Umění je práce a odpočinek zároveň, říká galerista Zdeněk Sklenář

Zdeněk Sklenář patří mezi nejvýznamnější české galeristy. Začal v Litomyšli a koncem 90. let se přesunul do Prahy. Když byla jeho galerie v nejlepším, v roce 2013 ji zničil výbuch plynu. Zdá se, že Sklenářovo zaujetí vystavovat to spíše posílilo. Hovořili jsme s tím o jeho oblíbených autorech, o přijímání českých umělců v zahraničí i o jeho zvláštním vztahu k Číně.

Zdeněk Sklenář, foto: Miloš Turek

Jak relaxujete?

Relaxace probíhá u toho, co dělám. Umění je pro mě jakýsi životní ideál. Tím pádem žiji svůj ideál a nepotřebuji odpočívat. Když se dívám na Leonarda da Vinci, na současné umění, na tváře výtvarníků nebo lidí, kteří z toho mají radost, neznám lepší způsob odpočinku.

Po výbuchu v domě na Smetanově nábřeží, kde jste měl galerii, jste loni otevřel menší výstavní síň v Salvátorské ulici v Praze a kromě toho na Kosárkově nábřeží máte tzv. Chambre Apart. Jak se změnila dramaturgie vašich výstav?

Chambre Apart byl určen jako doplněk ke galerii na Smetanově nábřeží. Ředitel Guggenheimova muzea Thomas Messer mi kdysi řekl: Zdeňku, máš krásnou galerii, ale možná by bylo dobré, abys měl ještě prostor pro ty, kdo mají rádi intimitu a soukromí. Tak jsem na Malé Straně vyhledal místo, které tyto parametry má – výhled na Vltavu, na Karlův most, na Hradčany. Kromě intimity a soukromí je to elegantní prostředí pro představování umění. Tento koncept nese název „umění žít s uměním.“ Vytvořili jsme ho s vynikajícím českým architektem Josefem Pleskotem. Do roka tam dělám 6-8 výstav, které jsou určeny pro zvané přátele. Umění je tam zasazeno do přirozeného prostředí, které pro někoho funguje jako apartmá a pro jiného jako galerie. Rád bych jednou vydal knihu, která by zrekapitulovala, co se v tomto prostoru dělo, aby zůstala vzpomínka na to, jak bylo možné prezentovat výtvarné umění.

Jaká výstava tam momentálně probíhá?

Za tu dvouletou historii jsem tam vystavil Karla Malicha, Kryštofa Kinteru, Jana Mertu… Měli jsme tam výstavu s názvem Od krajiny do krajiny, což byl vlastně průřez 150 letým vývojem českého výtvarného umění: od Slavíčka, Mařáka a Trampoty přes Toyen, Štyrského, Lhotáka a Sklenáře k Malichovi, Sýkorovi a Boštíkovi až po současné Číhala, Díaze, Achrera. Právě Josef Achrer má v současné době v Chambre Apart samostatnou výstavu.

A galerie v Salvátorské ulici?

Prostor v Salvátorské je pro mě obřadní síní výtvarného umění. Je to zdánlivě nevelký prostor, ale jeho úctyhodná šestimetrová výška vytváří pocit vznešenosti a klidu. Galerii jsme vybudovali opět s Josefem Pleskotem, který má smysl pro historický detail a propojuje jej se současným a nadčasovým. Dramaturgicky se soustředím na to nejvýznamnější, co naše země má. Snažím se vytvářet obraz krásy, který vytvoří v člověku tsunami emocí a nutí diváka si uvědomit, že umění je nejen krásné, ale má závažnou historickou povahu. Snažím se o to, aby i ti ostřílení milovníci mohli být ještě překvapeni. Teď tam probíhá výstava Josefa Šímy pod názvem Panenkám bude 90. Je tam 14 kreseb Josefa Šímy, které patří k nejvýznamnějším knižním ilustracím 20. století, vedle například Zrzavého doprovodu ke Kytici nebo k Máchovu Máji. Knihu Panenky napsal Jaroslav Durych. Vydavatel Aventina Štorch Marien vyzval Šímu, aby ji ilustroval. Stalo se tak v roce 1927. Teď se podařilo je vystavit a myslím, že půl století zase nebudou nikde k vidění. Šímovy kresby budou v Salvátorské do 21. června. Od 27. června tam začíná výstava Marka Číhala.

