Uplynulo 65 let od nacistické okupace Čech a Moravy
15. března před 65 lety zahájila vojska nacistického Německa okupaci českých zemí. Den poté, vydal Adolf Hitler v Praze výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Dnešní pohled na tuto dobu očima literárního historika Martina Putny vám zprostředkuje Zdeňka Kuchyňová.
Patnáctý březen 1939 a následná okupace byly často líčeny z jednostranného pohledu. Jako by mezi dvěma krajními póly - odbojem a kolaborací už nic neexistovalo. Jednou z často diskutovaných osobností je státní prezident Emil Hácha. 14. března při svém odjezdu do Berlína byl ještě prezidentem Československa, byť okleštěného Mnichovskou dohodou. Když začal jednat s Hitlerem, neexistoval už ani tento stát, neboť slovenský sněm vyhlásil nezávislost. Po vyčerpávajícím nočním jednání a nátlaku pak kolem čtvrté hodiny ranní podepsal nacisty připravené prohlášení. Pro rozhlas pak uvedl.
"Po delším rozhovoru s říšským kancléřem, po zjištění situace, rozhodl jsem se prohlásiti, že odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou do rukou vůdce německého národa."
Jak uvádí literární historik Martin Putna, přímý odboj zůstává národní pýchou. Ale respekt by si zasloužili také ti Čěši, kteří pracovali v protektorátní správě a snažili se paralyzovat tlak nacistů a skutečných kolaborantů.
"Odboj a kolaboraci je zapotřebí vidět spíše jako dva krajní póly a mezi nimi je nesmírné množství jednotlivých situací a postojů. A ty by měly být hodnoceny každá sama o sobě."
Jak hodnotí historie v současné době postoj Emila Háchy a dalších představitelů té doby?
"Myslím, že v těch posledních letech odborná historiografie už hodnotí Háchu daleko střízlivěji, než dříve. To, že Hácha je symbol kolaborace, tak myslím, že už dnes do značné míry neplatí. Vyšly monografie jak o Háchovi, tak o protektorátní vládě a také o tom, jak se s nimi potom nakládalo po osvobození. To znamená, že se na ně jakoby snesl ten národní hněv, že to opravdu nebylo zcela právem a že tyto muže je zapotřebí hodnotit daleko střízlivěji. To znamená, že oni nebo alespoň velká část z nich se spíše snažila zachránit, co se dá a v podstatě jakoby dobrovolně obětovali sami sebe. Věděli, že jejich počínání nemůže dobře dopadnout. Že buďto skončí na popravišti za války nebo po válce a přesto do toho šli."
Postoje na celé škále stupnice od odboje až ke kolaboraci zaujímali i příslušníci jednotlivých stran, i když oficiálně v protektorátu žádná politická strana existovat nesměla. Je třeba opravit i mýtus o vždy protinacistických komunistech.
"Pokud jde o komunisty, tak na jedné straně z některých bývalých komunistů potom byli poměrně prominentní kolaboranti jako Emanuel Vajtaurer nebo Karel Lažnovský. Na druhou stranu samozřejmě mnozí šli do odboje, ale do toho odboje víceméně šli až od roku 1941. To znamená poté, co Hitler přepadl Sovětský svaz. Do té doby existovala smlouva Hitler-Stalin a komunisté se od toho občanského odboje distancovali a říkali: válka, která se vede mezi Německem, Francií a potažmo Anglií, je válkou imperialistickou a my jako pokrokoví komunisté, se do toho nebudeme plést."
Jak uvedl Martin Putna, tak bychom mohli pokračovat a skutečnost by byla stále složitější a komplikovanější. Mnohé paradoxy z naší doby podle jeho slov stále vyrůstají z kořenů, které se v české půdě ujaly právě v březnu 1939.
"Myslím, že by bylo zapotřebí postoupit stále ještě o několik kroků dál k úplnému objektivnímu zhodnocení a výkladu. Protože to, co si my vykládáme na univerzitách se samozřejmě jenom ve velmi malé míře dostane na ty střední, potažmo základní školy."
