Češi v soukolí Třetí říše

České ženy nuceně nasazené v Říši, foto: Archiv Barbory Němcové
0:00
/
0:00

Celé ročníky mladých lidí z Protektorátu Čech a Moravy byly nuceně nasazeny na otrocké práce ve Třetí říši. Povinně se podílely na budování německého válečného průmyslu. Za neuposlechnutí hrozil tvrdý trest - vězení nebo koncentrační tábor. Podobný osud postihl obyvatele většiny okupovaných států. O této nechvalně proslulé kapitole dějin a nedobrovolné účasti Čechů v hospodářských plánech nacistického Německa Radio Prague International hovořilo s historikem Ústavu pro soudobé dějiny Zdenko Maršálkem a vnučkou nuceně nasazené Janou Preislerovou.

Výuční list Milady Hrbkové, foto: Archiv Jany Preislerové

„Byla to tatínkova maminka, jmenovala se Milada Hrbková. Narodila se v roce 1917, vyučila se a pracovala v textilní galanterii, kde prodávala. To už byl začátek války. V roce 1942 byla nuceně nasazená do Německa, tehdy jí bylo pětadvacet let. Lidé, kteří byli vyslaní na nucené práce, obvykle museli těžce pracovat. Ví se, že likvidovali sutiny, prostě to byla dřina. Babička měla štěstí, zřejmě i proto, že uměla německy, takže skončila v německém městě Halle, kde pracovala v letecké továrně, ale díky té němčině většinou v kanceláři,“ probírá se fotografiemi vnučka totálně nasazené Češky Jana Preislerová.

Najít Čecha, který by v rodině neměl nikoho s podobným osudem, je poměrně složité. V podnicích a továrnách Třetí říše pracovalo za války po celé Evropě více než půl milionu Čechů. Celková čísla jsou ale výrazně vyšší - nacistické Německo během válečných let takto vykořisťovalo kolem 15 milionů cizinců.

„Obecná představa je, že šlo o zbrojní podniky. Ano, tam byl zaměstnán asi největší počet pracovníků, ale spíše se dá říct, že šlo o průmysl obecně. Dále pak šlo o odvětví a činnosti, které souvisely s válkou – stavba opevnění, stavba komunikačních sítí, nebo přímo práce pro brannou moc na polních zákopech a opevněních polního typu. Jednalo se ale také o práci v zemědělství, kam směřovaly masivní počty lidí z různých zemí, ale především pracovníci z Východu,“ říká historik Zdenko Maršálek.

Foto: Archiv Jany Preislerové

„Máme v archivu několik dokumentů, které dokládají práci v Německu. Jsou tam i nějaké fotografie, které babička tenkrát posílala svému milému, mému dědovi. Je tam například i telegram, který naopak poslal on jí do Německa, aby přijela na návštěvu o Velikonocích, že zařídil potřebné papíry… Takže nějaké poklady máme,“ vypráví paní Jana.

„Co se týče celkové masy nuceně nasazených, tak se dá říct, že z těch 15 milionů přibližně dvě třetiny byly ze Střední a Východní Evropy a jedna třetina ze Západní Evropy. Nejčastěji pocházeli z území Sovětského svazu, těch bylo asi dva a půl milionu, následovalo Polsko (1,5 milionu nuceně nasazených), poté Francie (1,2 milionu), poté už byla Belgie, Československo (obě po 0,5 milionu), a pak Jugoslávie (asi 250 tisíc), ale i země, kde se jednalo o pouhé desetitisíce lidí. A to mluvíme jen o civilních pracovnících,“ podotýká Maršálek.

Protektorátní doklady Milady Hrbkové, foto: Archiv Jany Preislerové

Další kategorii totálně nasazených tvořili váleční zajatci. V případě sovětských válečných zajatců se jednalo o další dva miliony osob, dále pak o více než jeden milion francouzských válečných zajatců, tři sta tisíc polských válečných zajatců a po roce 1943 i půl milionu Italů.

„Němci sami odhadují, že pracovní síla zahraničních pracovníků představovala celkem čtvrtinu pracovní síly v Německu,“ upřesňuje historik.

Přesná čísla se dají dohledat jen stěží, jelikož byli i tací, kteří pracovali pro Třetí říši dobrovolně. Většinou šlo o občany neutrálních států, ale nejenom.

„Nicméně nájemných, těch ne-nuceně nasazených bylo velmi málo v poměru ke kategoriím nuceně nasazených. Práce dobrovolná je spíš záležitostí počátku války, nebo dokonce ještě období před válkou.“

V ohniscích spojeneckého bombardování

Z hlediska důslednosti a efektivity nacistického systému vytěžování zahraniční pracovní síly byl pro mladé občany protektorátu klíčovým rok 1942.

„V tom roce začala registrace a povolávání celých ročníků. Do té doby se to týkalo různých kategorií lidí bez práce nebo těch, jejichž práce byla ve válečných podmínkách označena za zbytnou a tak dále, v podstatě se jednalo o výběr jednotlivců. Zatímco toho roku 1942 to už jsou takzvané ročníkové akce, kdy mladí lidé, kteří dorůstají dospělosti a jsou zajímaví pro pracovní trh, jsou od samého začátku registrování a zapojeni do válečné výroby. Týká se postupně ročníků 1918, 1919, 1920, 1921 a pokračuje to v průběhu války dál. Asi nejznámější je ročník 1924, který byl povolán v roce 1943 s úmyslem, že tito mladí lidé budou posláni do Německa na zaškolení, a posléze budou zaměstnáni v leteckém průmyslu na území protektorátu. Jednalo se skutečně o velice mladé lidi, kteří se v roce 1943 a na jeho sklonku dostali do největších ohnisek německého průmyslu, to znamená přímo do centra spojeneckého bombardování. A to mělo velice negativní ohlas v protektorátu.“

České ženy nuceně nasazené v Říši, foto: Archiv Barbory Němcové

Přesto, že Češi byli totálně nasazeni především v Německu, tak je válečné běsnění zaválo prakticky do všech okupovaných zemí Evropy. Velké množství Čechů nuceně pracovalo ve Francii, ale jsou známy i případy totálního nasazení Čechů v Řecku nebo vzdáleném Norsku. Velké množství Čechů pracovalo na území tehdejšího Rakouska nebo v Severní Itálii. Někteří se takto dostali až do zápolí východní fronty.

