Unikátní rodokmen Sternbergů ležel na půdě
Kousek od Prahy se nad řekou vypíná hrad Český Šternberk. Patří rodině Sternbergů, která je jednou z nejstarších českých rodin. Zdeněk Sternberg na hradě žije. Jeho pra pra prapředek Zdeslav z Divišova hrad postavil už na počátku 13. století.
Jsou tu tři druhy prohlídek: komentovaná prohlídka okolí hradu, každodenní život na hradě za první republiky a myslí tu i na děti. Pro ně mají speciální prohlídky, při kterých je vítá klíčnice Žofie, která se občas zlobí na místního správce Josefa. Dospělí se nově dozví, jak vypadal na hradě život za první republiky. Byl totiž trvale obydlen. Jiří Sternberg působil i po komunistických konfiskacích jako jediný příslušník české aristokracie ve funkci kastelána na svém vlastním hradě. Jeho nejstarší syn Zdeněk tu dnes opět žije.
V jedné z místností je i rodokmen rodu, zobrazený jako strom života. Jeho autorem je vídeňský malíř Joseph Steiner, který byl výborný kopista.
"Obrazy dotyčných osob se mu buď posílaly do Vídně, nebo jezdil různě po Evropě po hradech a zámcích a pátral po předcích Zdeňka Sternberga. V rodokmenu je i pradědeček dnešního majitele Zdeněk ze Sternbergu, který hrad v roce 1841 koupil zpět do šternberského vlastnictví. Visí tu i originál jeho portrétu. Čili malíř Steiner vzal originál a přemaloval ho na měděnou destičku. Ono se říkalo, že Joseph Steiner byl sice podprůměrný malíř, ale vynikající kopista a to tady potvrdil."
"Když sem přišla státní správa, tak tu rodokmen viset nesměl. Byl uložen na půdě, naházen bez ladu a skladu v krabicích. Jednou po sestře pana Sternberga chtěli, aby tady provedla nějakou vysokou delegaci. Mysleli, jak to bude dobře vypadat, když je dcera bývalého majitele provede po hradě. A ona řekla: dáte mi ten rodokmen. Tak se jí ho podařilo získat. Tuším, že přes belgického velvyslance se rodokmen dostal na Západ. Tam si ho vyzvedl pan Sternberg, který byl už v té době v emigraci. Rodokmen nechal zrestaurovat. Po revoluci, když se sem vrátili, ho mohli zase dát na své původní místo."
"Děti hodně hrály divadlo. Vymýšlely si různé příběhy a potom třeba babičce, rodičům, případně známým, kteří tu byli na návštěvě, různé scénky představovaly. Hrály se také živé obrazy. Děti vytvořily nějakou scénku a diváci měli hádat, co představuje. Co se týče dětských pokojů, tak pan Sternberg, protože byl nejstarší syn, měl výsadu bydlet na tomto patře, to ostatní sourozenci neměli. Co tady po panu Sternbergovi zůstalo, je lustr. Jeden cylindr je trošku jiný než ostatní. Pan Sternberg si tady v ložnici jako malý kluk kopal s míčem, což měl zakázáno od rodičů. Podařilo se mu cylindr rozbít. Aby nedostal vyhubováno, tak na hradě našel jiný cylindr, dal si ho k sobě do pokoje a měl štěstí, protože rodiče mu na to nikdy nepřišli a lustr tady přežil i těch 40 let státní správy."
"Ten břit je velice důležitý, protože měl za úkol srážet střelbu z kamenných praků. Posádka, která tu věž střežila, byla odkázána sama na sebe. Tohle je jediné přístupové místo k hradu, proto tady byla věž postavena. Dneska je ta hladomorna kvůli svému břitu jednou z unikátních památek ve střední Evropě."
"Za ta léta získali spoustu informací a na víkend se sem všichni sjedou. Máme přes padesát účinkujících. V každé místnosti se odehrává scénka z historie hradu nebo rodu Šternberků. Hrají tam děti i dospělí. Pana hajného nám hraje opravdový šternberský hajný. Hraje ho tak dobře, že se lidi chodí ptát, kde beru ty herce."
