V pařížském sídle UNESCO se představila zanikající lidová řemesla, teď jsou k vidění v Praze

Blanka Mikolajková, foto: autorka

Po měsíci je tu opět další díl našeho folklorního cyklu Ach synku, synku. Tentokrát vás pozveme na výstavu lidových řemesel, která měla velký úspěch v Paříži, a dozvíte se také, kdo jsou nositelé tradice lidových řemesel. Ze studia Radia Praha Vás zdraví Milena Štráfeldová:

Jaroslav Sucháček, foto: autorka
Jmenují se Štefan Kanaloš, Antonín Moštěk, Rozálie Blažková, Jiří Danzinger nebo Blanka Mikolajková... Je jich kolem čtyřiceti, pocházejí z celé republiky, navzájem se možná ani neznají, spojuje je však cosi velmi mimořádného - jsou často jediní, kdo dosud provozují některé ze zanikajících lidových řemesel. Jako například Jaroslav Sucháček ze Lhoty u Vsetína, jeden z posledních výrobců kamenných brousků u nás:

"Tato výroba v našem rodě je dědičná. Dělal to můj otec, dělám to já, dělá to můj syn a už to dělá i vnuk. Se synem se střídáme v muzeu v Rožnově pod Radhoštěm, kde tuto výrobu stabilně předvádíme. Teď jsem byl na výstavě Homo faber v Paříži v centrálním sídle UNESCO. Ne jenom já, ale pět nás tam předvádělo výrobu a mělo to velice dobrý ohlas."

Jak taková výroba brousků vypadá?

"S nářadím, které tady vidíte, ve velké kusy kamene rozsekají na takové obdélníky, kterým se říká rážky. Je to modrý pískovec. Tento pískovec se těží na Valašsku v některých údolích a nejtěžší práce je právě na těžení kamene. Tato rážka se upne do svěráku a velkými kleštěmi se podle dřevěné míry oštípe hrubý tvar. Tady je pak brus, do něj se dá voda a písek, a tak dlouho se rukama točí kámen o kámen, až se ten brousek vybrousí. A má právě tu vlastnost, že je jemný, neubývá po něm ostří, jako po brousku karborundovém. Takže staří zemědělci vždycky sáhli po kamenném brousku."

Foto: autorka
Jak dlouho výroba takového brousku trvá?

"V průměru kolem jedné hodiny. Se vším všudy, nalámání kamene, všechno dohromady."

A jaká je pak životnost takového brousku?

"Životnost takového brousku je pro mne velice špatná, protože když ho člověk nezláme nebo neztratí, tak mu stačí jeden brousek na celý život."

Čili to pro vás není výhodné...

"To není výhodné! Pro mne by bylo lepší, kdyby ho za dva roky zničil. Do muzea v Rožnově za mnou chodí lidé, kteří si u mne koupili před třiceti lety brousek a pořád jim slouží."

Tady jsou různé druhy brousků. Na co je který?

"Toto je brousek na kosu, na nože, na hoblíky, pro řezníky. Brousek na nože namočíme do vody, na pískovci ho docela dobře nabrousíme a na břidlici ho dohladíme, že se s nožem dá holit. A všechny brousky se musí při práci namáčet. Dřív zabili krávu, roh ale nevyhodili. Udělali z něj krbík, ten nezreziví jako plechový. A takový brousek byl v každé chalupě. Do toho krbíku dáte vodu, nabrousíte jednu stranu, druhou stranu."

Říkáte, že s vámi pracuje už i váš syn a dokonce i vnuk. Dá se z toho vyžít?

"No, je to dost namáhavé, ale dá se vyžít. Ale nějaké velké zázraky ne."