Zadní strana dobové fotografie z roku 1944 s věnování «V upomínku na Říši ...»; foto: Archiv Barbory Němcové

„Pro okupanty bylo rozhodující, že stvořili celou síť evidence všeho práceschopného obyvatelstva. Postupně byly zavedeny takzvané pracovní knížky a systém – dnes bychom to nazvali – pracovních úřadů. Zprvu vynucený nástup na určené místo se ještě v roce 1939 týkal lidí, kteří neměli žádnou práci nebo kteří o práci žádali - šlo například o utečence z pohraničí po Mnichovské dohodě. V počátečním období byl na ně vyvíjen spíše ekonomický tlak. V případě odmítnutí místa jim nebyly vypláceny podpory, popřípadě nemohli být ubytováni v ubytovnách apod. Ale postupně velice rychle, jak byl protektorát začleněn do válečné ekonomiky, tak ta hrozba byla velice reálná, v podobě vězení a odeslání do koncentračního tábora. Takže vyhnout se nucenému pracovnímu nasazení bylo sice snem většiny Čechů, ale byl to krok velice, velice riskantní,“říká Maršálek.

Němci dělili pracovní sílu na několik kategorií. Nejlepší postavení měly nájemní pracovní síly z neutrálních států jako Švýcarsko, Španělsko a dokonce Švédsko. Nejhorší pak sovětští váleční zajatci, dodává historik.

Poválečné počty

Otázkou vynucené migrace napříč okupovanou Evropou a dalšími osudy tzv. „displayced persons“ se spojenci začali zabývat již v průběhu války, jednání na toto téma probíhala od roku 1942.

Zdenko Maršálek, foto: Šárka Ševčíková, Český rozhlas

„Již v průběhu války se navazovaly různé mezinárodní smlouvy mezi spojeneckými vládami o dalším postupu. Repatriace na osvobozených územích potom probíhala poměrně hladce, z toho pohledu, že všechno už bylo připraveno. Přesto byli spojenci překvapeni konečnými čísly osob, o které se jednalo. Nakonec se ukázalo, že nepředpokládali, o kolik lidí se jedná, ale celou situaci přes veškerý poválečný chaos, poměrně zvládli. Do repatriace byla zapojena celá řada různých organizací, na prvním místě přímo vojáci. Repatriační odbor byl pod civilním odborem Vrchního velitelství spojeneckých expedičních sil. Dále v té věci působily i mezinárodní orgány, ale i každá národní vláda to řešila po své linii. Co se týče československého exilového zřízení, tak do repatriační akce bylo zapojeno jak Ministerstvo obrany, tak Ministerstvo práce a sociálních věcí a další, dokonce i Ministerstvo obchodu.“

Po válce se téma totálního nasazení upozaďovalo a považovalo se za citlivé, což se ostatně dělo i jinde.

„Bylo to naprosto stejné i v ostatních státech, částečně se to odrazilo i v možnostech nějakého odškodnění. Tak ohromná množina osob - 15 milionů - by určitě systém odškodnění a reparací zatížila. V poválečných úvahách byl i velmi výrazný racionální moment, protože Německo bylo pochopitelně odsouzeno k celé řadě reparací, jak za ztráty materiální, které způsobilo, tak samozřejmě i ztráty osobní. Odškodnění se dostávalo zcela evidentním obětem nacistického režimu, a tato skupina byla spíše pominuta. Já si myslím, že z pragmatických důvodů. Asi to nebylo možné nebo se spojenecké vlády bály, že by to Německo hospodářsky neutáhlo, a že by tíha nakonec dopadla na spojenecké rozpočty. Spojenci se také obávali toho, co se stalo po 1. světové válce, kdy Německo bylo odsouzeno k reparacím, nedokázalo je splácet, a vedlo to k jeho radikalizaci.“

Milada Hrbková, foto: Archiv Jany Preislerové

„Zlomový moment v tomto ohledu nastal až s přelomem tisíciletí, tedy dlouhou dobu po rozpadu komunistického bloku. Teprve hromadné žaloby, které podávali bývalí nuceně nasazení na německé firmy ve Spojených státech, vedly k přehodnocení celé situace. Ta jednání byla velice tvrdá, za československou stranu se jich zúčastnil celý tým. Hrálo tam roli několik bývalých vězňů, bývalých totálně nasazených, ale i úředníků Ministerstva zahraničních věcí. Šéfem toho týmu byl tenkrát Jiří Šitler (nyní ambasador ve Švédsku), který na to sám v jednom rozhovoru vzpomínal, že jednání byla tvrdá, ale korektní. Výsledek se, myslím, podařilo dojednat velmi solidní.“

Jana Preislerová vidí situaci ještě jinou optikou:

„Babička musela být vyděšená, protože šli do cizí země. Musel to být šílený stres, v pětadvaceti člověk teprve začíná život. Neumím si to ani představit.“