Válka komor na pokračování

Více než tři roky připravovali senátoři vlastní návrh změny Ústavy, kterým se snažili především posílit postavení druhé parlamentní komory. Minulý týden ale ve sněmovně tvrdě narazili. Poslanci se jejich návrhem ani nezabývali a drtivou většinou hlasů ho odmítli. Jak uvádí Zdeněk Vališ, je zřejmé, že konec otevřené války obou komor je v nedohlednu.

Poslanci navenek poukázali na to, že není vhodné se tak zásadním návrhem, jakým je změna Ústavy, zabývat pár měsíců před volbami. Skutečný důvod jejich rezolutního odporu byl samozřejmě jiný. Senátoři požadovali více pravomocí pro svou komoru a něco takového působí na poslance jako mávání červeným hadrem před skloněnou hlavou býka, chystajícího se zaútočit. Zákonodárcům se při podobných iniciativách Senátu zvyšuje hladina adrenalinu v krvi už z principu. Vždyť v českém ústavně politickém systému má klíčovou úlohu Poslanecká sněmovna. V ní se utváří vztah vlády a opozice. Senátu nepřísluší ani náhodou být iniciátorem politického dění.

Základní příčinu této neujasněnosti vztahů lze najít už v samotném vzniku Senátu, coby v podstatě nechtěného dítěte. Do Ústavy samostatné České republiky ho sice z ideologických důvodů prosadili poslanci pravicových stran v někdejší České národní radě, ale o pár měsíců později se už jako etablovaní poslanci českého parlamentu snažili na druhou komoru rychle zapomenout. Proč by si také měli sami vytvářet konkurenci, navíc z hlediska fungování politického systému zcela nepotřebnou? A tak se první volby do Senátu konaly až čtyři roky po vzniku samostatné České republiky. O jeho zbytečnosti je ovšem stále přesvědčena většina občanů, což dokazuje i mizivá účast v senátních volbách. Rovněž drtivá většina poslanců, ať pravých či levých, se domnívá, že druhá komora slouží jen některým lidem jako dobrá trafika. Odtud také pramení přezíravost mnohých poslanců vůči senátorům, která se přenáší až do vztahů poslaneckých a senátních klubů stejných stran. Domluva mezi nimi je mnohdy obtížná. Dokonce i tři komunističtí senátoři hlasují občas jinak než komunističtí poslanci. Senátoři za Klausovu ODS velice nelibě nesou prudké výpady některých politiků vlastní strany, kteří by nejraději Senát z fleku zrušili. Na přezíravost ze strany svých poslaneckých kolegů a vedení strany si ovšem stěžují i sociálnědemokratičtí senátoři.

Zákopová válka, která zuří mezi oběma komorami, je tedy jednoznačně soubojem dvou institucí. Nejde o řevnivost v oblasti lidské nebo politické, ale o řevnivost statutární. Poslanci se těžko smiřují s tím, že jim senátoři sahají na hotové legislativní předlohy. Zejména, když se senátoři dotknou nějakého neuralgického bodu, přes který se před tím poslanci po třech čteních klopotně dostali. Senát podle nich nevznikl proto, aby byl orgánem, který dělá čtvrté čtení zákonů. Má se na zákony dívat z jiného úhlu, jinou perspektivou. A po pravdě řečeno, někdy spíše vzniká dojem, že členové druhé komory vkládají do zákonů pozměňovací návrhy jaksi poslancům na truc. Vzniká rovněž dojem, že válka obou komor už překročila hranice normální rivality, běžné i jinde ve světě.

Tento stav přirozeně nahrává těm, kteří by druhou parlamentní komoru nejraději zrušili, tedy většině občanů i politiků. Na válku komor lze pohlédnout ještě z jiného úhlu. Opoziční smlouvu mezi ODS a sociální demokracií nazývají mnozí podrazem na voliče obou stran. Potom je ale stejným podrazem na voliče všech stran, jestliže senátoři bez ohledu na stranickou příslušnost hájí často pouze zájmy své instituce proti zájmům vlastních stran a činí tak politiku ještě neprůhlednější. Jenže podívejme se trochu pozorněji na druhou stranu mince. Vždyť právě Senát už dokázal poměrně úspěšně čelit snahám o příliš radikální zásahy do ústavního systému a v podstatě tedy plní i tu roli, pro kterou byl zřízen, být jakousi pojistkou.