Vánoce na Valašsku

roznov_skanzen_vanoce1.jpg
0:00
/
0:00

Otázku, co se Vám vybaví, když se řekne Valašsko, není snad ani nutné pokládat, odpověď byla předem jasná. Naprostá většina lidí si jako první vybaví pálenku z trnek nebo snad švestek - slivovici. Valašsko také bývá charakterizováno jako kraj svérázných dcerek a ogarů mluvících nezaměnitelným nářečím, prokládaným někdy až lehce nepublikovatelnými výrazy, kraj tajemných pověstí, oveček, hor a malebných dřevěnic rozesetých po kotárech. Dnešní Valašsko se už v mnohém od takového idealizovaného obrazu liší, ale ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm se se životem valašské dědiny dávno minulých dob zvláště o adventu můžeme opět setkat. Pracovníci muzea se na čas vrátí o více než století zpět a stanou se hospodyněmi, hospodáři, kováři nebo panem učitelem.

Na Valašském slavíně naleznete Emila Zátopka...
Rožnovský skanzen - Valašské muzeum v přírodě bylo založeno roku 1925 sourozenci Jaroňkovými, je nejstarším muzeem svého druhu nejen v Čechách, ale také ve střední Evropě. Prvním místem, kde se mohli návštěvníci seznámit s životem obyvatel Valašska, bylo Dřevěné městečko. Až v sedmdesátých letech přibyla Valašská dědina, která se snaží přiblížit život převážně vesnického obyvatelstva, a na začátku let osmdesátých pak Mlýnská dolina. Součástí dřevěného městečka jsou domy, které dříve stávaly na Rožnovském náměstí, hospodářské budovy a také dominanta městečka: kostel svaté Anny, který je kopií vyhořelého kostela z Větřkovic.
...i třeba Jana Karafiáta
Malý hřbitov okolo kostela - Valašský slavín je čestným místem odpočinku významných osobností, které se nějakým způsobem zasloužily o rozvoj či věhlas kraje, některé z hrobů jsou však jen symbolické. Asi nejznámější osobností na Valašském slavíně je běžec Emil Zátopek. Měl k Valašsku blízko a být zde pohřben bylo jeho přáním. Jeho náhrobek byste poznali, aniž byste četli jméno, je na něm typická Zátopkova silueta a hlavou nachýlenou k rameni. Místem posledního odpočinku se Valašský slavín stal také dalšímu olympijskému vítězi diskaři Ludvíku Daňkovi. Pohřbeni ale tady nejsou jen sportovci, jak říká jedna z pracovnic muzea, významných osobností mělo Valašsko mnohem více.

"Například Janka Pelára, legendárního lidového muzikanta, který hrál na té národopisné výstavě českoslovanské roku 1895 v Praze. Jeho ostatky byly jako první přemístěny tady na ten Valašský slavín. Potom tady máme akademického malíře Karla Hofmana. Marii Podešvovou, spisovatelku, jejího manžela Františka Podešvu, malíře..."

Nemůžeme také zapomenout na spisovatele Metoděje Jahna nebo Čeňka Kramoliše a samozřejmě na zakladatele skanzenu sourozence Jaroňkovy - Bohumíra, Aloise a Julii a mnoho dalších osobností Valašska.

Mluvíme ale celou dobu o Valašku a Valaších. Kdo ale vůbec Valaši byli a kdy k nám přicházejí? Na to jsem se zeptala historika Václava Michaličky.

"Proces té valašské kolonizace byl poměrně složitý. Oni ti takzvaní Valaši sem přišli v několika vlnách a ten proces té kolonizace byl spíše druhotný, takže sem už nepřišli ti Valaši z Rumunska, ale spíše ze Slovenska a z dnešního Polska a z dnešní Ukrajiny. Je to datované tak přelom 16. a 17. století, že se tady dostávají ti takzvaní Valaši, ale u nás to spíš bylo v tom, že se přejímala ta valašská kultura a to salašnické pastevectví a chov ovcí a koz. Tím pojmem Valaši byli původně označováni pouze pastýři, kteří pásli ty stáda těch ovcí a koz tady na těch Západních Karpatech a pro ně je typická ta salašnická kultura a s ní spojené ostatní věci a život spjatý s tou salašnickou kulturou. Takže původně to byli ti pastýři a postupně se začínalo to označení přebírat i pro obyvatele toho regionu. To byli lidé, kteří tady byli již dříve usedlí nebo se do hor stěhovali z nížin a přejímali označení Valaši."