K vašim kmenovým autorům patří Malich, Sýkora, Boštík, Grygar. Kteří ze současných umělců se těší vaší přízni?

Josef Šíma: Otakar Štorch-Marien, foto: Miroslav Krupička

Moje dramaturgie je zaměřena na vrcholné umění a je mi úplně jedno, z které epochy pochází. Jeskynní kresby v Altamiře jsou stále platné. Lidé je vyhledávají, protože přinášejí potěšení. Stejně tak je to s uměním gotiky, baroka a dalších slohů včetně 20. století. Počátky moderního umění nalezneme u Cézana, u Picassových Slečen z Avignonu, které změnily podobu výtvarného umění. Pak přišel Duchamp, surrealisti, dadaisti a další. V českých zemích stojí u počátků moderního umění skupina Osma, založená v roce 1907. Kubišta, Zrzavý… To byli otcové zakladatelé moderního umění u nás.

Významná byla 60. léta, která díky několika osobnostem zásadně změnila tvář výtvarného umění. Sem patří Zdeněk Sýkora, který uvedl do umělecké tvorby počítače, Václav Boštík, který přinesl kosmické vize, zvláštní světlo, záři, úžas nad jednotou všech prvků světa, Karel Malich, který proměnil způsob zobrazování krajiny, vytvořil geniální pastely a své slavné 3D objekty z drátu, a Milan Grygar, jehož díla mají dvojí rozměr – není to jen samotné výtvarné dílo, ale i zvukový doprovod, pořízený při jeho vzniku. To je celá symfonie doteků tužek a štětců na podkladovém materiálu. Tito lidé jsou základem i pro dnešní generaci talentovaných umělců. Mezi ně patří Merta, David, Kovanda… I na ty jsem zaměřen.

Které ze světových výtvarníků máte rád?

Galerie Salvátorská, foto: Miroslav Krupička

Z těch historických velikánů to jsou Georges Braque, Pablo Picasso, Paul Klee. To je taková svatá trojice. Je jich samozřejmě víc – Giacometti, Duchamp a mohl bych pokračovat. To jsou zásadní umělci ve stylu zobrazování. A vedle toho máme jména, která ještě nejsou historicky zhodnocena: Anish Kapoor, Džan-Šo-Gan z Číny nebo Gerhard Richter. Važme si jejich umění, přijímejme je s porozuměním, ale až s odstupem padesáti sto let budeme moci říci, zda se osvědčili.

Velkou část roku trávím v Číně, která má zcela odlišné parametry. Za jednoho z otců abstrakce je považován Mondriaan, ale v budoucnu možná bude přezkoumáván, protože Čína má podobného autora ze 17. století. Otázkou tedy je, zda žijeme v dostatečně revoluční době. My na západě žijeme a měříme podle našich parametrů, ale Čína a Asie nám přinášejí nové podněty, které mohou naše hodnoty zrelativizovat.

Galerie Zdeněk Sklenář pořádá nebo spolupořádá výstavy českých umělců v zahraničí – v Německu, v USA, v Číně. Co je vaším hlavním záměrem? Zviditelnit české umění nebo zvýšit jeho cenu?

Mým cílem je v první řadě udělat sám sobě radost. A zároveň je to touha poměřit to nejlepší od nás s tím ve světě. Vezměte si Jaromíra Jágra nebo Dominika Haška, to jsou světové sportovní hvězdy. Kdyby hráli v Kladně a Pardubicích, tak jsou možná legendami u nás, ale ne víc. Tím, že vstoupili do světové konkurence a byli konfrontování s těmi nejlepšími, tak mohli růst a prosadit se v mezinárodním měřítku.

V umění je to podobné. Český umělec, který má kvalitu, může vyrůst jedině v nejsilnější konkurenci. Venku si každý uvědomí své české limity. Česko je malá země, ekonomicky ne příliš silná. I když se nám tu dobře žije, umělec potřebuje zažít konfrontaci, která přesahuje hranice své země. A já chci dokázat, že máme stejně hodnotné umělce jako Německo, Británie nebo Čína. Třeba pro Němce nejsme rovnocennými spoluobčany, považují nás za lidi z Východu. Ve Francii a Itálii je to ještě horší. A proti tomu bojuji.

