V Luhačovicích probíhá výstava krojů ze Zálesí

Fěrtúšek, leknice, župica nebo brúsek - dnes už téměř neznámá slova. Nazývaly se tak jednotlivé součástky lidových krojů z luhačovického Zálesí. Až do září je můžete vidět na reprezentativní výstavě v luhačovickém muzeu, které letos slaví velké jubileum. A o krojích v této svérázné oblasti na pomezí Valašska a Slovácka si budeme povídat v dnešním díle našeho folklorního cyklu Ach synku, synku. Hezký poslech přeje Milena Štráfeldová:

"Výstava o lidovém kroji luhačovického Zálesí má název Ztratila jsem fěrtúšek. To je vlastně citát z lidové písně z luhačovického Zálesí a my celou tu výstavu máme prokomponovanou citáty z dalších písní, ve kterých se zpívá o nejrůznějších krojových součástkách,"

vysvětlila ředitelka Muzea luhačovického Zálesí a také umělecká vedoucí luhačovického folklorního souboru Malé Zálesí Blanka Petráková. Písničky z nového cédéčka tohoto souboru budou náš dnešní pořad také provázet:

"Lidový kroj luhačovického Zálesí je zvláštní, v sousedství ostatních regionů je opravdu odlišný a velice svérázný a svébytný. A to jsme chtěli touto výstavou ukázat. V Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně máme nádherné sbírky, jejich základ tvoří právě ta luhačovická sbírka, kde jsou opravdu velice starobylé a vzácné kusy. A bylo naší ambicí v roce, kdy Muzeum v Luhačovicích slaví 90. výročí svého založení, nejkrásnější a nejvzácnější součástky představit v co největším množství návštěvníkům."

Slopné v mikroregionu Luhačovické Zálesí, foto: Palickap, CC BY-SA 3.0 Unported

Nejprve se ale zastavme u samotného regionu, odkud tyto krásné kroje pocházejí. Zálesí je podle odborníků už zaniklá etnografická oblast na moravsko-slovenském pomezí, která zahrnovala části Valašska a Uherskobrodska, moravských Kopanic a Horňácka. V 17. století ji na své slavné mapě Moravy zakreslil Jan Amos Komenský, tady se také poprvé objevuje název Zálesí. Tradiční lidová kultura měla mnoho společných znaků karpatského charakteru. Není divu, Zálesáci bývali stejně jako Valaši horalé a chovatelé dobytka. Toto staré Zálesí však zaniklo dřív, nežli je mohli etnologové zaznamenat. Po roce 1930, kdy vyšla známá monografie o luhačovickém Zálesí od zdejšího rodáka Antonína Václavíka, se ale pojem Zálesí zredukoval na oblast v okolí tohoto lázeňského města.

Vraťme se ale k výstavě krojů luhačovického Zálesí. Každý etnolog potvrdí, že uchovat sbírky textilu je velmi obtížné. Podléhají totiž zkáze mnohem dříve, nežli jiný etnografický materiál z kovu, dřeva nebo keramiky. Přesto se podle Blanky Petrákové podařilo zachránit skutečné unikáty:

"My v naší sbírce máme datované textilie z 18. století. Nejstarší je úvodní plachta z r. 1751, je právě z luhačovického Zálesí. A krojový komplet, který se podařilo z jednotlivých součástek sestavit dohromady, datujeme na konec 18. a začátek 19. století."

Charakteristická pro tyto starobylé kusy lidového kroje je výšivka smetanově zabarveným hedvábím. A jaké vlastně jsou typické součásti kroje ze Zálesí?

"Nejstarší kroj je ušitý z podomácky vyrobených materiálů. Je velice střízlivý, jednoduchý. Skládá se z konopného rubáče, což je spodní krátká košilka. Je to součástka ženského ošacení, která nahrazovala prádlo. Pevně obepínala prsa a na toto oblečí, na tu těsnou část kolem těla, byla našitá úzká suknice. Tato součástka v podstatě až do 1. světové války nejenom tady na Zálesí, ale také třeba na Slovácku a na Valašsku, byla jediným spodním prádlem, které ženy nosily. Spodní kalhoty a další součástky se vlastně začaly na venkově obecně nosit až po 1. světové válce. Takže to je rubáč, ta nejstarobylejší součástka. Na ni se oblékala košilka, které se na Moravě říká rukávce. Tady na Zálesí byla ta košilka zase velice svébytná. Měla starodávný tříramkový střih, měla stojatý límeček, který byl krásně vyšívaný tou smetanovou barvou. Měla poměrně dlouhé úzké rukávy, které se vykasávaly na loket, jinak byla zase velice krátká, končila vysoko nad pasem. Přes ni se oblékala tzv. leknice. To byla součástka pracovního oblečení ušitá z konopného plátna, kolem okrajů velice jednoduše vyšívaná podomácky barvenými nitěmi. Přes ni už se jenom zavazovala jednoduchá prostá zástěra. Na hlavě měly svobodné dívky na začátku 19. století ovázanou šatku neboli roušku. To byl takový pás látky, který byl na koncích také velice krásně a zdobně vyšívaný smetanovou barvou v kombinaci třeba s černou nebo bledě modrou. Na nohou nosila děvčata krbce."