Ministerstvo kultury od r. 2001 tyto často zcela unikátní řemeslníky oceňuje titulem Nositelé tradice lidových řemesel. Podle ředitelky odboru regionální a národnostní kultury ministerstva Zuzany Malcové může tento titul každoročně získat nanejvýš pět výrobců:

"Ten titul je opravňuje k tomu, že jako jediní řemeslníci, kteří se tím i živí, můžou žádat o státní dotaci. My jim ten titul dáváme s vědomím, že jde o ohrožené řemeslo, a máme zájem, aby v něm pokračovali. Tak jim pochopitelně jako jediným můžeme dávat ze státních prostředků dotace třeba na nákup materiálů. Protože dnes pracovat například s orobincem je takový problém! Rybníky jsou soukromé, dřív si paní chodila orobinec nařezat k rybníku, dneska se ale k rybníku nedostane a musí ho těžko nakupovat od soukromníků. Takže jí na to dáváme dotaci. Dáváme dotaci například keramiku Moštěkovi z Uherského Hradiště. Potřebuje opravit pec, ve které hrnčinu vypaluje, tak dostane dotaci na opravu. V minulosti jsme dávali na formy, ze kterých se dělají lidové modrotisky. Takže mají tuto možnost, jiní řemeslníci ve státě tuto možnost z ministerstva kultury nemají. To je jedna věc, a druhá je v tom, že dostanou tuto značku, která je chráněná. A já si myslím, že už začíná být známá. Oni jsou přednostně bráni na různé výstavy a prezentace do zahraničí. My kromě těchto nositelů máme spolupracovníky v krajích. Máme třináct center, v každém krajském městě, a tam pochopitelně své nositele znají a vozí je s sebou na akce, kdy se kraj prezentuje v zahraničí. I stát, když potřebuje ukázat nějaké pěkné řemeslo, tak jsou to vždycky tito nositelé."

A jak je to s dorostem v těchto řemeslech?

"Dorost je zajímavá otázka. My nemůžeme ovlivnit školství, i když se snažíme. Nemůžeme ovlivnit učňovské obory. Ten titul ale právě počítá i s tím, aby si ho nositel, který to řemeslo prezentuje a umí, nevzal tak říkajíc do hrobu. Podmínka, aby ten titul mohl dostat, je v tom, že musí vychovávat svého nástupce. A když odejdou, měl by ty technologie už umět jejich učeň. Na to taky dostali titul a peníze, aby vychovávali dorost. Takže doufáme, že se nám to vyplatí do budoucna."

Česká republika se letos v únoru prací těchto řemeslníků pochlubila v Paříži, v Centru UNESCO. Pokračuje kurátor výstavy Martin Šimša z Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici:

"Výstava Homo faber byla uskutečněna při příležitosti českého předsednictví v Evropské unii. My jsme se rozhodli při této příležitosti Evropě představit téma, které původně vzešlo z UNESCO. Je to téma ochrany nehmotného kulturního dědictví. UNESCO tento projekt nazvalo Žijící lidské poklady a v naší národní verzi se jmenuje Nositelé tradice lidových řemesel. Naše výstava pak mapuje dosavadních osm let tohoto systému. Osm let, po která byli oceňování vynikající výrobci, kteří se zasadili o zachování řemesla a o jeho rozvoj i předávání dalším generacím."

O jaká řemesla konkrétně jde?

"Dnes po těch osmi letech můžu směle prohlásit, že je tam zastoupeno skutečně celé spektrum řemesel, počínaje hlínou, kůží, zpracováním kovů, dřeva, textilních materiálů, až po tak ojedinělé materiály, jako je třeba kámen, který zpracovává náš jediný výrobce kamenných brousků pan Sucháček."

Ta řemesla vymírají. Jsou tady nějací nástupci?

"Máte pravdu, ta řemesla vymírají. Částečně proto, že neexistují pokračovatelé, a částečně proto, že nemají odbyt. Není o ně zájem a často se o nich ani neví. My se snažíme, aby každý náš řemeslník měl svého nástupce, aby tu znalost předával dál, a to nejenom v rámci své rodiny, ale i v rámci řemeslných kurzů, v rámci působení v učňovském školství. A skutečně můžeme říct, že se nám to daří, že každý z našich výrobců má svého pokračovatele."

Podle Michala Beneše, vedoucího referátu pro UNESCO ministerstva kultury, měla výstava v Paříži velký úspěch:

"Protože se vymykala svým tématickým zaměřením z obvyklých výstav UNESCO. Taky byla moc krásná svým řešením. Další prvek, který byl velice oceňován, bylo to, že tam byli živí řemeslníci a návštěvníci si občas mohli něco maličkého odnést. A konečně i to, že tam celou dobu byl tlumočník, protože Francouzi jsou zvědaví, ptají se, a tam byla možnost komunikace. Takže bezesporu to byl obrovský úspěch. Ta výstava byla navštívena nejen diplomatickým sborem v UNESCO a jeho zaměstnanci, ale taky širokou veřejností. Byla tam řada škol. A já ze svého úzkého pohledu si cením toho, že jsme UNESCU připomněli jeden z jeho vlastních programů, který už rozjelo - a vlaky, které jezdí včas, o ty se zas až tak moc nestaráme. Takže jsme jim nastavili zrcadlo: vidíte, co jste v 90. letech v jedné zemi inspirovali? Podívejte, jak je to pěkné! A myslím, že i pro ně to bylo pohlazení."

