycky snažil pozvednout hlas, když jsem cítil, že se někde koná nějaká nespravedlnost, že je někde fanatismus, ať už zprava nebo zleva, z křesťanských, muslimských nebo jakýchkoliv jiných řad. Vždy jsem se ale snažil vidět ty věci z obou stran. Když jsem protestoval proti některým rasistickým projevům proti Romům u nás, tak jsem zároveň hovořil i s romskými představiteli a snažil jsem se jim říct, že i oni mají odpovědnost za to, aby jejich elita neopouštěla romskou komunitu. Mnozí lidé, kteří získají vzdělání, chtějí co nejrychleji splynout s majoritou a vlastně necítí odpovědnost za zdejší Romy. Takže i Romové musí mít svého Martina Luthera Kinga. A když jsem se zúčastnil různých akcí proti antisemitismu, hovořil jsem zase se židovskou komunitou. Říkal jsem, že přílišným zdůrazňováním určitých témat také možná trošku zbytečně dráždí. Je třeba se trošku vžít do těch druhých. V případě muslimů jsem se nedávno ozval proti tomu hloupému a necitlivému zásahu policie v pražských mešitách, kdy hledali autora určité knihy. Já tu knihu mám doma, to není žádný Mein Kampf. To je takový "katechismus" muslimů, kde se říká, že jen muslim může být spasen.

Je to ale velmi podobné jako u některých křesťanských fundamentalistů. Ta kniha rozhodně nebyl důvod, aby maskovaná policie se samopaly vtrhla v době modliteb do mešity. To byl opravdu hloupý zásah, který zbytečně muslimy dráždil. Tak jsem se jich zastal. Na druhé straně, když jsem slyšel o případu oné Súdánky, tak jsem se obrátil nejen na súdánské úřady, ale i na české muslimy s tím, že toto je příležitost, aby i oni protestovali. Aby i muslimové na západě ukázali, že pokud je jim tam dopřána svoboda a tolerance ze strany mnohých křesťanů nebo nevěřících, měli by v tomto smyslu působit i na islámské země. I katolická církev k toleranci, kterou dnes zastává, zrála velmi dlouhou dobu. Já myslím, že mnohá náboženství se změnila v Americe. I katolická církev byla tak dlouho traumatizována Francouzskou revolucí a jakobínským terorem, že měla strach z modernity. Mnozí katolíci ho mají dodnes. A teprve zkušenost katolíků v Americe ukázala, že se vůbec nemusí bát žít v pluralitě. Že naopak mohou v liberální společnosti mnohé věci rozvinout. Tato zkušenost určitě ovlivnila Druhý vatikánský koncil, aby souhlasil s mnohými projevy modernity, se kterými se někteří katolíci dodnes nedokážou vyrovnat. Jsou to například náboženská svoboda, svoboda přesvědčení, dialog s ostatními náboženstvími.

Foto: Archiv Českého rozhlasu - Radiaa Praha

A něco podobného se malinko klube i v muslimském světě. Je to jakýsi evropský islám. Já si myslím, že tam bude podstatný okamžik, kdy muslimští učenci budou mít odvahu prohlásit, že i korán přece jen v něčem odráží dobu svého vzniku. To křesťané běžně vědí o bibli, v níž jsou mnohá místa, která prostě dnes nemůžeme držet. Nikdo dnes nepožaduje po ženách, aby si při modlitbě zakrývaly vlasy, byť je to ustanovení sv. Pavla. Je tam celá řada dalších textů, o kterých víme, že jsou dobově podmíněné. Víme, že bible není žádný bezprostřední diktát Boží, ale že je tam lidsky podmíněný prvek. A od toho tu je teologie, aby během celých dějin rozeznávala metaforický styl a co jsou nadčasové pravdy. To bohužel obecně v islámu není."

