V Evropské unii jsme dva roky

V pondělí uplynuly dva roky od přijetí České republiky do Evropské unie. Jak pro nás vyznívá bilance těchto dvou let? S takovou otázkou jsem se obrátil na ředitele Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství v Hamburku Petra Robejška. Nejdříve jsem se zajímal o pozitiva našeho přijetí za člena evropské "pětadvacítky".

"Takové hodnocení samozřejmě závisí na tom, co jsme očekávali od Evropské unie a jaká byla skutečnost. Pokud jde o očekávání, tak já osobně mám dojem, že byla v České republice poměrně nejasná. Někteří si přáli právní stát, který udělá pořádek, odstraní korupci a podobně, druhá skupina očekávala něco takového jako 'beránku, otřes se', a třetí řekl bych potajmu doufala v to, že budeme mít jakousi novou demokratickou Moskvu, která už se o nás postará. Vzhledem k těmto dosti nejasným očekáváním je těžké hodnotit, co se splnilo, a co se nesplnilo, co bylo dobré, a co bylo špatné. Principiálně dobré na Evropské unii vždycky byly a jsou hospodářské kontakty a volný trh. To je něco, co České republice bezesporu prospívá. Nejsem si úplně jistý, jestli to je závislé jenom na Evropské unii. Řekl bych, že by to možná probíhalo i bez Evropské unie, ale Evropská unie je ze společným trhem spojená, proto bych řekl, že to je výhoda, kterou z ní máme."

A najdete v našem začlenění do Evropské unie nějaká vyložená, jednoznačná negativa?

"Jednoznačná negativa se týkají projektu jako takového, a to jsou poměrně zásadní otázky, a sice otázka, jestli je vůbec v současném světě projekt, který operuje s velikostí, to znamená, který vychází z toho, že jenom díky seskupení mnoha států je možné řešit aktuální problémy. Jestli takový projekt opravdu nabízí nejlepší řešení, protože nebezpečí takového projektu, a to je v mých očích silné negativum Evropské unie, spočívá v tom, že bude produkovat jenom paušální řešení, to znamená pro všechny ty zcela rozdílné zájmy a výchozí pozice vždycky jedno obecné řešení, to znamená nespecificky reagovat na to, jaké potřeby mají jednotliví členové. Dobrý příklad je společná měna euro, která samozřejmě 'nepasuje' pro všechny. Pro Řecko se vůbec nehodí, Řecko nebylo zralé na to, aby převzalo euro. Německo bylo zralé, aby převzalo euro, a přesto tím trpí. O tom, jestli my někdy euro převezmeme a jestli to vůbec je v našem zájmu, o tom, by bylo třeba přemýšlet. To znamená, velký spolek jako nástroj k řešení problémů současnosti a budoucnosti, o tom silně pochybuji. A velký spolek, to je Evropská unie."

Změnil se podle Vás za uplynulé dva roky náš pocit sounáležitosti s Evropou?

"Jistě, že ne, a v tom jsme stejní jako všichni Evropané. Nejsme evropštější nebo stejně evropští jako všichni před námi a po nás. 'Nejevropštější' stát Evropské unie, pokud jde o tento pocit, bylo Německo, a i to už pomalu přestává. Všechny ostatní státy byly až v druhé úrovni, v druhém hracím plánu Evropané. V prvním byly vždycky a zůstaly se svými národními zájmy, a chovaly se také podle toho. Jenom Německo ze svého specifického historického pozadí mělo tuto pozici, která, jak říkám, se už teď mění. Ani u nás tedy nelze očekávat, že bychom se stali Evropany, protože evropský patriotismus je něco, co vzniká z emocí, a lidé vůči Evropské unii emoce nemají. Emoce mají vůči svému národu, vůči své historii, vůči tomu, co je spojuje s místy, kde se narodili, kde žijí a kde míní v budoucnosti žít. To není Evropská unie."

Lze vůbec skloubit národní a evropské cítění? Neprobíhá vždy posilování jednoho na úkor druhého?

"Naprosto přesná otázka a v ní je obsažena odpověď. Buď, anebo. A proto, že se Evropské unii a těm, kteří se přimlouvají za evropskou integraci, nepodařilo a v mých očích zcela jistě nepodaří vypěstovat v dostatečně rychlém časovém rozmezí cosi jako evropský patriotismus, tak se automaticky posiluje národní cítění. Mimo jiné i tím, že hospodářské problémy jsou takového charakteru, že teď vyžadují stále více národní řešení. Když se třeba podíváte na to, jak Francie zachází se svým energetickým trhem, zabraňuje vstupu zahraničních investorů, chrání vlastní nacionální, národní hráče, národní podniky proto, aby udržela kontrolu nad svým národním hospodářstvím. Podobně se chová Itálie, podobně se chová Španělsko, a jestli bude česká reprezentace operovat moudře, tak se musí chovat stejně."

Kdyby jste měl shrnout poslední dva roky - prospělo České republice členství v Evropské unii?

"Pro nás nebylo vyhnutí. My jsme příliš malý národ na to, abychom se mohli vzepřít takovému silnému trendu. Myslí, že to byl Bismarck, který kdysi řekl: Opravdový státník nemůže něco vytvořit, on se musí podřídit proudu a musí se snažit v rámci toho proudu takříkajíc kormidlovat. O to jsme se snažili více nebo méně úspěšně. Já bych si uměl představit lepší operační a kormidlovací manévry naší politiky v rámci EU, ale ve skutečnosti jsme neměli volbu. Pro nás je ten trend příliš silný. Důležité je, abychom v rámci toho trendu vždycky byli ti, kteří rozeznají, kam se bude dále pohybovat, a z toho vytěžili pro sebe to nejlepší. A to si nejsem vždycky jistý, že to naše reprezentace ví. Nebo možná ještě hůř - že se naše reprezentace touto otázkou vůbec zabývá."