Toulky po regionech

Hrad Grabštejn
0:00
/
0:00

Jaro otevřelo brány památek. Třeba hrad Grabštejn se díky štědré dotaci dočká rekonstrukce. Turisty lákají i přehrady a my se podíváme, jak se před sezónou čistí. Žijí v nich i škeble a ekologové zkoumali jejich zdravotní stav. Pak zamíříme do Českého Švýcarska - tady zavedli nový systém pro pomoc zraněným turistům. Vydáme se i do období paleolitu. Ostrava usiluje o získání slavné Petřkovické venuše. V našich toulkách budeme i péct a chránit drobečky před hlodavci, kteří se přemnožili na Vysočině. Podíváme se za policejními koňmi i za plzeňskou atrakcí - smolením sudů.

Státní hrad Grabštejn na Liberecku se dočkal peněz na rekonstrukci. Původně gotická a pak renesanční stavba velice zchátrala. Díky 50 milionům korun jí svítá na lepší časy. Například zámecká kaple sv. Barbory je dnes řazena mezi nejpůsobivější renesanční prostory českého venkova.

„Provádí se celková rehabilitace celého hradního areálu podle vynikajícího projektu pana docenta Girsi, který je šetrný k areálu hradu, protože se jedná o konzervační metody a v podstatě se to bude týkat nejenom omítek, střešních plášťů, ale v neposlední řadě také interiérů, přivedení inženýrských sítí, které tam chybí,"

řekl pro Český rozhlas ředitel libereckého pracoviště Národního památkového ústavu Miloš Kadlec a dodal, že obnovy se dočkají i vzácné malby.

„Objevili jsme tam nádherné nástěnné malby z nejrůznějších epoch, od renesance přes klasicismus, které jsou asi nejdokonalejší, ale i třeba výmalby ve stylu art deco, které zachycují jak třeba ten interiér vypadal v první polovině 20. století."

V minulosti hradu pomohli naši i zahraniční dobrovolníci a také benefiční koncerty operního sólisty pocházejícího z nedaleké Chotyně Luďka Veleho, díky kterým se zachránila už vzpomínaná kaple sv. Barbory, kde jsou vzácné fresky z 16. století. Na zámek se postupně vrací i mobiliář, která se restauruje a dostává do expozic. Grabštejn je známý i svým kulturním životem. Jsou zde zajímavé hudební i divadelní akce.

„Dohodli jsme se se zástupci stavby, že Grabštejn nebude uzavřen, budeme se snažit, aby mohl být celou sezónu otevřený,"

dodal Miloš Kadlec. Návštěvníci tak uvidí, jak se slavné šlechtické sídlo rodu Donínů vrací do své původní podoby.


Turisty lákají o dovolených nejen zámky, ale také přehrady. Stále více si oblíbili projížďky na lodích. Od loňského roku začala brázdit loď Vysočina i Dalešickou přehradu. Aby pohled do vln byl příjemným zážitkem, o to se postarala čistící loď. O jednom z jarních víkendů se tady pilně uklízelo a ruku k dílu přiložili jak zaměstnanci jaderné elektrárny, tak rybáři, vodní záchranáři, ale i skupinky dobrovolníků z celého Třebíčska. Na palubě lodi byl i Michal Malý.

Právě jsme se nalodili na servisní loď Energie na Dalešické přehradě. Já teď jdu do kajuty za kapitánem. Pane kapitáne, je všechno připraveno? Můžeme vyplout?

„Ano, všechno připraveno."

Tak zvedáme kotvy.

„Tuto pracovní loď jsme pořídili v loňském roce a je to pomůcka pro lidi, kteří se starají o přehradu,"

provádí mě po servisní lodi správce vodního díla Malešice Josef Blaha.

„Je vybavená manipulačním hákem, kterým se tahají klády z vody. Zařízení je teď schované pod plachtou, aby na to nepršelo. Potom jsou vzadu různé úchyty, na které se dají uchytit lana, se kterými se stahují naplaveniny z přehrady. Předek je vybaven sklopnou rampou, takže se dá na tuto loď najet i nějakou malou mechanizací a převézt ji na potřebné místo."