Profesor Tomáš Halík věří, že jednotlivá náboženství a duchovní směry mezi sebou mohou najít společnou řeč:

"Od počátku byla a bude pluralita náboženství, snad ale také bude růst určitá vzájemná úcta. Na té cestě prostě vždycky rozdíly budou, to lidské se bude plést do božského plánu. Já si myslím, že je také naivní hledat nějaké náboženské esperanto, nějakou církev, která by vyhovovala všem. Je ale třeba mezi náboženstvími a církvemi hledat určité společné body a možnosti spolupráce. Já vidím cestu v dialogu."

Ve studiu je teď vzácná návštěva, socioložka Jiřina Šiklová, která se přímo zúčastnila předání Templetonovy ceny. Jak tedy proběhlo?

"Já jsem s ním byla nesmírně spokojená. Mám dojem, že Tomáš taky. Promiňte, že mluvím tak familiárně, ale já ho znám ještě z fakulty, dokonce jako svého posluchače. Jinak bych mu měla přiznat spoustu titulů, které má. On je vlastně prvním člověkem v České republice, který Templetonovu cenu dostal. A mně je trochu líto, jak tu pořád zdůrazňujeme své nedostatky, když ale někdo z našich řad takovou cenu dostane, nedovedeme na to dost dobře reagovat. Takže jsem moc ráda, že mohu říct, jak jsem byla pyšná, že ji někdo z nás dostal. Tuto cenu jako první dostala Matka Tereza a pak další, jako Bratr Rogers, a to je hezké."

Matka Tereza, foto: United Nations photo

Za co se vlastně Templetonova cena uděluje?

"Templetonova cena je podobná Nobelově ceně. Pan Templeton získal peníze a rozhodl se, že vytvoří cenu, která bude obdobou Nobelovy ceny. Ta se uděluje v různých oblastech, Templetonova cena se ale dává jen jednou ročně jedné osobnosti, a to za rozvoj duchovního života. Nemusí to být jen za náboženství, ale za duchovní život, za posun lidstva."

Je pravda, že Tomáš Halík se dostal do naprosto exkluzívní společnosti, pokud si člověk přečte seznam dosavadních nositelů za uplynulých čtyřicet let. To jsou lidé, kteří zásadním způsobem dokázali promluvit k současným duchovním problémům a pojmenovat duchovní situaci, v jaké se dnešní svět nachází. Anebo být příkladem, jako Matka Tereza. Co konkrétně hodnotitelé ocenili v případě profesora Halíka?

"Zaprvé to, že otevřel dialog. Možná jen málokdo ví, že Tomáš Halík vystudoval nejprve na Univerzitě Karlově sociologii a pak tajně v zahraničí teologii. Při Foru 2000 vedl například mezináboženský dialog. A říká, že je důležité tomu druhému naslouchat. Mít ho nejen jako souseda, to nestačí, ale naslouchat jeho otázkám. Je také velmi oceňováno, že jeho knihy kromě toho, že jsou čtivé, vždycky kladou otázky. A on v řadě knih říká, že otázka je mnohdy důležitější než odpověď. Umět se tázat! Člověk si někdy řekne, že je to málem na pomezí hereze, to bych ale nechtěla nikdy hodnotit."

I jedna z jeho nejznámějších knih se jmenuje Ptal jsem se cest. Je vlastně stále o tázání po smyslu Boha, vztahu člověka k Bohu a smyslu života člověka na zemi. Už tu ale padlo slovo hereze. Nedostává se profesor Halík tímto ne úplně běžným a konformním postojem do poněkud problematických vztahů s církví?

"To nevím, nechtěla bych se vměšovat do něčeho, co neznám. Na předání Templetonovy ceny ale dorazil jak kardinál Vlk, tak kardinál Duka. A v té společnosti byli i díky své červené čepičce dobře viditelní. A v londýnském kostele sv. Martina v polích vedle Trafalgaru bylo pak společenské setkání a já jsem ocenila, že tam oba představitelé naší církve byli."

Jiřina Šiklová, foto: Jana Šustová

Jak vlastně hosté na té slavnosti hodnotili udělení ceny Tomáši Halíkovi? Byl tam k tomu nějaký projev?

