„Udržet češtinu v zahraničí je oříšek,“ říká zakladatelka České školy bez hranic Lucie Slavíková-Boucher

Lucie Slavíková-Boucher založila před více než dvaceti lety Českou školu bez hranic v Paříži. Z mateřské iniciativy se postupně stal mezinárodní vzdělávací projekt, který dnes propojuje stovky dětí, rodičů a učitelů po celém světě. Její příběh ukazuje, že udržení češtiny v zahraničí není zdaleka jen otázkou výuky.

„Na začátku jsem si přála, aby děti mluvily česky,“ vzpomíná Lucie Slavíková-Boucher, která po revoluci odešla do Francie studovat medicínu. Když se jí narodily děti, zjistila, že udržet češtinu v cizojazyčném prostředí není samozřejmost. „Ukázalo se, že je to celkem oříšek,“ říká.

První setkání s českým jazykem probíhala v Českém centru v Paříži, kde se četly pohádky. „Na naše každoměsíční setkání chodily čtyři děti, z toho dvě byly moje,“ dodává Lucie. Postupně se z těchto aktivit vyvinula škola, která dnes funguje podle českého rámcového vzdělávacího programu.

Komunita, která přesahuje hranice

„Česká škola není jen lavice a děti. Je to komunita,“ vysvětluje Lucie. Škola v Paříži zahrnuje nejen české rodiny, ale i jejich zahraniční partnery. Vzniká tak pestrá mezinárodní síť, kde se čeština stává mostem mezi kulturami.

„Nejfantastičtější na tom je ta soft power, kterou ty školy mají,“ dodává. Škola se věnuje nejen jazykové výuce, ale i propojování českých a francouzských kulturních kontextů. „Francouzská historie je velmi spojená s československou historií, takže se z toho stává kompaktní vzdělávací těleso.“

Proměna generací a jazyková pestrost

Dnes už nejde jen o klasické česko-francouzské páry. „Vidíme rodiny, kde se rodiče potkali na Erasmu, spolu mluví anglicky, přestěhovali se do Paříže, děti jsou ve francouzském systému a k nám chodí na češtinu,“ popisuje Lucie. „Lingvisticky mi to přijde strašně zábavné.“

Školy jako kulturní ambasády

České školy v zahraničí často fungují jako neformální ambasády české kultury. „Vždycky vidíte ten přesah, tu práci s komunitou, prezentaci České republiky na neuvěřitelných projektech, na kterých by stát nemohl pracovat,“ říká Lucie.

Za jeden z nejdojemnějších momentů považuje oslavu 20. výročí školy. „Požádala jsem bývalé absolventy, jestli by nám nenamluvili video o tom, co pro ně škola znamenala. Všichni mluvili česky. Říkali, že si až teď uvědomují, co jim škola dala. To byla ta největší odměna.“

Křehkost systému a potřeba podpory

Přes více než 150 českých škol v zahraničí zůstává systém křehký. „Ty školy jsou pořád strašně křehké organizmy,“ upozorňuje Lucie. „Závisí často na dobrovolnících, kteří školu vedou vedle svého zaměstnání. Stačí, aby ta osoba nemohla, a škola zaniká.“

Podle ní je udržení národního jazyka veřejným zájmem. „Jazyk není soukromá záležitost. Potřebuje zásadní institucionální podporu, aby fungoval z dlouhodobého hlediska.“

Vzkaz rodičům v zahraničí

Na závěr Lucie posílá jasný vzkaz všem rodičům, kteří se snaží udržet češtinu u svých dětí: „Nevzdávejte to. To stěžejní období je v podstatě strašně krátké a stojí to za to, když tu vícejazyčnou výchovu ustojíte. Protože není nic hezčího, než když vám vaše dospělé děti napíšou SMSku a nebude v ní téměř žádná chyba.“