Teď se řítíme plnou parou vpřed s větrem v zádech. Máme tu také hrázného Dalešické přehrady pana Suchánka. Co všechno z přehrady taháte? Co byla taková nejkurióznější věc, kterou jste vytáhli?

„Nejkurióznější snad králíkárna a psí bouda. Ale jinak většinou plasty, polystyreny, pet lahve a takové věci. Pak klasické dřevo, které popadá uschlé na hladinu."

A to už jsme pomalu dorazili ke břehu, abychom naložili pytle s odpadem, který nasbírala první skupina dobrovolníků. Na tomto místě prý také posbírali stará sedadla z aut, patníky od silnic a ve vodě tu našli dokonce starý vysavač.

„Zřejmě z té velké vody, nevím ve kterém to bylo roce, tak ho voda vzala z některé zahrádky a dostala ho až sem. Každá láhev, která se sebere, tak prospěje životnímu prostředí a přehradě taky. Zaplať Pán Bůh, že to někdo organizuje a někdo se na tom podílí,"

uzavírá hrázný Josef Suchánek. Jen za první den čištění byla servisní loď Energie zaplněna odpadem až po okraj.


Škeble říční
U přehrady ještě zůstaneme. Jen se přesuneme na Vsetínsko. Ve zdejší přehradě Bystřička žijí říční a rybniční škeble. Na to jak se jim daří, se přišli podívat ochránci přírody. Pomohli jim speciální jednotky policejních potápěčů z Frýdku - Místku, kteří měli v přehradní nádrži cvičení. Přehrada Bystřička prošla před 5 lety náročnou rekonstrukcí, při níž vodohospodáři odtěžili tisíce tun bahna. Ekologové vylovili na 140 tisíc škeblí, které putovaly do okolních jezer a rybníků. Když se Bystřička opět napustila, zhruba pětina se jich vrátila zpět. Jak se tedy škeble cítí?

„Právě provádí veterinář kontrolu škeblí, které tady máme. Jsou to škeble říční a taky jedna škeble rybničná. Škeble rybničná je chráněná ze zákona. Škeble říční tak velkou ochranu nepožívají, nicméně v tom množství, ve kterém v té přehradě jsou, tak je rozhodně třeba je chránit. Nejenom jako celek, ale jako každého živočicha, protože přítomnost škeblí svědčí o tom, že čistota vody v přehradě Bystřička je v postatě dobrá,"

řekl Českému rozhlasu jednatel místní pobočky ČSOP Milan Orálek. A úkol to byl pro potápěče náročný.

„Celé dno přehrady je tvořeno naplaveným sedimentem, který je velice lehký a stačí se tam malinko pohnout a už ta voda je zkalená. Ale ti naši kolegové, policejní potápěči mají rozsáhlé zkušenosti s prací v podobných podmínkách."

Podle prvních poznatků se navráceným škeblím daří dobře.

„Tak jako má pařez a strom svoje letokruhy, tak je má i škeble. Za dva roky od posledního doplnění počtu v přehradě, je vidět, že ten přírůstek je pravidelný a že se škeblím daří,"

uvedl ekolog Milan Orálek. V Česku žijí celkem tři druhy škeblí. Jejich lastury jsou světle zelené nebo žluté. Nejčastěji se vyskytuje právě škeble říční, které se dožívají věku 20 až 40 let. Pak je tu dnes ohrožená škeble rybničná a velmi vzácná škeble plochá.


Z přehrad teď zamíříme do kopců. Rozmanitost a členitost Národního parku České Švýcarsko někdy komplikuje zásahy hasičů nebo záchranné služby. Někdy je každá vteřina důležitá. Správci parku proto území rozdělili do několika oblastí a dali jim čísla. Jak tedy může vypadat vzkaz záchranářům, se dozvíte od Ivany Solničkové.

