Že je čeština těžký jazyk, to vám řekne každý školák potýkající se s gramatikou; jinými slovy s hláskoslovím, tvaroslovím a skladbou, v širším významu i výslovností, ale hlavně s pravopisem. Nás však bude dnes zajímat slovní zásoba. Češi často prohlašují, že čeština je vůbec nejtěžší jazyk. Umírněnější amatérští jazykozpytci dodávají s trochou objektivity ... kromě čínštiny. Ale i tady platí, že každý jen tu svou má za jedinou. Na toto téma jsem totiž častokrát diskutovala s obyvateli různých zemí a vždycky to dopadlo stejně: každý národ se domnívá, že jeho jazyk je nejbohatší, nejpestřejší, nejtěžší a nejlíbeznější - až snad na... čínštinu. S tím posledním bych souhlasila, ač čínsky neumím - nebo snad právě proto. V časopise Malý čtenář z roku 1917 jsem si přečetla, cituji:
"Český jazyk je nejbohatší, máť ze řečí nejvíce slov, totiž 57.000, anglický má 37.000, vlašský 35.000, francouzský 32.000, španělský 30.000 a německý 29.000." Jiné prameny uvádějí, že nejbohatší slovní zásobu má angličtina (kromě čínštiny), ale angličtina má poměrně jednoduchou a logickou gramatiku (s výjimkou pravopisu).Také vítězí na celé čáře jako jazyk pop music. Když už jsme u té hudby, italština hraje zase prim v operních textech (ona existuje i čínská opera, ale to je pro mne tenký led). Němčina si zase libuje v komplikované syntaxi a dlouhých slovech, například
"pomněnka" se řekne Vergissmeinnicht a podle našeho všestranného vědce, klasika Járy Cimrmana, existuje také
"zapomněnka", čili Nichtvergissmeinnicht (čínská slova, zdá se jsou naopak krátká).
Hodně lidí tvrdí, že nejlibozvučnějí hlaholí francouzština (možná líbezněji než čínština) - ale mě v mládí po zvukové stránce přitahovala spíše záhadná maďarština. Někteří (čeští) spisovatelé říkají, že slovenština zní erotičtěji než čeština (že by čínština nebyla erotická?). A konečně holandština. Po zvukové stránce nic moc, gramatika také netěžká, ale má podivuhodný pořádek slov, (že by složitější než v čínštině?). Je to jazyk vtipný, velmi bohatý na různé jazykové obraty, přísloví a úsloví. Například od neutrálního
"byla jich tam celá abeceda", čili hodně lidí ve frontě, přes
"vědět, kam si k Abrahám chodí pro hořčici", čili vědět, kam si jít pro radu, až k
"mít opici", to v holandštině znamená -na rozdíl od češtiny- mít peníze (což je ovšem ale přece jen asi jiná filozofie než v čínská). Ale vraťme se k češtině. Přijde si Čech k belgickému optikovi pro silnější brýle.Ten mu ukáže na tabuli s písmeny H R S T K A.
"Dokážete to přečíst," ptá se optik.
"Co přečíst," diví se Čech,
" já se tak přece jmenuju !" Moje kamarádka se vdala za Holanďana jménem Van der Nieuwenhuizen. Ta si zase užije při představování se v Česku. A protože je vlastenka, přidává si ještě ke jménu koncovku - ová. Vandernieuwenhuizenová. Což je s trochou nadsázky v češtině prostě Nováková...
Písnička Ivana Mládka o "zapeklité češtině" předeslala o čem je projekt, který vám na tomto místě Radio Praha nabízí.
Nejedná se o kurz českého jazyka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je to spíše povídání a zamyšlení o češtině, jejích proměnách v závislosti na společenském životě, historii a podobně. Jednotlivé kapitoly se pozastavují u různých zvláštností a zajímavostí, které v současné češtině nalézáme.
Doufáme, že se vám tato série zastavení nad českým jazykem bude líbit. Přivítáme samozřejmě vaše názory a připomínky.
