Toulky po regionech
První zastávkou Toulek po regionech bude České Švýcarsko, které získalo prestižní cenu EDEN. Podíváme se na obří sochy v Jihlavě, na Šumavě projdeme turistickou trasu po řádění orkánu Kyrill a pak vyrazíme za pokladem. V Opavě totiž našli zemědělské stroje staré tři tisíce let. Historickým pokladem je i 400 let starý oděv Václava Viléma z Lobkovic, který se po restauraci vrátil do muzea v Mikulově. Zamíříme do Plzně, kde vzniklo Muzeum loutek a závěr bude patřit Olomouci, kde se chystá kácení slavné Rudolfovy aleje.
"Komise přijela do těchto tří destinací a proběhlo posouzení na místě včetně návštěvy našeho informačního střediska, představení destinační agentury a samozřejmě výlet. Pak už následoval ten významný úspěch, kdy jsme byli oceněni titulem destinace nejvyšší kvality a v říjnu si jedeme do Bruselu převzít tento titul oficiálně."
Z Evropy už toto ocenění získala místa jako například údolí Soči ve Slovinsku nebo oblasti finské tajgy.
"Vedle v Rakousku mají dokonce 2 takto oceněné destinace a vesměs to jsou věci, které v celé EU nejsou tak 'propálené', když to řeknu lidově, nicméně je velice zajímavé je navštívit."
A co by turisté při návštěvě Českého Švýcarska rozhodně neměli minout? Prvotřídním lákadlem sou soutěsky řeky Kamenice, kde je možné plout na pramicích. Je tu i největší skalní most Evropy Pravčická brána. Z okolí jsou krásné výhledy na celé České Švýcarsko. Celá oblast je mezi turisty velmi populární. Počet návštěvníků neklesá ani přes současnou krizi. Jako další cíl si správci národního parku vytyčili zápis Českého Švýcarska do světového dědictví UNESCO.
O tuto poctu se nejnověji uchází Vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku. Nominační žádost předala 25. srpna v sídle této organizace v Paříži ředitelka Souboru lidových staveb Vysočina Ilona Vojancová. O konečném osudu žádosti bude rozhodnuto na podzim roku 2010.
Do parku Gustava Mahlera v centru města, který se v těchto měsících buduje, přivezly stroje několikatunové sochy. Umístili jich celkem šest. Tři symbolizují ptáky a tři ryby. Kamenní ptáci jsou vidět už z dálky, protože jsou vysocí zhruba 5 metrů. Zato ryby neuvidíte, protože jsou ukryté v budoucím jezírku. Každý z těchto kousků váží zhruba 20 tun. Jak dodává mluvčí jihlavského magistrátu Radek Tulis, autorem soch je akademický malíř Jiří Koblasa, ale vytvořil ji Jaroslav Řehna.
"Procházeli jsme kouzelným údolím svatého Mikuláše. Povídali jsme si a došli ke kašně. Já jsem ho oslovil a říkám: Františku podívej se, co to tady je? A on říká: to je hrozný."
Umělecký kovář se okamžitě dal do studia historie a zjistil, že v místě před mnoha lety žil poustevník František, který se o pramen i staral.
"Okamžitě mě napadlo, že bych mohl vytvořit kovanou sochu poustevníka, klečícího v pokoře se džbánem, ze kterého by vytékala léčivá voda. "
Zdejší poustevně se říkalo fráterka. Toto označení získala roku 1692 podle bicích hodin v dřevěné věži, která byla dříve označována jako fráterka. A právě tady přebýval poustevník, jehož úkolem bylo zapisovat ty, kteří se uzdravili. Do léčivé vody přidával i bylinky. Poustevnám v Česku odzvonilo roku 1782, kdy byly zrušeny.
"Je to tady hrůza. Je zajímavá myšlenka, že to nechávají být a čekají, jak si s tím Šumava poradí sama."
Myslíte si, že je dobře, že v Národním parku Šumava nechali zetlít to dřevo?
Nová zážitková trasa je dlouhá 700 metrů a turista na ní překonává několik terénních nerovností, padlých stromů a musí chodit po lávkách až 2 metry nad zemí. Podle ředitele Národního parku Šumava Františka Krejčího stojí za to projít si fyzicky náročnější úsek a ne jednou.
"Ty změny budou vidět každé léto. Právě v tom, jak budou přibývat semenáčky a mladí jedinci smrku, jeřábu, možná dalších dřevin. Tady nebudeme nijak zasahovat, nijak ovlivňovat vznik nového lesa."
"Ten polom v prvních několika letech neustále tzv. sedá a mění se při každém větším poryvu větru. Padá další strom, který původně při tom velkém polomu zůstal stát."