Vzkazy záchranářům teď budou znít asi takto: zlomil jsem si nohu a najdete mě u skály sto metrů od místa, které je označeno číslem 11 nebo nedaleko informační tabule s číslem 5 hoří les. Takové a podobné vzkazy teď budou dostávat dispečeři záchranných služeb od návštěvníků Českého Švýcarska. Park sice není velký, ale často se mění v bludiště, říká strážce Václav Nyč.

„To území se prostě nedá poznat. Každému strážci, který tam pracuje, se stalo, že zabloudil do nějaké rokličky a pak ani nevěděl, jak z ní ven."

Na území Českého Švýcarska se každoročně poraní desítky lidí. Často jde bohužel o těžké úrazy, proto se k nim záchranáři musí dostat co nejrychleji. Teď budou mít díky číslům orientaci snadnější.


Severomoravská Ostrava stojí o Petřkovickou venuši. S nápadem na přestěhování do tamního muzea přišel primátor Petr Kajnar. Sošku archeologové našli v 50. letech na Landeku a Venuše je více než 22 tisíc let stará. A má historicky nevyčíslitelnou hodnotu, říká Silvie Mikulcová.

Ostravané zatím Petřkovickou venuši mohli na vlastní oči vidět jen dvakrát. Poprvé v roce 2002, kdy ji během jediného dne a za přísných bezpečnostních podmínek shlédli 4 tisícovky zvědavců. Petřkovická, někdy taky označovaná jako Landecká venuše je naprostý unikát. Jako jediná v Evropě totiž znázorňuje štíhlou mladou ženu. Ostravský primátor Petr Kajnar chce, aby se do města vrátila.

„Region potřebuje znovu obnovit tradici, znovu najít kořeny, které budou sahat dál, než jenom k tomu těžkému průmyslu a hornictví."

Pěticentimetrová soška je dnes součástí sbírek archeologického ústavu Akademie věd v Brně. Jeho ředitel Pavel Kouřil potvrdil, že o záměru už jednali.

„Moravský paleolit je skutečně světový, to je záležitost, která má na světě jen málokde obdoby. Sbírka i z tohoto pohledu je velmi cenná, je unikátní a často ji navštěvují badatelé z celého světa. Od Ameriky, přes západní Evropu, Izrael, až po Rusko, takže podle mého soudu by nebylo příliš dobré a příznivé, kdyby z ní nějakým způsobem byly vyčleňovány jednotlivé artefakty."

Petřkovická venuše by případně mohla být uložena v Ostravském muzeu jako vrchol expozice o historii města. Ředitelka Jiřina Kábrtová potvrdila, že by složité podmínky pro její uchování zajistit dokázali. Jde třeba o teplotu, intenzitu světla, ale také bezpečnost.

„Já bych si ji dovedla představit v rámci naší nové expozice ve výklenku věže Staré radnice."

Jednání o případném přestěhování Petřkovické venuše do Ostravy jsou zatím na začátku. Odborníci se ale shodují, že by bylo lepší, kdyby se do krajské metropole spíše pravidelně půjčovala.


Kdyby Petřkovická venuše spořádala unikátní perníkové domino, které připravili v Opočně na Rychnovsku, asi by už tak štíhlá nebyla. Netrápili se tím ani studenti zdejší střední školy, kde to vonělo perníkem. Loni tu udělali desetimetrovou roládu, letos domino, které měří 27 metrů.

„Upekli, nakrájeli, dozdobili. Na všem se podíleli sami studenti, s pomocí učitelů odborného výcviku,"

uvedl zástupce ředitele školy Petr Horák. Za loňským i letošním nápadem stojí studentka dnes už druhého ročníku Petra Kynzalová.

„Plechů bylo 24, kostek bylo 170, lentilek je 1.147 a délka je 27,2 metrů."

Pokud by jste si podobné domino chtěli připravit, nákup by se vám do pár tašek nevyšel. Kuchařky nakoupily například 15 kilogramů mouky, 30 kypřících prášků do pečiva, 8 litrů mléka, 120 vajec a přes 3 kilogramy lentilek.