"Mluvil tam syn pana Templetona a Tomáš Halík tam měl řeč, ve které zdůraznil, co vlastně znamená multikulturalismus. Spočívá v tom, že ten, kdo žije vedle nás, nás může svými otázkami a svým pojetím oslovit a že se máme od druhých učit. To jsou myslím základní principy křesťanství, samozřejmě moderně pojatého. Tohle Tomáš Halík říkal už dávno. Napsal knížku Oslovit Zachea. To byl celník ukrytý ve stromě, který naslouchal, a možná naslouchal Kristovi lépe než lidé, kteří se tam kvůli němu shromáždili. To, že někdo tuto myšlenku dnes vůbec zvedne a připomene, je myslím velké!"

A je to možná o to větší, že dnes má mnoho lidí z různých ekonomických i sociálních důvodů z multikulturální společnosti strach…

"Ano, protože nemají dostatečně silné vlastní přesvědčení a bojí se, že jim je někdo naruší. Tady se ale jedná o dialog osobností. Na Tomášovi se mi líbí jedna myšlenka, že totiž odpovědi bez otázek jsou jako strom bez kořenů. Když se neptám, proč by mi ten druhý odpovídal?"

A neptat se jaké forma dogmatismu...

"Ano, Tomáš ale nikdy nebyl dogmatik. Já tu teď zavzpomínám trošku osobně: on přišel na fakultu někdy v roce 1965 nebo 1966 a už tehdy kladl na seminářích různé otázky. Byl to vynikající student, takže v Karolinu při promocích děkoval za studenty. Tehdy se psal asi rok 1973, normalizace byla v plném proudu, Tomáš ale neděkoval komunistické straně, vládě a dělnické třídě, za to, že je nechala vystudovat. Naopak poděkoval učitelům Karlovy univerzity a také těm, kteří tam už nemohli být. To jsem byla velice potěšena."

Tomáš Halík, foto: Pavla Kopřivová / Český rozhlas

Stýkali jste si později v disentu? Byli jste v kontaktu?

"Ano, samozřejmě. Já jsem tak trochu věděla, že Tomáš se podílí na vytváření církevního undergroundu. Byl také jedním z poradců kardinála Tomáška. Tehdy působil jako terapeut u léčených alkoholiků. K tomu si vystudoval psychologii. Myslím, že mu to umožnilo poznat lidi, se kterými by se běžně nesetkal."

Pro člověka s duchovním zaměřením to muselo být dvojnásobně silná zkušenost...

"To určitě. On třeba říká, že v bibli se nemá číst jenom to, co je tam napsáno, ale že je třeba jakési nové čtení. Otevírání problémů, kterých jsme si dříve nevšimli. Vždycky byl otevřený diskusi mezi náboženstvími. To myslím také není úplně obvyklé, zvláště u kněží. A chtěla bych říct, že dnes studenti chodí ke sv. Salvátoru, je tam skoro vždycky nabito. A asi ho vnímají nejen jako studentského kněze, ale také jako filozofa."

Připomeňme ještě jeho spolupráci s Václavem Havlem.

"To je velice důležité! V rámci Fora 2000, které Václav Havel založil, se Tomáš Halík nejen účastnil různých setkání, ale vždy tam vedl celý blok přednášek o mezináboženském dialogu. On ho dokonce inicioval. Vítal tu také dalajlámu."

A Tomáš Halík také Václava Havla vždy velmi hájil ve chvíli, kdy ho jeho odpůrci ostřelovali kvůli jeho myšlenkám, multikulturalismu a tak dále. Když se rozhlížím kolem, tak tu asi není žádná srovnatelná osobnost. Kdybychom se ale pustili tak trošku do věštění, je možné, že právě to, že mezi námi působí Tomáš Halík, ovlivní třeba mladší generace?

"Myslím, že ano. Vidím to na vlastním synovi. Ten říká, že nevýhoda Tomáše Halíka je v tom, že pak už člověk může jen těžko jít do jiného kostela."