Jaké území můžeme označit jako Valašsko, kde se tzv. Valaši usazovali?

"O Valaších se dá mluvit v celém tom pásmu karpatského oblouku od Rumunska až po ten nejzápadnější výběžek Karpat, to znamená u nás na území naší České republiky. U nás na tom území to zahrnuje celé Moravskoslezské Beskydy, potom tady Rožnovsko, dále Vsetínsko a až úplně na jih to jižní Valašsko, dalo by se říct až někde k Brumovu, tam končí ta hranice. Ale ona není přesně daná."

A co známá slivovica?

"Tak pálení slivovice je pozdější záležitost, až konce 19. století a 20. století, kdy se začalo pálit to ovoce, takže tak to začalo být typické. Byl to vlastně jednoduchý zdroj alkoholu."

O adventu se kdysi dodržovala řada tradic a zvyků a Valašsko nebylo výjimkou. V jedné z chalup Valašské dědiny o nich vypráví Marie Pitrová.

Barborky
"Na svátek svatého Martina končily ogaři a dcérky službu u hospodáře. Za tu službu dostali určitý groš a běželi k muzice. Muzika dlouho netrvala, jenom pár dní, protože čtyři neděle před Štědrým dnem nastávala doba postní. Valaši se modlili, chodili do kostela a nejedli maso. V době postní si připomínáme svátky. První byl svatého Ondřeja. Na svatého Ondřeja se zachovávaly podobné zvyky a tradice jako na Štědrý den. Odlévalo se olovo do škopka a z toho se věštilo, co bude příští rok. Jestli se dcerka vdá nebo jestli bude hojná úroda. Taky chodila dcerečka klepat na kurník. Ozval-li se z kurníku kohout, do roka se vdala. Ozvala-li se slepice, holt musela rok čekat."

Dalším svátkem v adventní době byl svátek Barbory. Podobně jako jinde i na Vlaašsku se držela a stále ještě drží tradice tzv. barborek. Barborky jsou třešňové nebo višňové větvičky utržené na tento den. Dívka, která je utrhla, dala větvičky do vody a pokud do Štědrého dne vykvetly, do roka se vdala. A protože je prý na Valašsku šikovných ogarů hodně, nenechávají dcerky nic náhodě a trhají větviček více. Ke každé se napíše jméno jednoho ogara, která vykvete, tak ten ogar je ten pravý. A hned po svaté Barboře se slavil svátek svatého Mikuláše, který snad není třeba blíže představovat. Svatý Mikuláš procházel dědinou a obdarovával hodné děcka. Nebyl na to ale sám, jeho doprovod tvořila někdy i spousta dalších postav. Pokud ne nejděsivějšími, tak určitě nejhlučnějšími členy Mikulášovy družiny byli čerti, jejich řinčení řetězy a zvonci vystraší i dnešní děti, zvyklé na lecjaké drastické horory, zcela spolehlivě. Čerti s sebou také v některých částech Valašska nosili ježčí kůži, jeden z průvodců, Michal Chumchal popisuje, k čemu čertům sloužila.

" Okolo Valašských Kloubouk je takovým zvykem, že chodí ti čerti s maskama, které byly vyřezávané ze dřeva a na té hlavě to drželo pomocí přibité ovčí kůže. Mělo to samozřejmě rohy, nabité různé jakési vousy, to byly hřebíky. Opásaní byli řetězy a zvonci, takovými těmi křapláky, které nosily krávy nebo ovce na krku. Jejich hlavním symbolem byla ježčí kůže, kterou měli přibitou na nějaké tyčce a tou se potom dotýkali všech zúčastněných. Zase to mělo symbolizovat něco, co se týkalo očisty."

Foto: ČTK
Dnes se mikulášská družina okleštila na postavy Mikuláše, čerta a anděla, kdysi ale mohl být doprovod těchto tří bohatší o řadu dalších postav. O barevného Turka, snad vzpomínku na turecké vpády do střední Evropy, kominíka, zarostlého poustevníka nebo také hrozivě vyhlížející smrtku s nezbytnou kosou přes rameno.

V předvečer svátku svaté Lucie, který připadá na 13. prosince, se valašskou dědinou tiše pohybovaly tajuplné, bíle oblečené postavy s pomoučenou tváří a husím brkem v ruce - Lucky. Lucky nemluvily, jen syčely.

Proč vůbec Lucky po chalupách chodily? To vysvětluje Marie Pitrová.