Já myslím, že byl velký úspěch i to, že Česká republika konečně přistupuje ke konvenci o ochraně nehmotného kulturního dědictví...

"Musím říct, že vernisáž byla načasována tak, aby pan ministr mohl při příležitosti své účasti na zahájení předat i listinu o přístupu České republiky k Úmluvě o zachování nemateriálního kulturního dědictví. Moc se neví, že první nápad, aby taková úmluva vznikla, vznikl v České republice, v Národním ústavu lidové kultury ve Strážnici, během jednoho mezinárodního kolokvia. A až budu psát paměti, tak bude docela zajímavé, jak ta myšlenka zrála. Co měla nepřátel, kteří potom během dvou let zcela změnili názor. Najednou je to jedna z nejúspěšnějších, vlastně vůbec nejúspěšnější úmluva UNESCO, protože když se přijímala, nikdo nebyl proti! To se v dějinách nestalo. Pak přistupovaly jednotlivé státy, jak to tak ale v Čechách bývá, nikdo není doma prorokem, takže my jsme přistoupili až ve druhé půlce."

Znamená to, že teď budeme snáz přihlašovat taková dědictví, jako je verbuňk? Ten už oceněn byl, ale jsou tu třeba masopustní maškary z Hlinecka...

"Především nevím, jestli to bude snazší. V tom si nedělám iluze. Ta konkurence je obrovská. Příští zasedání orgánu, který o tom bude rozhodovat, má už teď na programu sto dvacet nominací. My naštěstí v tomto balíku nemáme nic. Takže jednodušší to nebude, ale bude to možné! Tím, že jsme nebyli stranou té úmluvy, tak to vlastně možné nebylo. Verbuňk byla výjimka a dobrá vůle, nemuselo to takhle dopadnout. Máme jeden statek na seznamu nemateriálního dědictví lidstva, právě verbuňk, a já doufám, že brzy budou další. U masopustních obchůzek na Hlinecku je hotové druhé znění nominační dokumentace, doufám, že se to povede. Připravuje se Jízda králů, nápady prší ze všech stran."

Je to obtížnější, než přihlašovat nemovité památky?

"Svým způsobem ano. Mezinárodní srovnání těch procedur je zatím velmi obtížné, protože všechno je na začátku. Řekl bych, že zpracovat nominační dokumentaci je o něco jednodušší, na druhé straně uchování tohoto dědictví je mnohem těžší. A já musím říct, že chápu ten důraz, který při přihlašování UNESCO klade na to, aby navrhující strana měla dokonale vypracovaná pravidla, protože nemateriální dědictví je křehké. Ty šutry, když to tak ošklivě řeknu, ty neutečou, a pokud je nerozboříme sami, tak přežijí. Kdežto nemateriální dědictví žije v hlavách lidí. Oni musí chtít sami! V tom je to kouzlo a zároveň ten problém. A v téhle souvislosti vám řeknu hezkou věc: když chcete něco navrhovat na seznam nemateriálního dědictví lidstva, tak s tím musí ten, kdo to v té hlavě nebo v rukách nebo srdci má, souhlasit! UNESCO nepřijme nominaci, kterou nepodepsal držitel nebo nositel té tradice. Takže, když jste se ptala na masopustní obchůzky z Hlinecka - ano, maškary budou podepisovat."

Do 26. července je výstava z Paříže k vidění v pražském Musaionu, sídle Národopisného oddělení Národního muzea v Praze. Doplňují ji i živé ukázky řemeslnické práce. Zastihla jsem tu i Ivetu Dandovou z Mladoboleslavska, která plete výrobky z orobince:

Iveta Dandová, foto: autorka
"Letos budu tohle řemeslo dělat dvacet let. Stalo se to tak, že jsem pracovala v Bakově, v podniku, který se jmenoval Okresní průmyslový podnik Bakov, a tam byla dílna, kde byly soustředěny poslední domácí pletařky. A já jsem vlastně v rámci toho podniku přešla od konstrukčního prkna na tuto dílnu, protože jsem chtěla zkusit něco nového, víc tvořivého."

