Tradice vítězí

Lidová strana zřejmě prožívá nejhlubší krizi ve své osmdesátileté historii. O víkendu proběhly klíčové stranické konference před nadcházejícím sjezdem křesťanských demokratů. Ani ty, jak uvádí Zdeněk Vališ, však nenaznačily, že by sněmování druhé nejstarší české strany mohlo vyřešit víc než pouhé personální problémy.

Mimořádný volební sjezd lidovců se soustředí na opakovaný souboj o křeslo šéfa strany mezi dosavadním předsedou Janem Kasalem a jeho největším rivalem Cyrilem Svobodou, donedávna ještě lídrem čtyřkoalice. Oproti poslednímu volebnímu sjezdu ale bude ten nadcházející souboj daleko ostřejší. Kasal se mu chtěl na poslední chvíli vyhnout. Jenže někdejší ministr obrany, poslanec Miroslav Výborný, kterého chtěl Kasal poslat do souboje místo sebe, jeho nadějné očekávání zklamal a kandidaturu odmítl. Mnohé lidovce tím přímo rozzuřil. Výborný, který má u hodně lidovců vysokou prestiž, nálepku zrádce a zbabělce odmítl. Naopak dal vcelku oprávněně najevo, že problémy nelze donekonečna jen tlumit. Je nutné se jim postavit v přímém střetu. Nepřímo prostě řekl, ať si to vyřídí Kasal se Svobodou a nechť potom jeden z nich odejde do politického důchodu. Někteří pozorovatelé na druhé straně považují Výborného zdůvodnění, proč se nechce ucházet o post předsedy, sice za elegantní, ale nelogické. Ať už vyhraje ten či onen, místo očistného střetu se může dostavit ještě větší prohloubení vnitrostranické krize. Na existenci dvou proti sobě ostře nabroušených křídel ve straně se prý volbou předsedy nic nezmění.

Pravda, možná právě Miroslav Výborný mohl dalšímu štěpení na čas zabránit. Pozorovatelé se ovšem vesměs shodují v názoru, že lidovecká krize je mnohem hlubší, že jde až k samým kořenům jejich bytí. Zůstávají prý na půli cesty mezi tradicí a moderností a zjednodušeně řečeno, navenek se tento stav projevuje právě v duelu Kasal- Svoboda. Křesťanští demokraté měli štěstí, že krátce po pádu bývalého režimu stanul v jejich čele jeden z nejnadanějších polistopadových politiků Josef Lux. Dokázal je vyvést bez větších šrámů z komunistické minulosti a dokonce posílit jejich vliv. Třeba národní socialisté takové štěstí neměli. Dnes široká veřejnost ani neví, že taková strana ještě existuje.

Hladký přechod do demokratických poměrů ale vedl křesťanské demokraty zároveň k přesvědčení, že stranu není nutné reformovat. Lux se sice snažil dodat jí punc modernosti a otevřít novým myšlenkám, ale jeho náhlá smrt reformační proces zastavila. A lidová strana se opět upnula k zaprášeným a přežilým tradicím. Tu nejviditelnější snad nejlépe vystihuje heslo předválečného lídra strany monsignora Šrámka - nezáleží na tom, s kým jsme v koalici, důležité je být při tom. Toto heslo samozřejmě ctil i Josef Lux a velice si zakládal na tom, že jeho strana představuje ve vládách Václava Klause jazýček na vahách.

Nyní jsou lidovci poprvé ve své historii v opozici. A už třetím rokem se ukazuje, že prostě nedokáží žít mimo vládu. Aby se do ní opět dostali, souhlasili se vznikem čtyřkoalice. Zároveň by ale chtěli být mimo ni, chtěli by být jednou pravou levicí, podruhé levou pravicí. Mnozí sice podvědomě tuší, že pro všechny potenciální spojence jsou hodně nečitelní a tím i málo důvěryhodní, ale tíha tradic je zkrátka silnější. Někteří si uvědomují, jak to poněkud drsně vyjádřil komentátor Mladé fronty Dnes, že "rozšafný moravský sedlák, který chodí v neděli do kostela, není věčnou nezměnitelnou skutečností", ale daleko více se obávají nějaké změny. Víkendové krajské konference ukázaly, že ani na nadcházejícím sjezdu mezi lidovci rozhodně nepřevládnou ambice stát se moderní evropskou křesťanskou demokracií.