Vladimír Železný: vystavujeme českou klasiku 20. století i zapomenuté autory

Emanuel Frinta, Ležící akt, foto: Miroslav Krupička

V Galerii Zlatá husa byla nedávno zahájena výstava Emanuela Frinty TOUHA. O výstavách zapomenutých umělců, o roli galerií a o dvaceti letech sbírkové činnosti hovoří v následujícím rozhovoru Vladimír Železný.

Emanuel Frinta, Ležící akt, foto: Miroslav Krupička
Jak se ve vaší galerii objevil neznámý prvorepublikový výtvarník Emanuel Frinta?

Naše výstavní dramaturgie má dva proudy. Jeden vychází z naší sbírky. Máme dostatek děl na to, abychom uspořádali žánrovou výstavu – třeba akt nebo kytice, nebo můžeme jít po období atd. Naše druhá linie je pořádat výstavy zapomenutých umělců. Mezi ně patří Emanuel Frinta, jehož výstavu považuji za objevnou. Frinta dělal především ilustrace a po válce se na něj zcela zapomnělo. Vedle Frinty do této kategorie spadá třeba Vladimír Hrska, další významný malíř první republiky. Jejich špičková díla se dotýkají špiček českého umění. Tito autoři jsou dnes zapomenuti a my je chceme připomenout.

Týká se to také George Karse neboli Jiřího Karpelese. Pocházel z židovské rodiny z Kralup nad Vltavou. Tvořil ve Francii a patřil ke spolutvůrcům tzv. pařížské školy. Sdílel byt a ateliér se Suzanne Valadonovou a Mauricem Utrillem, přátelil se s Picassem. V pětačtyřicátém roce spáchal sebevraždu. Tím se to uzavřelo. Pro Francouze to byl německy mluvící žid z Prahy, který je zanesen někde v učebnicích, na českém území byl zcela zapomenut. V polovině 90. let stál jeho obraz 70 000 korun. Když jsem později dražil svého nejlepšího Karse, cena vyšplhala na tři miliony.

Máte obrazy doma?

Vladimír Železný, foto: Miroslav Krupička
Ano. I můj nejmladší syn, kterému jsou tři roky, má své oblíbené obrazy. Když děláme výstavu a svěšujeme doma obrazy, tak je brání vlastním tělem. Děti mají pocit, že se jim bere něco, k čemu přilnuli. To je dobře, je to záruka toho, že sbírka přežije ještě o jednu generaci dál. Na jejich děti už nedohlédneme. Třetí generace po vás obvykle sbírku rozpustí a koupí si za to auto nebo dům.

V Galerii Zlatá husa máte otevřeno pouze v pondělí. Proč?

Máme otevřeno, když jsou ostatní galerie a muzea zavřeny. Řekli jsme si, že jsou lidé, kteří bloumají Prahou nebo přijedou v pondělí do Prahy a zjistí, že galerie jsou zavřeny. Pro tyto lidi máme otevřeno. Pokud má někdo opravdový zájem a zavolá do galerie, tak mu ji zpřístupníme i v jiný den.

V roce 2005 jste uvedl, že ve sbírce Galerie Zlatá husa je 1660 obrazů a soch. Přibyla od té doby nějaká?

Emanuel Frinta, Zátiší s růžemi, foto: Miroslav Krupička
Ano, naše akvizice stále pokračují. Když do toho započítám práce na papíře, blížíme se ke dvěma tisícům. Sbírka roste, ale už ne tempem 90. let. Tehdy byla jiná situace, byly restituce. Český stát se rozhodl, že obrazy, které byly minulým režimem ukradeny a konfiskovány v období 1949 – 1958, vrátí. Nastal příval děl, který neměl obdoby. Obrazy, na které jsme se chodili dívat do Národní galerie, byly vrženy na trh. Spíš než tady si toho všimli v zahraničí. Byli to hlavně sběratelé českého původu, kteří tušili kvalitu a hodnotu navracených děl. A tak většina obrazů odplula do zahraničí.

Kdy jste koupil první obraz?

To bylo někdy v roce 1995. Základ sbírky galerie Zlatá Husa vznikl v druhé polovině 90. let z toho, co se ještě dalo stihnout tady a z toho, co se potom vracelo ze zahraničí. Největší přírůstek byl v letech 1995-1998, to bylo asi tisíc děl. Tehdy nikdo nepředpokládal, že se české umění i na mezinárodních aukcích tak zhodnotí. Jeho cena stoupla padesátkrát až tisíckrát oproti cenám v 90. letech. Obraz od Emila Filly, který byl za 200-300 tisíc, stojí dnes přes 20 milionů. Pro sběratele to nemá takový význam, protože obrazy, které si zamilujete, nikdy neprodáte, ale přece jen to ukazuje relaci mezi českým a evropským uměním.

