Valaši učili Japonce lidové tance z Beskyd

Už 35 let působí v Kozlovicích na severní Moravě folklorní soubor Valašský vojvoda. Nedávno se jeho muzikanti, zpěváci a tanečníci vrátili z turné v Japonsku. Během turné učili dokonce Japonce tancovat valašské lidové tance. Více se už dozvíte z rozhovoru, který s uměleckým vedoucím souboru Zdeňkem Toflem natočila Milena Štráfeldová:

"Bylo to úžasné, soubor Valašský vojvoda vystoupil na čtrnáctidenním turné, od měst Ósaka, Tokio až po Nagaoku ve středu hlavního ostrova Honšú. Vyvrcholení bylo na českém národním dni na EXPO 2005 v prefektuře Aiči v pátek 24. června."

Byl to váš první výlet do Japonska?

"Ano, první."

Jak dlouho jste se na něj chystali?

"Chystali jsme se na něj v podstatě rok a čtvrt."

Kdo vás tam pozval?

"To pozvání vyšlo přímo od generálního komisaře Vladimíra Darjanina a my jsme se ho chopili myslím velice zodpovědně, protože víme, že nejsme zdaleka jediný soubor v této zemi. Osobně si myslím, že jsou samozřejmě další vynikající soubory, ale na nás se prostě usmálo štěstí, že jsme byli vybráni. A celá parta pětadvaceti lidí zpod Ondřejníku z Beskyd to vzala za své a všichni se připravili dokonale. My jsme pro Japonce dělali dvě speciální pásma, každé mělo devadesát minut, a natočili jsme speciální devadesátiminutovou videokazetu. S tím bylo hodně práce, protože jsme na to měli jen týden, čtrnáct dní před odletem. A také jsme připravili speciální nahrávku pro workshopy, protože Japonci se učili naše lidové tance opravdu vehementně. A naučili se jich opravdu hodně."

A jak se folklor z Valašska líbil publiku?

"Publikum bylo velice různorodé, ale kompaktní. Víceméně to byla střední generace. Reagovali opravdu spontánně, živě. Dokázali ocenit jednoduché finesy tanečníků, muzikantská čísla, živé hry, pasácké hry nebo hry z hospody u Harabiša, kde v podstatě začal sbíral lidové písně Leoš Janáček. A také se velice líbily ty táhlé lyrické a milostné písně, protože Japonci mají takovou lyrickou náturu. V tomto jsme si byli velice blízcí. Ta barvitost hudby a tance slavila úspěch."

Říkáte, že jste přímo pro ně připravili workshopy. Jaký byl o ně zájem? Kolik jste měli účastníků?

"Obrovský zájem! To nikdo netušil, tanečníci se opravdu namakali. Na jednom workshopu v Tokiu, kde jsme byli taky s muzikou účastni, bylo kolem dvou set lidí. Ve velké tělocvičně, která byla výborně nazvučená. Ti tanečníci i tanečnice, byly to páry, měli pseudovalašské kroje, které si sami připravili. Nebyla to samozřejmě žádná etnografická čistota, ale bylo to velice milé. A ty tance už trošku znali díky manželům Rejškovým a dalším, kteří do Japonska už jezdí nějaký ten rok, ale měli o nás hodně znalostí. Takže my jsme je učili nejenom ty základní varianty tanců, ale i další choreografické finesy, které jsme si vymysleli. Vyučovací hodina trvala hodinu a půl, pak patnáct minut pauza, a znovu. Takže oni se učili velice rychle, velice spontánně a velice živě se zajímali o naši kulturu. Je opravdu neskutečné, co o nás všechno vědí."