Je těžké pracovat s orobincem?

"Pro mne už ne."

A tehdy, když jste začínala?

"To bylo samozřejmě něco úplně jiného. Pro mne to byl úplně jiný materiál, začínala jsem tvořit rukama. Orobinec je vodní nebo bahenní rostlina a její květy jsou tmavohnědé doutníky. Stonky jsou pro ruční pletení nepoužitelné, používají se ale všechny listy a stvoly kolem."

To znamená, že vy si musíte materiál nejdřív složitě připravit?

"Práce s materiálem zabírá podstatnou část času."

Kam na orobinec chodíte?

"Dříve, když jsem to měla vyloženě jako živost, to bylo tak, že mi se sklizní a se zpracováním pomáhal tatínek i manžel. Dneska už ale kupuji očištěné otýpky u firmy, která se zabývá sklizní vodních porostů tady v Čechách."

Foto: autorka
To znamená, že nemáte rybníček za domem?

"Ne, ne. Ani by se to tak nedalo udělat. Nedá se pěstovat jako třeba obilí nebo jiné plodiny."

Co všechno se z orobince plete?

"Jsou to věci jak užitné, tak dekorativní. Jsou to různé tvary ošatek, oválné, kulaté, hranaté, vzorované misky, tašky, klobouky. Jsou to nástěnné dekorace, vánoční ozdobičky, řetězy..."

Na klíně máte košík čtvercového půdorysu, který je odhadem dvanáct až patnáct centimetrů na patnáct, a na výšku řekněme osm až deset centimetrů. Jak dlouho trvá uplést takový košík?

"Samotné pletení tak hodinu a půl, a není v tom ještě započítaná příprava materiálu."

Co znamená příprava materiálu?

"Příprava materiálu znamená vlastně usušit nažnutý materiál, postupně čistit šupiny, které jsou špinavé od bahna nebo polámané od větru. To je takzvané škaredování. Pak se jednotlivé šupiny třídí podle délky a tloušťky, musí se úplně zbavit vlhkosti, aby se daly skladovat. A před vlastním pletením se zase tak tři dny předem napaří do horké vody, dají se do igelitu, aby všechny vlákna zase nasákla svou vlhkost jako v době vegetace. A před pletením na formách si ještě musím každý stvol vzít a nařezat na přibližně stejnou tloušťku."

Kolik materiálu tak na rok potřebujete z jedné sklizně?

"To je těžké odhadnout. Jezdím kupovat otýpky podle potřeby. Když dochází, tak jedu koupit další."

Vy říkáte, a tady to i vidím, že na rozdíl od košíků z proutí se z orobince plete na formě?

"Orobinec totiž nemá vlastnosti jako třeba pedig nebo proutí, aby se dal tvarovat jenom v ruce. Není tak pevný. Je velice příjemný na dotek, je měkký, jakoby pěnovkovitý, ale pro ten finální výrobek vždycky potřebuji mít dřevěnou formu. A tu formu oplítám, ať už je kulatá, hranatá nebo forma na klobouk. Já ji opletu, a tím se mi materiál vytvaruje."

A vidím, že tu máte i dámské střevíčky?

"To se taky dříve pletlo. Pletaři si doma pletli orobincové pantofle a bačkory."

Jaký je zájem o vaše výrobky a kde je případně udáte?

"Především je to možné sehnat ve skanzenech a na různých muzejních akcích. A dělám hodně na zakázku, hlavně klobouky a tašky."

Máte i následovníky?

"Ano, mám dvě dcery a musím říct, že už obě zvládají techniku velice dobře. Starší je velice dobrá a mladší už ví taky, o čem to je."

Na výstavě v Paříži a poté i v Praze předváděla prastarou techniku tkaní, zvanou krosienka, i Blanka Mikolajková z Rožnova pod Radhoštěm. Zajímalo mne, jak obtížné bylo se takovou techniku naučit:

Blanka Mikolajková, foto: autorka
"Já jsem povoláním konzervátorka textilu, takže to nese s sebou. Není to těžké."