"Ony děcka ometajú, to proto, aby posluchaly po celý rok. A taky chodí kontrolovat chalupy, jestli sú všecky rohy v chalupě vymetené a jestli Vánoce mohou nastat. Taky kontrolují dcerečky, které předou na kolovratu. To aby je měli schované, protože od svátku svaté Lucie do Štědrého dne se nesmělo příst."

Se svátkem Lucie se pojil ještě jeden zvyk, tentokrát nikoli tajuplný, ale veskrze praktický. Pokud vejdete do některé z valašských chalup, často najdete futra od hlavních dveří z obou stran popsané bílou křídou. Z venku jsou to písmena K+M+B a letopočet značící, že dům na počátku ledna navštívili tři králové Kašpar, Melichar a Baltazar. Z vnitřní strany je pak na futrech křídou namalováno 12 různě vybarvovaných koleček, což značí počet dní, zbývajících od svátku svaté Lucie do Vánoc. Je to prý takzvaný luciánský kalendář.

"Jedno kolečko nám znázorňuje jeden měsíc v roce. To kolečko je rozděleno na čtyři díly a do toho kolečka se zaznamenávalo počasí ráno, v poledne, ve čtyři hodiny a večer. A podle toho, jaké bylo počasí, tak se tam zaznamenávalo. Když bylo škaredě, vyplnil se čtvereček plně a pokud bylo pěkně, tak se nechával nevyplněný. Takže v lednu by mělo být první týden škaredě a potom by měly být tři týdny pěkné. Tak jsem zvědavá, jestli se nám to vyplní."

Štědrý den byl samozřejmě dnem nejčarovnějším. Hospodyně hned ráno namazala kliky medem, aby do domu chodily samé vzácné návštěvy. Když pak zadělávala těsto, vybíhala s rukama od těsta do sadu a objímala ovocné stromy a prosila je, aby dávaly velkou úrodu. Ke stolu zasedla rodina, až když vyšla první hvězda.

Forma na oplatky
Jak vypadala štědrovečerní tabule ve valašských chalupách, to popsala etnografka Jana Tichá.

"Valaši, jelikož asi patřili k nejchudší sortě lidí, která se tady vůbec na území Čech, Moravy a Slezska pohybovala, tak jejich strava samozřejmě nebyla nijak zvlášť bohatá. Navíc bavíme-li se o štědrovečerní večeři, tak se to samozřejmě týká hlavně postních jídel. Dneska jsme zvyklí na ryby, na kapry, ale tady byste se s rybičkami v životě nesetkali. Ta strava byla velmi obdobná jako byla během celého roku, akorát si dopřávali větší počty, používali kvalitnější suroviny, používali více tuku, více vajec... U většiny lidí tady v Karpatech, to znamená nejen u nás na Valašsku, ale také na Slovensku, taková štědrovečerní večeře začínala požehnanými oplatky, které většinou vyráběl pan učitelský a pak v rámci koledy je roznášel po usedlostech a rozdával hospodářům. Hospodář zahájil štědrovečerní večeři s tím oplatkem, který namazal medem, požehnal jej a každému účastníku jej rozdal. Stejně tak členům rodiny jako čeledi, která zůstávala na štědrovečerní večeři. Ještě jsem zapomněla na jednu věc. Je to docela zajímavý zvyk, který je možná znám i v jiných oblastech. Jelikož štědrovečerní večeře byla posvátnou událostí, platívalo tady v regionech, že v tuto dobu nesměl přistoupit žádný host a nikdo stejně tak od štědrovečerní večeře nesměl odejít. Proto tady v oknech, nejen na Valašsku, najdete svíčky, které se právě při večeři zapalovaly na znamení toho, že ta rodina začíná jíst a víceméně si nepřejí, aby je někdo v tuto dobu vyrušoval.

No a pak ta jídla pokračovala, jak tomu bylo zvykem. Nemůžeme obecně říct, že někde bylo deset chodů, někde bylo dvanáct chodů. Většinou to jídlo pokračovalo v podobě nějakých kaší. Na Valašsku se jedly hodně luštěniny, takže někde hrachová, někde čočková kaše, někde se pěstovala i pohanka, takže pohankové kaše. Možná pro nás už v netypických úpravách třeba na sladko sypané perníkem nebo maštěné špekem, ale ten špek právě o štědrovečerní večeři na stůl nepatřil, takže se spíš jedla sladká jídla. V rodině, kde byli zvyklí na husté polévky, tak těm kaším mohla předcházet nějaká ta zelňačka či kyselica, jak se tady říká těm zelovým polévkám. Případně hadřanka, to byly takové jemnější polévky se zelím. Nebo z Čech známé štědračky, což byly v podstatě hrstkové polévky, do které jste nasypali trochu brambor, luštěnin, hrachu atd. Na štědrovečerní tabuli taky nechybělo ovoce. Ať už v podobě čerstvého ovoce, čerstvého spíše ze sklepů, nebo v podobě sušených křížalek, sušených jablíček, švestek."

