V Indii probíhá výstava české moderní scénografie
"Umění scénografa" - to je název rozsáhlé výstavy, která probíhá v těchto dnech v Indii. Profilová přehlídka, mapující českou scénografii 20. století, začala v říjnu v Dillí, a nyní pokračuje (až do 22. listopadu) jako součást největšího celonárodního divadelního festivalu v Bombaji. Informuje Evelina Himalová.
Expozici, která má i doprovodný program v podobě přednášek a workshopů, pořádá pražský Divadelní ústav ve spolupráci s Ministerstvem kultury České republiky a tamní českou ambasádou. Jejím záměrem - podle kurátorky Heleny Albertové - je především...
"...ukázat, že česká scénografie nemá své renomé zadarmo, že tady je dlouhá historická tradice, že tady už na začátku 20. století byli významní malíři a architekti, kteří přišli do divadel, tam víceméně hostovali, ale našli tam právě svůj osobitý styl, své vidění výtvarné, což velice ovlivnilo a proměnilo právě scénografii, a postavilo jí laťku velice vysoko."
Nejmladší generaci scénografů prezentuje například tvorba Petra Lébla, Davida Marka, Jana Štěpánka a kostymních výtvarnic Kateřiny Štefkové či Zuzany Štefunkové. Padesátá a šedesátá léta zastupují Květoslav Bubeník, Zbyněk Kolář, Vladimír Nývlt a další. Nejpodstatnější část - a tudíž největší pozornost je věnována práci tří skutečných velikánů - mírně pozapomenutých Vlastislava Hofmana a Františka Tröstera, a velice známé, a ve světě snad nejuznávanější osobnosti - Josefa Svobody, protože - jak pokračuje Helena Albertová,..
"...lze na nich demonstrovat určitý vývoj české scénografie, tj. Hofmanův hyperbolický realismus a schopnost vstřebávat výtvarné slohy a přinášet je na jeviště, přetavit je do toho výtvarně-dramatického tvaru. František Tröster, který pokračoval v této tradici, pracoval více s časem, uměl tu časoprostorovou scénografii. Nemluvě o tom, že má opravdu nezastupitelnou zásluhu na výchově scénografů druhé poloviny 20. století, neboť v roce 1948 se stal vedoucím katedry scénografie na DAMU, a byl zřejmě tak silnou osobností, že všichni, kteří u něho absolvovali, jsou našimi předními scénografy. Ať je to Jaroslav Malina, který velmi často pracuje v Americe, a byl generálním komisařem Pražského quadrienalle, ale i Miroslav Melena, nebo Jan Dušek, který je šéfem katedry scénografie, či Albert Pražák."
Pokud jde o dílo Josefa Svobody, vytvořené zejména v pro něho nejlepším období - v letech šedesátých, sedmdesátých, to se - podle Albertové - slovy...
"...ani nedá obsáhnout. On skutečně byl schopen za sezónu vytvořit dvacet inscenací, z toho patnáct bylo špičkových! A přinášely stále něco nového: práce se světlem, s projekcí, kynetika... On třeba studoval i teorii barev, optiku, protože ho to vždycky zaujalo, a říkal - 'čekal jsem, až přijde ta chvíle, že to použiji'. Vytvářel něco, o čem sám říkal, že to je 'psychoplastický prostor', tzn., že ten prostor zároveň odráží psychický stav a psychologii těch postav na jevišti."
Svoboda měl i ohromné štěstí na režijní partnery: S Alfrédem Radokem vytvořil inscenace, které dodneška patří ke kultovním. S Václavem Kašlíkem, s nímž projezdil celý svět, vytvářel špičkové operní inscenace v Americe a v Kanadě. Spolupráce s Otomarem Krejčou znamenala 'zlatou éru' Národního divadla šedesátých let, a posléze i Krejčova Divadla Za branou.
Ze Svobodovy tvůrčí dílny je závěrem třeba zmínit konkrétně například legendární scénu k Tosce, kterou vytvořil v roce 1947 pro tehdejší Velkou operu 5. května, nyní Státní operu Praha. S bratry Alfrédem a Emilem Radokovými realizoval polyekran v prvním programu Laterny magiky, za což mimochodem dostal Velkou cenu na EXPO '58 v Bruselu. V jeho skvělé jevištní výpravě jsme mohli vidět Goethova Fausta, kterého nastudoval v roce 1997 pro Stavovské divadlo Otomar Krejča, a na stejné scéně od letošního podzimu ve Svobodových kulisách i obnovenou inscenaci Dona Giovanniho. Naprosto unikátní, dokonalá tvorba Josefa Svobody byla završena loni - krátce před jeho smrtí - scénografií pro představení Laterny Magiky "Graffiti".