Je o vás známo, že máte úzký vztah k Číně. Kde jsou jeho kořeny?

Malíř Zdeněk Sklenář, ateliér na UMPRUM, 1974, foto: Václav Chochola/Wikipedia/CC BY 3.0

Do Číny mě přivedl rodinný základ. Můj strýček malíř Zdeněk Sklenář v roce 1955 navštívil Čínu a tam si uvědomil, že realita v Číně je pro obrazotvornost daleko mocnější než představy a snění. Ty měsíce, které tam strávil, mu proměnily jeho smysly a z toho vznikly obrovské obrazy, které jsou dnes součástí českého malířství 20. století. Tyto podněty se v naší rodině tradovaly, v tom jsem vyrůstal. V polovině 90. let jsem se vydal do Číny poprvé. Teď už mám za sebou 117 cest. Za tu dobu jsem potkal tisíce lidí, z nichž někteří se stali opravdovými přáteli. Jedním z nich je malíř a sinolog Jiří Straka. On se svou manželkou vybudovali v Pekingu umělecké centrum Czech China Contemporary. Je to pět tisíc metrů čtverečních pro představování českého i čínského umění a zároveň zázemí pro české umělce v Číně. Aby mohli poznávat Čínu, nejstarší kulturu světa, čínské umění, aby mohli růst.

V Číně jste představil Bohuslava Rejnka a další významné české výtvarníky. Jak je Číňané přijímají?

Číňané nás milují, protože máme podobné vlastnosti jako oni. Máme obdobnou zkušenost z komunistického režimu. Jako my rádi zpívají. Rádi se objímají, rádi jedí a pijí, radují se ze života. Vedle toho mají zároveň racionální přístup k životu. Když se řekne Česko, tak pro Číňany to znamená Prahu, mýtické místo, které je okouzluje stejně tak jako nás. Jezdí sem za krásou. Jsme pro ně takovým mentálním osvěžením.

V Číně jsem uspořádal několik desítek výstav. Setkal jsem se s představiteli nejvýznamnějších uměleckých institucí. Všichni vůči nám byli přátelští. V tomto otvírání obzorů a navazování přátelství vidím největší vklad svůj i mé galerie. Uvědomil jsem si, že desetimilionové Česko je stejně mocné, jako národ s miliardou a 300 miliony obyvatel. Nezáleží na počtu obyvatel, ale na počtu osobností na milion obyvatel. Jestli máme jednu osobnosti na milion lidí, tak je to moc. Tedy 10 takových osobností. Miliardová Čína má takových osobností 20, možná 30. Z toho vyplývá, že poměrově jsme na tom lépe.

Které jsou vaše oblíbené galerie?

Na prvním místě hledám přírodu, která je sama o sobě svébytnou galerií. Třeba oblast Quilinu v Číně. To je víc než surrealismus, to je zázrak. Když Bůh tvořil tuto krajinu, tak chtěl ukázat, že to umí. Pokud jde o galerie, tak vždy, když jsem v New Yorku, tak mířím do Guggenheimu. Stejně tak vždycky jdu do 3. patra Muzea moderního umění, kde jsou Picassovy Slečny z Avignonu, Gaugin a ostatní velikáni, kteří formulovali jazyk moderního umění. V Londýně je to Serpentine Gallery a další… Jejich dramaturgie je téměř neomylná, nekompromisní, a projevuje se i pozorností vůči něčemu zdánlivě nenápadnému. Právě proto má smysl umění sledovat.

V České republice máme za sebou první etapu. Začátkem 90. let vznikly galerie, z nichž některé vyrostly a některé už neexistují. Ale nejde jen o galerie, koná se spousta výtvarných aktivit v prostředí města. O umění se začalo mluvit a psát. Jsou tu kamenné galerie, obchodníci s uměním bez galerií, aukční síně, internetový obchod i černý trh. Umění je totiž nejen krásné, ale taky výnosné – pokud má člověk profesionální zkušenost. V tom zažíváme obrovský vzestup.