Zážitková trasa na Poledníku by měla návštěvníkům sloužit nejméně deset let. Podle Františka Krejčího by za tu dobu měl být několikahektarový polom zelenější.
"Sice to bude mladý les po dobu našeho zbývajícího věku, ale bude tu každopádně les, horská smrčina."
Zážitková trasa Na poledníku je veřejnosti přístupná každý rok od 1. července do 30. září.
"Je tu nechaný zapalovací otvor. Dáme do něj tyč s nějakým zápalným materiálem, jak to mám připraveno",
přiblížil postup Hynek Hladík, který s nápadem připomenout tradici přišel. Nečekané komplikace těsně před zažehnutím však způsobili právě hasiči. Zkropili nejen hlínu na milíři, ale i připravené suché dříví. Třetí pokus o zapálení byl úspěšný a dým přilákal i první turisty. Co na to říkají?
"Je to dobře, že to tady dělají. Líbí se nám to. Viděli jsme to v Polsku, na Ukrajině, kde jsme byli před pár lety na kole. Tam to neoplácávali hlínou, měli takové plechové obrovské kotle a v těch topili, všude po kopcích to kouřilo a smrdělo."
Uvnitř milíře se vyvine vysoká teplota, zhruba 1100 stupňů. Právě kvůli takto vysoké teplotě dřevo neshoří, ale zuhelnatí. Stavba milíře na Jeleních Vrších je součástí hranice překračujícího projektu Setkání s tradicí na Schwarzenbergském plavebním kanálu.
V Opavě mají historický poklad. Archeologům se podařilo objevit dřevěné zemědělské stroje, které byly vyrobeny asi před 3 tisíci lety. Jak uslyšíte od Martina Knitla, podle předběžných odhadů je to unikát v rámci celé naší republiky.
Jsou to dřevěná zemědělská rádla, tedy nástroje na kypření půdy. Lidská ruka s nimi pracovala už v pravěku. Díky tomu, jak Opavou kdysi tekla řeka a díky jílovité půdě včetně spodní vody, vzniklo dokonale konzervované prostředí. A dřevo se nerozpadlo ani během třiceti století, což je malým chemicko-biologickým zázrakem. Opavský historik Jaromír Kalus je podobně jako jeho další kolegové nadšen.
"Vždycky doufám, že se skutečně podaří najít nové mimořádné věci, které poodhalí naši minulost. Takže toto jen dosvědčuje domněnku, že lokalita, kde se nachází město Opava, je skutečně stará a je vždycky možnost najít něco, co to poodhalí."
Údajně se v Česku nic takového ještě nenašlo a v celé Evropě jen pár kousků. Mimořádně vzácný a křehký poklad teď ošetřují pracovníci Slezského zemského muzea v Opavě. Archeologický výzkum v centru města, na místě, kde vyroste zábavní a nákupní centrum, pokračuje a kdo ví, jaké překvapení ještě nabídne.
Historickým pokladem, ale z jiného soudku, je také vzácný oděv Václava Viléma z Lobkovic. Teď se vrátil po náročné restauraci zpět do Mikulovského národního muzea. Oděv má nevyčíslitelnou hodnotu a zámožný šlechtic v něm byl před čtyřmi staletími pohřben. V dílně nedaleko Prahy ho více než rok restaurovala paní Vendulka Otavská. Jak vůbec takový oděv zámožného šlechtice ze 17. století vypadá.
"Sestává z širokých nabíraných, řekla bych kulovitých kalhot v délce nad kolena a z kabátku ve formě kazak. Ten kabátek i nohavice jsou zdobené značným množstvím knoflíků z dřevěným jádrem. Těch knoflíků je přes 200. Kazak ještě vyniká falešnými rukávy, které se mohly navléknout na ruku nebo nemusely. A když nebyly navlečeny na ruce, tak visely zdobně z průramku podél boku dolů."
Hnědý oblek pro Václava Viléma z Lobkovic ušil krejčí roku 1628. Hrabě zemřel rok poté. Bylo mu pouhých 34 let a ve stejných šatech byl v moravském Mikulově pochován. Roku 2000 začali antropologové restaurovat první šaty rodu Dietrichsteinů, do kterého se Lobkovic přiženil. Teď má oděv opět svou původní podobu. Jeho převoz byl složitý, připomněl kurátor mikulovského muzea Ivo Láník.
"Paní Otavská nechala udělat speciální držák, který jsme přišroubovali k podlaze, ze spodu jsme dali molitan, aby když pojedeme po dálnici, to mělo trošku odpružení. Jinak je to v autě přikurtováno a budeme se modlit, aby jsme to v pořádku dovezli do Mikulova."
Vše dobře dopadlo. Oděv musí být chráněn i v muzeu. Teplota ve vitríně nesmí přesáhnout 20 stupňů Celsia a vlhkost vzduchu 55 procent.
