V České republice je doma týrána až každá pátá žena
Hana, 39 let - ubita svým manželem, Pavla, 38 let - uškrcena druhem, Eliška, 48 let - upálena. To jsou jen některé z tragických případů domácího násilí, ke kterým došlo v České republice v letošním roce. Jedná se ale jen o pověstnou špičku ledovce - ve skutečnosti se s fyzickým i psychickým týráním, vynuceným sexem, ponižováním a degradací ze strany svého partnera každoročně potýkají desetitisíce žen.
Domácí násilí se objevuje ve všech vrstvách společnosti, nezáleží na vzdělání, věku nebo sociálním zařazení. Často jsou tomuto zacházení přítomny i děti, ze kterých později vyrůstají další násilníci nebo oběti. Zákon na domácí násilí nepamatuje, narozdíl od sousedního Rakouska zde neplatí, že násilník se musí z bytu vystěhovat a nesmí se ke své oběti po dobu několika dní přiblížit. V Česku naopak z domova do azylovým domů nebo utajených bytů utíkají ženy s malými dětmi. Pomoc týraným ženám dosud nejúčinněji poskytují nevládní organizace, jako je například Bílý kruh bezpečí nebo ROSA. S ředitelkou tohoto občanského sdružení Marií Vavroňovou během středečního Mezinárodního dne boje proti domácímu násilí hovořila Milena Štráfeldová:
Jaká je situace s domácím násilím v České republice? Dá se vůbec vyčíslit, kolika žen se týká?
"V České republice poslední šetření provedl STEM, kde uvádí, že každá šestá až osmá žena se setkala s domácím násilím. My v ROSE se ztotožňujeme spíše se statistikami v Rakousku a jsme přesvědčeni, že se to bude týkat každé třetí až páté ženy. Sami si v ROSE děláme malá sociologická šetření a musím říct, že výsledky jsou doslova šokující."
Jak se vůbec dá domácí násilí definovat, odkud už začíná?
Jak se ženám daří z takového bludného kruhu domácího násilí unikat?
"Je to dost těžké, protože ženy často hledají vinu v sobě. Mají pocit selhání, snaží se násilníkovi zavděčit, protože jeho strategie je zúžit sociální síť okolo ženy, nejlépe nevidět se s rodinou, příbuznými, s kamarády, až ta oběť přebírá jeho názor. Ženy, které jsou dlouhodobě týrány, mají pocit, že nemůžou odejít, přestože na oknech nejsou mříže, že ten násilník je najde a své výhrůžky naplní. Proto se to často přirovnává k syndromu válečných veteránů nebo zajatců, k tzv. stockolmskému syndromu. Žena někdy nemá ani dostatek prostředků, protože muž ji odřízne, ona třeba ani nechodí do práce. Navíc tam může být jak citové pouto, tak modely z původní rodiny, kdy žena například viděla násilí u svých rodičů. Říká si, že pokud jí muž dá facku, že to ještě není tak hrozné, protože její maminka měla zlomenou ruku. Často ženy, které zažily násilí, se neumí bránit a trvá jim déle, než vyhledají pomoc. Tu obvykle vyhledávají, až když se stane závažnější trestný čin."
ROSA i další nevládní organizace kromě azylovým domů a krizových center provozují i telefonní SOS linky, na které se dosud obrátily tisíce žen.
Bílý kruh bezpečí: 251511313
Profem: 224917224
Rosa: 241432466