České umění bylo po roce 1948 vyřazeno z evropského kontextu, zmizelo, a západní obchodníci s uměním toho náležitě využili. Pak nastal krátký nástup díky výstavě EXPO 1958, ovšem v roce 1969 se české umění zase zanořilo, tedy kromě umělců-emigrantů. Za tu dobu nás na západě úplně vymazali a my se teď s naším uměním pomalu vracíme na světový trh. Komplikuje to i náš legislativní přístup. Česká republika na rozdíl od Británie, Německa a dalších zemí zakazuje vývoz obrazů, protože přece patří lidu. Stále tu přežívá psychologie soudružek, které – když měly vydávat obrazy v restituci rodinám, které si je objednaly a zaplatily – plakaly, protože odebíráme lidu, co mu náleží.

Která díla považujete za vrcholy vaší sbírky?

Galerie Zlatá husa, foto: Miroslav Krupička
Na některá jsem pyšný a některá miluji. Pyšný jsem na českou modernu – na obrazy Emila Filly, kterých máme kolem čtyřiceti, nebo na Jana Zrzavého, od něhož máme Lunu s konvalinkami. Věcí mého srdce jsou 60. léta. Tam moje generace dozrávala, a proto jsme nerozlučně vnitřně spojeni s 60. lety. Byl to neuvěřitelný tvůrčí výbuch. Vzpomněl bych třeba na Jana Kubíčka, kterého jsem poznal osobně, protože dělal grafiku pro Technický magazín, kde jsem tehdy pracoval. Naše sbírka 60. let je budována tak, že zachycuje celý jejich vývoj. Obsahuje od surrealistických obrazů Jaroslava Vozniaka, přes Jana Kubíčka, Jana Koblasu a mnoho dalších: Jiří Načeradský, Josef Istler, Aleš Veselý…

Galerie Zlatá Husa byla jednou ze čtyř, které v roce 2015 uspořádaly výstavy sochaři Aleši Veselému k jeho osmdesátinám. Aleš Veselý krátce na to zemřel…

Aleš Veselý byl jeden z největších českých poválečných výtvarníků. Je ostudné, že neměl výstavu na Pražském Hradě nebo v Národní galerii. Proto se čtyři soukromé galerie (galerie Villa Pellé, galerie Millenium a galerie 1. patro) rozhodly, že uspořádají cyklus čtyř po sobě následujících výstav a byl to velký úspěch.

Vaše galerie v roce 2015 oslavila 15 let své existence. Toto výročí připomněla výstava umění z let 1938-1958. Které autory z tohoto chmurného období českých dějin máte?

Bylo to neradostné období, ale byli tu mimořádně kvalitní autoři – Mikuláš Medek, Jiří Balcar, Alén Diviš atp. Padesátá léta byla velmi plodná, jen se o nich nevědělo, protože tady dominoval jiný typ výtvarného projevu. To, co bylo kvalitní, zůstávalo veřejnosti doma i v zahraniční utajeno. Železná opona byla nepropustná. Sem patří další mimořádný autor – Karel Černý. Oblíbený malíř filozofa Jana Patočky. Vlastníme asi 15 jeho obrazů a patří to k tomu nejcennějšímu, co máme.

Jaké výstavy na rok 2016 připravujete?

Galerie Zlatá husa, foto: Miroslav Krupička
Na letošek chystáme velkou výstavu, jejíž název neprozradím, protože má být překvapením, a to i pro samotného autora, respektive autorku. Je to mimořádně významná umělkyně druhé poloviny 60. a 70. let a je zapomenuta, přestože její dílo podle mého názoru patří k vrcholům sochařské tvorby u nás. Výstava je plánována na listopad. Galerie Zlatá husa nevystavuje jen ve vlastních prostorách. Zapůjčujeme díla na všechny významnější výstavy v České republice: do Muzea Kampa – např. na výstavu Šmidrové, do Brna, do Ostravy… Hodně půjčujeme i s tím rizikem, že vám někdy vrátí poškozené dílo. Ale to patří k poslání galerie. Je to stejně důležité, jako když to vystavíte u vás, někdy i důležitější.

Teď jsme se dohodli s Muzeem Kampa, že zopakujeme výstavu „Šedesátá,“ která kdysi proběhla v Brně. Byla to úspěšná a průlomová výstava, ukázala význam 60. let. Sjelo se tam hodně umělců, kteří už mezi námi nejsou, jako Hugo Demartini, Jiří Načeradský, Aleš Veselý… Tato výstava proběhne v Muzeu Kampa zkraje příštího roku a my na ni zapůjčíme nejlepší díla z tohoto období.

Autor: Miroslav Krupička
klíčové slovo:
spustit audio