Bylo nějak postaráno i o zvířata? Jak se vždycky říká, že dostala po výslužce?

"Na Štědrý večer se samozřejmě pamatovalo i na zvířata. Velmi často právě na Štědrý den pekly hospodyně chleba, který se samozřejmě na štědrovečerní tabuli objevil. A ještě než ten chleba sázely do pecí, tak se sázely takové maličké bochníčky z jednoduššího těsta, kterým se tady říká předplameníky nebo podplameníky. Právě tyto malé chlebíčky ten hospodář po večeři, kdy se ukončilo jídlo v hlavní místnosti, spolu s dětmi obešel stáje, chlévy, ovčíny...podle toho, jak kdo byl bohatý, a právě tady tyto předplameníky nebo podplameníky rozlamoval a namáčel pro zvířata."

Proč se to dělalo? Mělo to znamenat nějaké poděkování nebo to, že ta zvířata patří do rodiny?

"Já si myslím, že to byla vyloženě štědrovečerní záležitost. Buďme štědří, takže jsme štědří i ke svým zvířatům. Ono je asi třeba vzít i v potaz, že Vánoce jsou víceméně křesťanským svátkem a zvířata nejsou brána v rámci, zejména katolických rodin, na stejné úrovni jako lidé. Takže nemůžeme říct, že by v tuto dobu byla brána ve stejný potaz jako ostatní členové štědrovečerní večeře. Byť samozřejmě z praktického hlediska zvířata na těch chudých usedlostech, zvlášť u nás na chudých kotárech, byla častokrát hodnotnější pro samotnou usedlost než třeba vlastní děti."

Nebylo ale důležité jen to, co bylo na stole, ale taky co bylo kolem něj. Stůl měl okolo nohou obtočený silný řetěz, co to mělo symbolizovat?

"Dneska asi jednou z nejznámější interpretací toho obtočení řetězu kolem nohou je soudržnost a pospolitost. Stejně tak jak pevně drží oka řetězu pohromadě, tak by ta rodina po celý rok měla držet pohromadě, nikdo by ji neměl opustit. Jelikož jsme ale na Valašsku i pastevci ovcí, tak tady je takový specifický zvyk. Stejně jako řetěz obtáčí nohy stolu, stejně tak po celý příští rok budou chráněna stáda ovcí. Znamená to například, že na ně nezaútočí dravá zvěř. Na Valašsku hlavně vlci, kteří byli poměrně velkými nepřáteli tady těch horských pastevců."

Stromeček tady nikde nevidím, bylo něco místo něj?

"Stromečky jsou skutečně v Čechách, na Moravě i ve Slezsku poměrně pozdní záležitostí, jsou záležitostí související zejména s německými etniky a s městským prostředím. Tady na Valašsku a nejen v katolických rodinách se využíval hlavně betlém. Když jste přišli do chaloupky asi před sto lety, tak byste se setkali maximálně s tím betlémkem. Záleželo na tom byla-li rodina chudá, tak byl betlémek papírový. Byla-li rodina bohatší, třeba jako u těch fojtů, starostů, tak byl betlém například vyřezávaný, malovaný, polychromovaný apod. Někde místo stromečku najdete například zavěšené zdobené větve - četinu, jak se tady říká."

Čím se zdobily ty větve nebo stromečky?

"Tak samozřejmě k nejstarším ozdůbkám patřívalo to, co bylo po ruce. Takže to byla červená jablíčka, která se speciálně uchovávala ve sklípcích právě pro tyto příležitosti. Ve starých chalupách byste našli i spoustu papírových ozdob, jako papírové andělíčky, ozdoby připomínající výrobky z krepového papíru, nerůznější kytičky...ale samozřejmě třeba oříšky a jiné plodiny, které jste tady mohli dostat. V pozdějších dobách, protože jsme, tak jako i jiné horské oblasti, patřili ke sklářským oblastem, tak se tady můžete setkat i baňkami, ale to je opravdu až 20. století. Ve starších dobách si ty ozdůbky, právě jak u nás ukazují hospodyňky v chalupě, vyráběli z foukaných perliček, takže takové drobné splétané ozdůbky na drátku právě z těch skleněných úlomků, skleněných perliček. Tím se tady zabývali lidé na těch horských opuštěných usedlostech. A byla to i možnost jakéhosi přivýdělku."

