Kdo byli Noráci? Češi, které nacisté poslali až na samé hranice Evropy
Až do roku 2015 zůstal osud 1 300 Čechů, které nacisté poslali během druhé světové války do Norska, mezi historiky bez povšimnutí. To se změnilo otevřením archivů.
Týmy vědců z Univerzity Karlovy a z univerzity v norském Trondheimu se pustily do nového bádání. Už dva roky se pokouší shromažďovat a vyprávět příběhy přeživších. Pátrají po jejich rodinách, a to pouze na základě jména a data narození. Vedoucí projektu je profesorka Vendula V. Hingarová.
„Například Josef Lébl se narodil v roce 1922 ve vesnici západně od Prahy do rolnické rodiny. Byl v pořadí čtvrtým dítětem ze šesti sourozenců. V roce 1939 se vyučil na prodavače a začal pracovat v jednom obchodě v Černošicích. O tři roky později, 2. listopadu 1942, byl však se svými vrstevníky povolán na práci do říše. Nejprve byl poslán do Berlína. O týden později se dozvěděl, že byl přidělen na práci pro německou firmu Georg Wendel sídlící v norském Trondheimu. Tam se postupně vypracoval od pomocného dělníka na svářeče a instalatéra. Na Josefa a jeho asi dvacet českých kamarádů, které postihl stejný nešťastný osud, dohlíželi při stavbě bunkrů čtyři Němci.
Po dvou letech strávených v Norsku byl v roce 1944 opět poslán do Německa. Následně se vrátil zpět do Československa, kde se chvíli schovával, než se mu podařilo se navrátit do běžného života. Čtyři roky po válce se oženil s dívkou jménem Jarmila. Měli spolu tři děti. Josef Lébl zemřel v roce 1991 ve věku 69 let. Podle jeho dcery si přál znovu vidět Norsko. Mluvil plynně norsky a našel si tam mnoho přátel, s nimiž si stále dopisoval.“
Z Prahy přes Berlín do Trondheimu
Život Josefa Lébla v sobě skrývá banální i výjimečné okamžiky. Vypráví příběh obyčejného mladého Čecha narozeného na venkově po první světové válce, který se z ničeho nic ocitne v Berlíně a následně v Norsku okupovaném nacistickým Německem.
Jeho osud ve válečné době nebyl neobvyklý. Sta tisíce Čechů byly povolány na nucenou práci pro říši a museli odejít tam, kam jim to nacistické úřady nařídily. Z toho 1 300 mladých lidí bylo posláno do Norska. Museli vyměnit české kopce za polární kruh. Ti šťastnější byli zaměstnaní ve městech v místních nebo německých podnicích. Ostatní byli posláni do pracovních táborů až k polárnímu kruhu, kde mnoho místních nežilo.
I když měli společnou cílovou zemi, zkušenosti jednotlivých Čechů z Norska se dramaticky lišily, říká Vendula Hingarová:
„Češi poslaní do Norska si s místními obyvateli vytvořili docela přátelské vztahy. Podle potomků „Noráků“, mluvili jejich tatínkové či dědečkové o Norsku vždy hezky. Co ale nebylo příjemné, byly klimatické podmínky. Klima v Trondheimu se docela podobá klimatu v České republice, ale více než polovina Čechů nucených k práci byla poslána mnohem dál na sever. Zanechali po sobě mnohá svědectví o velmi drsných podmínkách, v kterých pracovali. Neměli dostatek oblečení ani jídla. Josef Lébl byl v Trondheimu, takže si se svými kamarády dokonce mohl „užívat“ městský život s trochou volného času.“
Norsko nemuselo za druhé světové války snášet útrapy bombardování. Vendula Hingarová podotýká, že „tím nejnebezpečnějším byla pro tyto Čechy určitě zpáteční cesta do Československa přes Německo.“ Asi desítka Čechů pobyt v Norsku nepřežila, nejčastěji kvůli pracovním úrazům.
Na zmapování osudů "Noráků" mají zájem rodiny i historici
Zatímco osudy lidí poslaných na nucené práce během druhé světové války jsou dnes již poměrně dobře zdokumentované, osud „Noráků“ byl až donedávna nejasný. Ostatně, samotný výraz „Noráci“ je pro většinu Čechů neznámý. Jedná se o neologismus vytvořenými přeživšími Čechy několik let po jejich návratu. I když mezi nimi byly vzpomínky na práci v Norsku stále živé, historici se s osudem těchto Čechů blíže seznámili až po vlně zpřístupnění norských archivů v roce 2015.
Tím také začala spolupráce norských a českých historiků založená na vytvoření databáze, která by obsahovala jména všech 1 300 Čechů poslaných do Norska.
Díky grantu, který spolufinancovaly Norsko, Island a Lichtenštejnsko se Vendula Hingarová mohla pustit do skutečného výzkumu, jehož součástí je vyhledávání rodin „Noráků“ a zkoumání jejich soukromých archivů fotografií, dopisů apod. Ačkoli nikdo z „Noráků“ již není naživu, rodiny na půdách stále mají obsáhlé archivy fotografií a vzpomínek.
Každý týden se objeví nová rodina
Pro historiky se jedná o opravdový zlatý důl, neboť dodnes nikoho nenapadlo tyto vzpomínky nashromáždit. Podpora rodin je o to důležitější, že archivy mnoho informací neobsahují. Nalezneme v nich pouze jména, často poněmčená, a pár údajů. Použitím někdy dosti originálních metod se však databáze neustále rozrůstá a každý týden historici objeví alespoň jednu novou rodinu.
Vendula Hingarová k tomu dodává: „Dali jsme dohromady adresy zapsané ve složkách přeživších. Na několik stovek těchto adres, často v malých vesničkách, jsme před několika týdny poslali dopisy v naději, že dům stále patří stejné rodině, anebo bude pošťák vědět, kam dopis doručit. Tento postup se vyplatil, neboť jsme již obdrželi několik odpovědí.“
Zájem rodin a historiků je často vzájemný a případ Josefa Lébla to ilustruje tím nejlepším možným způsobem. Historikům pomohl jeho neobyčejně podrobný deník, který až donedávna ležel v krabici spolu s řadou dalších dokumentů. Jeho dcera pomohla historikům přeložit z norštiny některé z dopisů a společně tak objevili korespondenci Josefa Lébla s jednou Norkou z Trondheimu.
Češi poslaní na nucené práce se nacházeli v situaci, kterou bylo z historického hlediska dlouho těžké pochopit. Na podzim by měla být připravována kniha a rovněž výstava o osudu „Noráků“. Budeme tak mít možnost objevit dosud neznámé příběhy z druhé světové války a neobyčejný osud těchto Čechoslováků, kteří byli proti své vůli posláni až na samé hranice Evropy v době, kdy se jejich země nacházela v temném období svých dějin.
Podrobnější biografie Josefa Lébla a dalších „Noráků“ jsou k dispozici na www.noraci.cz. Historici stále hledají nová svědectví a rádi by se zabývali i jinými národnostmi. Lze je kontaktovat na: [email protected].
