Třetí se nebude smát

Mezi prezidentem Václavem Havlem a ministrem zahraničí Janem Kavanem panuje podle pozorovatelů v poslední době napětí kvůli českému návrhu rezoluce OSN o porušování lidských práv na Kubě. Havlovi se dokonce podařilo propašovat bez vědomí ministra zahraničí svého člověka do české delegace, která o rezoluci jedná v Ženevě. V této souvislosti, jak uvádí Zdeněk Vališ, opět zaznívají pochybovačné hlasy o prioritách české zahraniční politiky.

Česko se kvůli rezoluci dostalo do sporu se Spojenými státy. Těm se nezamlouvá, že by v ní měla být i kritika už 40 let trvajících hospodářských sankcí vůči Kubě. Mnozí politici a pozorovatelé proto vyslovují nesouhlas s postupem ministerstva zahraničí. V obecné rovině se všichni shodují v názoru, že spojenectví a přátelství se Spojenými státy patří k těm bodům české zahraničněpolitické koncepce, které jsou pro bezpečnost a všestranný rozvoj státu zcela nepostradatelné. A není tedy vhodné vnášet do vzájemných vztahů nějaké rušivé momenty.

Na konkrétní případ proticastrovské rezoluce však existuje v podstatě dvojí pohled. První prosazují ti, kdo soudí, že z důvodů principiálních i na základě vlastní zkušenosti se Česko musí zasazovat o uznání a prosazování lidských práv ve světě. Dodatek kritizují hospodářské sankce je tudíž kontraproduktivní a celou rezoluci znehodnocuje.

Druhý názorový tábor je spíše pragmatický a kritizuje především fakt, že se Česko vůbec nechalo vtáhnout do sporu mezi Spojenými státy a Kubou. Například stínovému ministru zahraničí ODS Janu Zahradilovi vadí, že česká zahraniční politika stále trpí komplexem mesiášství. Také jiní připomínají, že Česko je malá středoevropská země, jež nemůže přeceňovat svůj vliv a možnosti, a musí proto bedlivě vážit, jaké jsou priority její zahraniční politiky a jaké prostředky má k jejich realizaci. Kuba by prostě neměla hrát v české politice větší úlohu, než jí přísluší přiměřeně rozsahu a charakteru vzájemných styků.

Mopsličí zapanáčkování při přijetí úkolu prosadit proticastrovskou rezoluci před třemi roky bylo prý zcela zbytečné a dnešní snaha zmírnit ho vsunutím Američanům nepříjemného dodatku je spíše trapná. Zazněly i hlasy, že v celé kauze nejde ani tolik o svobodu Kubánců, jako o revanš za poškození majetkových nároků amerických občanů na Kubě před více než 40 lety. Washington zcela oprávněně hájí zájmy svých občanů, ale proč se do toho pletou Češi? A pokud jde o dodržování lidských práv na Kubě, na začátku 90. let by česká iniciativa - jako reakce na pád komunismu - byla zcela pochopitelná a svým způsobem přirozená. Dnes by se ale tato záležitost měla přenechat zemím amerického kontinentu. Jedno přísloví říká, že když se dva perou, třetí se směje. V tomto případě může být třetí naopak bit. Pokud bude Praha prosazovat rezoluci v její současné podobě, sklidí hněv Američanů i Kubánců.