Turistickou sezónu v západočeské Plzni obohatí Muzeum loutek. Návštěvníci ho najdou na náměstí Republiky v třípodlažním restaurovaném domě. Přízemí má patřit kočovným loutkářským společnostem a prvním stálým plzeňským divadlům. Své místo tu najde i Spejbl, Hurvínek a další postavičky Josefa Skupy. Více už ředitel divadla Alfa Tomáš Froyda.
"Loutek bude více než 1200, které najdou v muzeu svůj nový domov. Expozice je zaměřena jenom na historii plzeňského loutkařství, která je velmi bohatá. Plzeň dala světu spoustu významných jmen, jako byl například Josef Skupa nebo Jiří Trnka. Ale před tím to byly další významné loutkařské rodiny jako rodina Novákových, Kočkových. Třípatrový dům obsadí loutky od té skutečně nejstarší historie, která začíná někde kolem roku 1830. To jsou asi loutky nejstarší. Ty nejnovější jsou právě z divadla Alfa z našich stažených inscenací a divadlo Alfa tam bude mít celé jedno patro."
K Plzni patří Josef Skupa. Diváci tak budou moci poznat Spejbla a Hurvínka, ale taky jiné významné postavičky z dob loutkového divadla Skupy, když hrál ještě v Plzni. Objeví se tu i replika legendárního Revolučního Kašpárka. Loutky na jedné ze scén zahrají i konkrétní hry, divák si ji zvolí po zmáčknutí displeje. Dotekové panely nabídnou podrobné informace, medailonky nejvýznamnějších loutkářů, součástí bude projekce historických Skupových her se Spejblem.
"Našli jsme také jedny z prvních loutek Jiřího Trnky. A to díky spolupráci s jeho potomky, takže diváci se budou moci těšit na několik unikátů, které Trnka i sám vyřezával například velmi krásná je loutka samuraje."
Tyhle loutky byly naposledy veřejně vystaveny v roce 1929 u příležitosti čs. loutkářského sjezdu v Praze. Návštěvníci se seznámí také s typy loutek, technologií výroby, uvidí i loutky v nadživotní velikosti. Podle architektů je projekt v ČR ojedinělý tím, že se podařilo nejprve navrhnout expozice, jimž se poté přizpůsobila rekonstrukce. O muzeu loutek se v Plzni mluví už více než deset let. Pro veřejnost se otevře 19. září. Diváci se mohou těšit i na malou kavárničku Cafe Skupa.
"Byla zařízena trochu na způsob Skupova bytu, který jsme objevili v Plzni na Borech, včetně dochované Trnkovi nástěnné malby, jejíž reprodukci jsme umístili také do této kavárničky a ta kavárnička, která navazuje na malý dvorek, má určitě šanci stát se dalším zpříjemněním procházky po muzeu."
Stromy Rudolfovy aleje založené v roce 1866 jsou ve špatném stavu. Vzhledem ke svému stáří by za určitých podmínek mohly ohrozit návštěvníky parků. Právě otázka bezpečnosti byla podle ředitele olomouckého výstaviště Flora Zdeňka Štefky rozhodující pro radikální vykácení a následné vysázení více než 200 kaštanů.
"V tuto chvíli musíme potlačit kritéria estetická a botanická, protože se ukázalo, že je prvotní kritérium bezpečnosti."
Městské parky jsou ale oblíbeným místem nedělních vycházek Olomoučanů. S tak radikální obměnou Rudolfovy aleje se proto těžko smiřují. Považují ji ale za nezbytnou:
"Tak jednou se to obnovit musí. Teď nebo za 50 let. - Líbit se mi to asi nebude, ale vím, že před rokem tady na nějakého mrňouse spadla větev, tak to má asi svůj důvod. Ale představit si to absolutně nedokážu."
Jak rychle a zároveň šetrně obnovit vzácnou Rudolfovu alej, to už byl úkol pro odborníky z brněnské a olomoucké univerzity i členy hnutí Duha. V samém centru města se totiž zabydlela řada ohrožených druhů zvířat. V parcích ochranáři napočítali 10 druhů netopýrů, 26 druhů brouků a 37 druhů ptáků. Přestože stromořadí v uplynulých letech opakovaně devastovala klíněnka jírovcová, autor projektu Radek Pavlačka z tohoto škůdce obavy nemá.
"Proti klíněnce se dá chemicky stříkat, ty postřiky nejsou agresivní a zásah stačí udělat jednou. Je to v době začátku kvetení jírovce a ty kaštany jsou de facto zelené do konce roku."
Odborníci slibují, že na novou alej nebudou Olomoučané čekat další stovku let. Kaštany prý rostou velmi rychle. A tak ve stínu stejně vysokých stromů se budou procházet už za 10 či 15 let.