Pro mne jako laika to nevypadá tak jednoduše...

"Ano, to ale proto, že dělám z docela tenkého materiálu. Když se to člověk učí, dělá z tlustého a je lépe zřetelné, co se vlastně dělá."

Jaká je historie tohoto tkaní?

"Já to přesně nevím a myslím, že to neví nikdo, ale první archeologické nálezy jsou dva tisíce let staré z Egypta. A co bylo před tím? - Kdo ví. Jinak je to technika známá opravdu po celém světě. Když předvádím v rožnovském muzeu, tak i Peruánci říkali, že to znají."

Foto: autorka
Vím, že je to asi velmi obtížný úkol popsat pro rozhlas, jak se vlastně tká na rámu. Můžete to alespoň v pár větách říct?

"Tkaní na rámu je založeno na pouhém křížení nití. Na rám se natáhnou dvě vodicí nitě, spíš špagáty, a na ty špagáty se potom napne osnova, ze které se dále pracuje. Ta osnova je napnutá do osmičky, takže je rozdělená na přední a zadní nitě. A ty nitě se mezi sebou už jenom kříží. Není tam ani jedna niť příčná, tedy útková. Mám jenom osnovní nitě, a jak je zkřížím, takový je vzoreček."

Čili vy na rozdíl od ostatních tkalců pracujete pouze prsty?

"Ano."

A jaký je výsledek?

"Výsledek je podle toho, jaký použijete materiál. Když si vezmu tenké nitě, tak je to téměř krajka, a když si vezmu špagáty, tak je to pořádně hutná kabela."

Co se tímto způsobem, touto technologií tkaní vyrábí?

"Dříve se tak kolem Rožnova vyráběly především čepce pro kroj, říkalo se jim zděcháky. Potom vsadky do polštářů, punčochy, rukavičky, dětské čepečky a šatičky a taky záclonky do oken. Takové do půl oken, na pérkách. A já samozřejmě držím tradici a vyrábím všechno, co jsem tady vyjmenovala. A kromě toho také kabely, pásky, kravaty. To ale méně, protože já tíhnu spíš k tomu původnímu, k tomu tradičnímu."

Foto: autorka
Z jakých materiálů pracujete? Jsou to všechno předpokládám přírodní materiály...

"Ano, zásadně pracuji z čistých přírodních materiálů, takže bavlna nebo len."

Ty vzory si sama vymýšlíte, nebo máte nějaké z minula?

"Já jsem z Rožnova a tam je velký depozitář, tam je asi třicet pět vzorů, které všechny znám. Ty jsem se naučila, takže vycházím hlavně z nich. Když dělám staré věci, používám zásadně staré vzory. Když pak dělám moderní věci, tam si už vymýšlím."

Dovoluje ale ten materiál a způsob práce, ta technologie, nějakou abstrakci? Nějaký moderní vzor?

"Dovoluje to obrovskou spoustu kombinací. Dělám moderní vzory, takové vyložené fantazie, ale osobně se mi stejně nejvíc líbí ty z depozitářů. Mají totiž krásné názvy, například na šípečky, křivé čáry, na podkovu, na motýly, kočičí šlapky, v chodníčku, na paničku, řičicová okénka v kolech, šípečky v kolech. Je toho prostě moc a je to nádherné, protože ten název opravdu vyjadřuje to, co ten vzor udělá."

Foto: autorka
Kdo vás to vlastně naučil?

"Ty základy mne naučila etnografka rožnovského muzea paní Marie Salichová."

Čili nikoliv babička, tetička, maminka...

"Ne, ne."

A jaké to má pokračování?

"Loni jsem měla dva kurzy krosienky, pět let jsem to učila v textilním kroužku dětí. Můj syn i moje dcera to umí, ale nevím, kdo z nich se tomu bude dál věnovat, protože to chce hodně trpělivosti."

To je ale jednou z podmínek nositelů lidových tradic...

"Ano, já ty kurzy mám, ale to už je na těch lidech, když se pokouším je to naučit, jestli v tom budou dál pokračovat nebo ne."


Náš dnešní folklorní pořad Radia Praha končí. Ze studia se loučí Milena Štráfeldová.