„Museli jsme udělat perníkové těsto a ty lentilky jsou na ozdobení."

Perníkové domino udělalo radost dětem z opočenské mateřské školy. To si totiž, stejně jako loni roládu, mohly celé sníst.


Foto: 4028mdk09, CC BY 3.0 Unported
Na pečené domino by se určitě na Vysočině vrhly myši. Díky letošní teplé zimě se totiž hlodavci přemnožili. A o svoji úrodu teď s nimi soupeří pěstitelé. Na zahradách dokáží hlodavci udělat pořádnou paseku. Rady si neví sadaři ani chataři a řada z nich Monice Pytlíkové dosvědčila, že pasti na které je chytali, letos prostě nezabírají.

Sadaři, zahrádkáři a chataři jsou na pozoru. Díky teplé a suché zimě se totiž přemnožili hlodavci. To potvrzuje zoolog Aleš Toman.

„A hlavně nebyl sníh, nebyly jarní záplavy, kdy je půda promáčená. To těm hlodavcům vadí. Každá zima za normálních podmínek zredukuje populaci hlodavců, většina jich vymře a jara na rozmnožování se dožije jen malé procento populace. Když ta zima je takhle příznivá, tak jich přežije víc a pak naskočí takového přemnožení."

O svoji úrodu se tak bojí mnozí sadaři, třeba pan Petr z Jihlavy.

„Poslední dobou, a už mě to štve, mám ve svém sadu strašně moc myší. Mám docela strach, nevím jak to bude na podzim s úrodou."

Paní Vlasta bydlí v Meziříčku na hranicích Jihlavska a Žďárska. Na zahrádce jí hlodavci nechali spoušť.

„Když chodím po zahradě, která je prolezlá těma dírama, tak se kolikrát propadnu."

Hlodavci, především hryzec vodní dokáží podle Aleše Tomana zničit celou úrodu.

„Často dokáže sklidit úrodu mrkve, řepy, brambor a podobně. Vyhlodává ty hlízy, které jsou v zemi. Bohužel často v sadech způsobuje to, že ožere kořeny ovocných stromů a ten strom potom vytáhnete jako kůl zcela bez kořenů."

Přemnožení hlodavců se bojí i chataři. Paní Aleně z Jihlavy dokonce myš prokousala i peřiny na chatě.

„Oddělala jsem polštář a ona na mě koukala. Tak jsme na sebe koukaly, hodili jsme na ni nějaký hadr, zachumlali jsme to a hodili z okna. Viděli jsme jak běží pryč."

Podle Aleše Tomana se pohromám můžete vyhnout tím, že do země zapíchnete dřevěné berličky na odsedávání dravců nebo budky.

„Predátoři pomohou udržet populaci hlodavců v takové rozumné, snesitelné míře."

I já jsem očitým svědkem, že se na Vysočině myši přemnožily. Jedna se mi nastěhovala do chalupy a i když jsem ji přemlouvala, odmítala odejít. Sama sebe jsem přesvědčovala, že je to milé zvířátko, o kterém jsou i kreslené pohádky. Až na jaře jí došlo, že nic k snědku nenajde, a naštěstí zmizela v polích.


Když už jsem si vzpomněla na pohádky, tak filmové hvězdy žijí i v Ostravě Staré Bělé. Zahrály si například v pohádce Rytířský příběh. Nebojí se davů, výbuchů petard, ani střelby. Jak uslyšíte od Silvie Mikulcové, řeč je policejních koních.

Ostravští strážníci jich mají 12. Přestože má ve znaku bílého koně, ve stájích je teď většina starokladrubáků černá. A důvod? V lidech budí věší respekt, říká velitel jízdního oddílu Miroslav Holý.

„Ti vraníci se osvědčili rozhodně víc, než ti bílí."