Vedle pracovního kroje pro všední den se však ženy ve svátek oblékaly do tzv. obřadních krojů. Nejslavnostněji oblečené byly nevěsty. V jejich kroji nesměl chybět čepec ze stuh, zdobený perličkami a zrcadélky, s korunkou z květů a mašliček. K ženskému oblečení také patřila tzv. úvodnice, tedy vyšívaná plachta, do které se žena zahalila při své první cestě do kostela po šestinedělí. Typický kroj na Zálesí však měli i muži:

"Pro ten je na Zálesí typická taková zvláštní bledě modrá barva sukna. Bylo to kupované sukno - mluvíme o 1. polovině 19. století - a z tohoto sukna se šily nohavice. To jsou dlouhé úzké kalhoty, na stehnech a kolem poklopce šňůrované tmavomodrou nebo černou šňůrou. Nosila se košile, velice prostá a jednoduchá, archaického tříramkového střihu se stojatým límečkem, který byl také stejně jako rukávy a nárameníky vyšívaný smetanově žlutou přízí. Přes tuto košili muži nosili vestu, tady jí říkáme bruclek. Vesta měla stejnou bledě modrou barvu jako nohavice. Ale hned v 1. třetině 19. století, kdy se zlevnilo červené sukno - protože do té doby bylo těm chudším vrstvám na venkově červené sukno nedostupné - tak červená barva právě na ty ženské živůtky i mužské vesty převládla a do poloviny 19. století jednoznačně zvítězila. K obřadnímu kroji patřil ještě kabátec, tzv. župica ze světle modrého sukna, zvoncového střihu. A na hlavě muži nosili klobouk. Klasický tvar toho klobouku připomíná tvar brusného kamene, proto se tomuto klobouku na Zálesí říkalo brúsek. Má úzké rovné dýnko a velice krátkou rovnou stříšku. A ještě jsme nemluvili o botách. Muži obouvali vysoké kožené holínky. Na Zálesí měli v oblibě, že si ty holínky nechávali na podpatku od kováře okovat, takže tam byla taková malá podkůvka. A ve 2. polovině 19. století byly dokonce velice oblíbené holínky, které měly nejenom okovaný podpatek, ale celý podpatek byl kovový. Tuto ozdobu používali muži hlavně při tanci. Při cifrování vyskakovali do výšky, ve vzduchu ty podpatky sklepávali k sobě. Říkalo se tomu luskání holubů. A který muž vyskočil nejvýš a nejlépe mu podpatky zvonily, tak to byl král tancovačky."

Děti na luhačovickém Zálesí, a prakticky všude na venkově, bývaly v minulých stoletích oblečené velice jednoduše. Dětské kroje, jak je známe dnes například z folklorních festivalů, bychom v lidovém prostředí v 19. století vůbec nenašli. Chudí lidé na venkově si nemohli dovolit pořizovat dětem nákladné oblečení, ze kterého by během pár měsíců vyrostly. Až do tří let se jak chlapci tak děvčátka oblékali stejně. Na Zálesí nosili šatečky, kterým se říkalo oblečka. Kolem třetího roku dostali chlapci jednoduché plátěné kalhoty a košili, děvčátka jednoduchou plátěnou sukni, zástěrku a jupku. A teprve až děvčátka vyrostla a začala se "dívčit", jak se na Zálesí říkalo, dostávala kroj, který se už příliš nelišil od oblečení dospělých.

Fotografie z výstavy

Pořídit kompletní kroj nebylo nijak levné a v jeho podobě se také promítalo sociální postavení lidí na venkově:

"Jinak ve stejném období a ve stejné vesnici byl oblečený třeba bezzemek, jinak čtvrtláník, jinak půlláník a jinak opravdu bohatý sedlák, který měl prostředky na to se vybavit velkým množstvím oděvních součástek. Opravdu chudí lidé, když si čteme třeba tzv. šacuňky, to jsou soupisy jejich majetku, když zemřeli, tak oděvní součástky byly v podstatě jediný majetek chudých lidí na vesnici. Někdo zemřel a jediné, co po sobě nechal, bylo to oblečení, které měl na sobě, plus několik náhradních obřadních součástek. Obecně platilo, že nové součástky si lidé pořizovali k svatbě, a většinou jim ty svatební součástky musely vydržet až do konce života. Výbava, kterou si nevěsta přivezla od rodičů do domu ženicha, to bylo většinou to nejlepší a nejkrásnější, co jí do konce života zůstalo. Samozřejmě jinak se oblékali lidé svobodní, jinak se oblékali ženáči a vdané ženy. Oděv provdaných a ženatých byl jednodušší, už si nepotrpěl na ozdůbky nebo na různé doplňky. Obecně se dá říct, že starší lidé se oblékali nejkonzervativněji."