Dá se nějaký zvyk označit jako typicky valašský?

"Asi žádný zvyk se nedá opravdu umístit jako typický pro jeden region. Ony se liší v různých drobnostech, ale víceméně se s nimi setkáme v rámci celé střední Evropy. Týká se to třeba těch mincí, které najdete tady pod talířky. Opět množstevní charakter: máme Štědrý večer, všeho je dost, takže stejně jako máme dost mincí na vánočním stole, tolik jich bude po celý rok. Na vánočních stolech najdete také množství surovin, které se tady pěstovaly. Opět s vírou v to, že se nám namnoží. Ať už to bylo obilí, zemáky - brambory, ovoce, neboť ovocných stromů se tady pěstovalo poměrně hodně, cibuli, česnek, zeleninu apod. Je tady jedna zajímavost, která je ale typická pro všechny zemědělské oblasti, na štědrovečerním stole najdete dožínkový věnec. Opět za stejným účelem. Týká se to obilí, proto ho máme na štědrovečerním stole, aby toho obilí bylo po příští rok co nejvíc."

Šťastička
Snad ve všech chalupách stojí na viditelném místě malá jedlová větvička s třemi vršky, každý je ozdobený červenou pentličkou. První jsem si myslela, že jde o skromný stromeček, ale Vanda Vrlová, jedna z "tetek", která v chalupě pekla perníčky, mě rychle vyvedla z omylu, prý je to "šťastička"

"Tomu se říkalo šťastička. Měla to být nejlépe jedlová halúzka, která měla měť tři vršky opentlené červenú pentličkú. Dřív to bylo bez tady té centrální ozdoby, jenom ty pentličky. Každý vršek znamenal něco jiného - štěstí, zdraví, lásku. Štastíčkovalo se někde na Štěpána a dost často až na Nový rok. Chodilo se k příbuzným, známým nebo tak vůbec po dědině jako na koledu. Šťastičku si schovávali na celý rok. Když to bylo jedlové, tož to neopadlo, jenom to zrezavělo, zůstalo to tak. Věřili, že když mají šťastičku schovanú, tak po celý rok budú mět štěstí v hospodářství, zdraví budú, bude se dětem dařit ve škole, dobytek bude dobře prospívat, na poli se všecko urodí. Že to zajistí štěstí."

Koledníci na Valašsku to asi neměli lehké. Když už se přes závěje sněhu dostali až k další chalupě, k tomu, aby si vykoledovali něco dobrého, nestačila písnička, musela se nosit ještě šťastička.

V zimě nebylo možno pracovat na poli nebo zahradě, jako tomu bylo po zbytek roku. Valaši se tedy museli živit jinak a také pro děti znamenal příchod zimy změnu. Daleko častěji než kdy jindy jim rodiče, kteří je většinou přes rok potřebovali na poli, dovolovali navštěvovat školu. Školní budova je také součástí rožnovské Valašské dědiny. Ačkoli byli pan učitel nebo pan řídcí přes rok přísní, o Vánocích přece jen dětem dovolili více než jindy. Žáčci zdobili stromeček, stavěli betlém a samozřejmě zpívali koledy. Také děti, které se přijely do skanzenu podívat, měly za úkol zazpívat koledu. A jakou jinou na Valašsku, než tuhle.

Za krátkých zimních dní a dlouhých večerů si Valaši v teple u pece, kde tiše praskal oheň, nevyprávěli jen pohádky nebo hrůzu nahánějící historky o zbojnících, ale také pracovali. Vyráběli svíčky, šindele, ženy předly, tkaly a také vyráběly ozdoby na stromeček z drobných perliček.

Přes blízké sepětí s přírodou a někdy až téměř pohanské zvyky, ale Valaši nezapomínali, že Vánoce byly především církevními oslavami. Na štědrý večer se chodilo na půlnoční, největší církevní svátek byl pak 25. prosinec - Boží hod. Vzdálený zvuk zvonu zvěstoval všem na okolních kopcích narození Páně.

Foto: autorka