Policejní koně jsou v Ostravě nejčastěji k vidění ve velkých parcích, či v chráněné krajinné oblasti okolo řeky Odry. Vypomáhají ale třeba i na fotbale, když je potřeba nepustit k sobě rozvášněné fanoušky. Jejich výcvik je proto složitý. Nejvíce je děsí rybáři na kole. Nedokáží prý pochopit, proč se člověk pohybuje tak rychle a ještě má pruty na zádech. Třeba jeden z hřebců neuspěl podle Miroslava Holého kvůli dopravnímu značení.

„Přechody, klikaté oranžové čáry, bílé čáry přeskakoval, uskakoval bokem. Takový kůň je vlastně nebezpečný do provozu. Snažili jsme to vyřešit tím, že jsme před stáje nakreslili přechod pro chodce, ale bohužel ani po půl roce to nebyl schopný vstřebat."

Jízdní oddíl ostravské městské policie si na nedostatek zájemců o práci nemůže stěžovat. Ideální je, když má uchazeč zkušenosti s koňmi. Takový je i příběh Jiřího Turoně.

„Ve 14 letech jsem začal chodit na koně, potom po škole jsem začal pracovat na statku s koňmi, pak jsem šel na vojnu, po vojně jsem šel k městské policii v Karviné a potom po 6ti letech jsem zjistil, že se tady uvolnilo místo, tak jsem nastoupil."

Jak na vás lidé reagují, když vás potkají?

„Jsou rádi, že vidí koně, koukají s respektem, hlavně malé děti."

Dovolíte jim si toho koně pohladit?

„Ano, můžou si ho pohladit."

Práce u jízdního oddílu ostravské policie ale není jen o akci a příjemných věcech. Stáje sice uklízejí tři civilní zaměstnankyně. Když je ale potřeba, i strážníci musejí vzít vidle do ruky.


Smolení sudů, foto: ČTK
Unikátní podívanou nabídli bednáři v Plzeňském pivovaru. Rozžhavili smolu a ručně vysmolili ležácké sudy. Právě smolení těchto velkých sudů, ve kterých dozrává plzeňský ležák, je v dnešní době velkou atrakcí. Nenechal si ji ujít ani Jan Dvořák.

Zaplať Pán Bůh za tu atrakci. V 90. letech minulého století totiž hrozilo reálné nebezpečí, že dubové sudy by v dnešní době neměl kdo smolit. Bednáři v Plzeňském pivovaře byli spíše na obtíž a jen díky pár lidem ve vedení dokázali doslova přežít a dnes se o dřevěné sudy stará osm bednářů, loni se dokonce přestěhovali do nové bednárny. Takže i když se bednářské řemeslo na školách nevyučuje, stále žije právě díky plzeňskému pivovaru."

Jak vůbec smolení vypadá?

„Ruční smolení sudů začíná odsmolováním, kdy se rozpustí stará smola. Dnes se používají propanbutanové hořáky, pak se do sudu nalije asi 40 litrů vroucí nové smoly, která má zhruba 200 stupňů Celsia, takže ta práce je docela nebezpečná. Člověk se může lehce opařit. Pak si musí dávat pozor při tzv. štorcování, tedy při převalování sudů, aby mu ten mnohasetkilový dubový sud nepřimáčkl třeba nohu nebo jeho samého. To štorcování se provádí proto, aby smola zatekla do všech pórů. Pak se přebytečná tekutina vylije a smola v sudu se nechá zaschnout při neustálém kutálení. Ale pro smolení pivních sudů se nesmí používat lecjaká smola. Musí to být taková, která nedá pivu žádnou nebo velmi malou příchuť. Míchá se tedy smola borová z Kanady, z Číny i Evropy. Je to tedy pořádná věda, kterou dnes provádělo 8 bednářů z plzeňského prazdroje. A podle toho si myslím, že je poznat, že to je velmi důležitá práce, jedna z těch nejdůležitějších."

Víte, jaká je trvanlivost dobře vysmoleného a udržovaného sudu? Až sto let. Tady se sudy smolí každý půl rok, ale ještě v 60. a 70. letech bylo sudů tolik, že se smolily každý den.

10
50.833333300000
14.333333300000
default
50.833333300000
14.333333300000
50.845886190000
14.876142730000