Kroje však nezůstávaly stejné, během staletí zaznamenaly velké změny:

Fotografie z výstavy

"Od té velice starobylé podoby se kroj pomalu vyvíjel, až do poloviny 19. století si ale udržel valašský charakter. S Valašskem nás spojuje jak ta jednoduchost, strohost a používání podomácku vyrobených materiálů, tak právě ta smetanová barva výšivky. Ta je pro luhačovické Zálesí i pro Valašsko do té doby typická. Od r. 1848, kdy dochází k uvolnění na venkově, k radikální změně, kdy už lidé nebyli uzavřeni v té své domovské vesnici, měli větší volnost pohybu, muži třeba začali docházet za prací, rozvíjela se industrializace atd., tak v té době nastala obrovská změna. A to nejenom na luhačovickém Zálesí, ale obecně v Čechách a na Moravě a vůbec v celé Evropě. A kroj se začal velice rychle proměňovat. Začaly být dostupné různé továrně vyráběné látky, efektní materiály, brokát, hedvábí, damašky a později atlas nebo samet. A lidé po nich samozřejmě zatoužili a začali je nakupovat. Tím pádem se změnila jak barevnost kroje, ale i jeho střih. Na Zálesí se lidé shlédli ve slováckých krojích, které byly vždycky velice efektní a atraktivní. To znamená, že ty valašské rysy kroje se ztrácely a luhačovický kroj se začal velice rychle podobat slováckým krojům. A v té výsledné fázi, kdy už vlastně kroj na Zálesí kolem 2. světové války zaniknul, vypadal jako kroj slovácký. Prostě ta nejstarší podoba je tak diametrálně odlišná od kroje třeba z roku 1950, kdy ten kroj na luhačovickém Zálesí prakticky v tom každodenním životě zaniknul, že by návštěvníci prakticky nepoznali, že jde o jeden a ten samý kroj z jednoho regionu. A je tam přitom rozdíl jen sto padesáti let."

Dnes už se podle Blanky Petrákové na luhačovickém Zálesí v krojích nechodí vůbec. Z chudého kraje museli lidé už v 19. a na počátku 20. století odcházet do měst za prací, mnoho jich mířilo například do Baťova Zlína, kroj proto velice brzy zaniknul.

"Ještě třeba ve 20. nebo 30. letech /20. století/ obce, které nebyly na hlavní trase od Uherského Hradiště do Zlína nebo od Uherského Brodu do Zlína, tak tam ten kroj ještě zůstával zachovaný. Ale v podstatě 2. světová válka ukončila tady toto období, kdy v těch obcích ještě zůstávaly pozůstatky tradičního života. A kroj po 2. světové válce obecně zaniknul. Válka samozřejmě byla příležitostí, jak se přihlásit ke svému moravanství, ke svému češství, takže zase naopak v městečkách, jako byly Luhačovice, kde se kroj už dávno nenosil, to byla příležitost kroje obnovovat. A ještě těsně po 2. světové válce se slavily velice bohaté a krásné dožínky, kdy se opravdu celé městečko obléklo do obnovených krojů. Komunistický převrat ovšem tyto aktivity velice brzy utlumil a lidé zase ten návrat k lidovému kroji opustili. Luhačovické Zálesí má ale velké štěstí, že "díky" komunistickým perzekucím sem byla uklizena vynikající paní učitelka Věra Haluzová, která v podstatě v této oblasti byla zakladatelkou folkloristického hnutí. Ještě před rokem 1950 začala oživovat tu druhou existenci folkloru. A protože to byla úžasná učitelka, kterou děti zbožňovaly, měla na ně obrovský vliv. Nejdříve ve vesnicích okolo Luhačovic, kde učila, v Biskupicích a v Kaňovicích, založila takové venkovské skupinky a potom, když se přesunula do Luhačovic, založila dospělý soubor a nakonec v r. 1963 dětský folklorní soubor Malé Zálesí, který existuje dodnes. Převzal tu štafetu a odkaz Věry Haluzové, která je už dnes stará paní, pořád to ale je úžasná osoba se spoustou plánů, energie a informací, které může mladým předávat dál. My s ní pořád ještě spolupracujeme."

Náš dnešní pořad z cyklu Ach synku, synku, který jsme tentokrát věnovali výstavě unikátních krojů z luhačovického Zálesí, končí. Příště Vás pozveme na masopust. Z pražského studia se loučí Milena Štráfeldová.