Vánoční procházka krajinou duše
Procházka krajinou srdce - tak jsme nazvali následující půlhodinu vysílání Radia Praha. Vánoční čas je totiž časem zastavení, časem návratu ke kořenům, časem, kdy se ohlížíme proti proudu, abychom tam někde v dálce spatřili, kdo jsme a kam kráčíme. Mými hosty budou profesor brněnské JAMU, prostějovský rodák, spisovatel, překladatel a dramatik Antonín Přidal a ze záznamu z roku 2006 (a bohužel už jen ze záznamu) i mistr slova Radovan Lukavský. S oběma pány a jejich vzpomínkami jsem při natáčení prožil mimořádné chvíle. Snad se jejich odlesk přenese i na vás, ať už nás posloucháte kdekoliv. Hezké sváteční chvíle vám za všechny přeje Michal Bureš.
Tak tedy vzpomínka první. Vzpomínka Antonína Přidala:
"Vezu se v sáních tažených párem koní. Zabalili mě a naložili dva strýcové, kteří přijeli na vesnické nádražíčko, ne tak daleko od Olomouce, aby mě odvezli do jiné vesnice, kam vlak nejel. Jeli jsme přes večerní pole, ani sníh už nesvítil, bylo to jako cesta temným, ale příjemným tunelem, na jehož konci bude světlo a teplo. Tím jsem si byl jist; právě tak jist jako svými strýci, kteří se jako praví sedláci vyznali ve všem, v polích, koních, cestách i necestách. Tu jistotu mi potvrzovalo pravidelné cinkání kolem mých uší.
Nakolik jsem byl dobrá zpráva já, kluk zabalený do houní a mžourající do tmy, to se mělo teprve časem ukázat. Ale o mých strýcích a o mých rodičích, kteří jeli se mnou, nebylo pochyby. Věděli, že se s nimi v zavátém světě neztratím, nebo nesmím ztratit. Věřili v to a já jsem věřil jim. Možná že zrovna nebyly Vánoce, ale takový vánoční pocit je člověku dobrý kdykoliv, kdykoliv…
Druhá část mé vzpomínky na cinkající sáně je opravdu vánoční. Je mi teď něco přes devět let, za půl roku skončí válka… jenže zatím stále trvá. V kuchyni už se prostírá k štědrovečerní večeři, ale já a můj otec stojíme ve dveřích, kterými se vychází na dvorek. Jak jsme se tam octli, už nevím. Oba jen tak polehku, jen tak na chvíli, ale ta chvíle pro mne neskončila dodnes. Tatínek se beze slova dívá k černému nebi, jakoby kvůli počasí, a právě když mi začíná být zima, řekne znenadání: „Vzpomeňme na strýce, kteří jsou někde daleko." Byli tři a všichni někde uvězněni. Jeden v Polsku, druhý v Německu, třetí neznámo kde. - To byla pro mne nová stránka Štědrého večera, nebýt jen pro sebe a vedle těch, od kterých čekám příjemný dárek. Být i s těmi, kteří v tu chvíli nemohou dát nic, a přece k nám patří a my k nim."
Až později mi docházelo, co mi tenkrát otec napověděl, že není jen jistota bezpečně jedoucích sání, jistota dítěte mezi dospělými, že jsou i jiné pevné věci v lidech a mezi lidmi, a to i ve chvílích, kdy nemohou být spolu a kdy se zdá mnohé ztraceno. Když se za půl roku moji strýcové vrátili, živí, i když ne zdraví, nepamatoval jsem si z těch posledních válečných Vánoc už nic, žádný dárek, žádnou příhodu… jenom tu chvíli na dvorku pod černým nebem, kdy bezmocný otec připomene synovi své bezmocné bratry, a vyšle tak pod černé nebe dobrou a mocnou zprávu.!"
Posloucháte Radio na Praha, které pro vás vysílá „Procházku krajinou srdce" spisovatele, dramatika a pedagoga Antonína Přidala a také herce Radovana Lukavského, jehož vzpomínka natočená v prosinci 2006 zazní právě v tuto chvíli…
"Moje maminka byla z rodiny Čačalů v Bystřici pod Hostýnem - Marie Čačalová, za svobodna. Její tatínek byl soustružník v továrně Thonet Mundus. Maminka byla nejstarší ze šesti dětí, a když dospěla do patřičného věku, šla sloužit do Vídně, aby pomohla uživit rodinu. Sloužila v rodině maďarské šlechty a naučila se tam vařit vynikajícím způsobem. Ve Vídni samozřejmě hrála s ochotníky české divadlo. Jednou tam dokonce v roli Maryši stála na prknech s Eduardem Vojanem! On si tam tehdy zahrál Francka. Přijel do Vídně a vystoupil takhle s českými ochotníky. - Když šla opona dolů, nadšeně maminku objal a ona pak vždycky říkala: „A takovú ti mně vlepil pusu! Ale byl tak cítit tabákem.
Pak se ale vrátila z Vídně do Čech, do Bystřice (letopočty nevím přesně), a tam se o ni začal ucházet Rudolfek, čili můj tatínek. Rodina mé maminky, to byli příbuzní z Moravy. Její tatínek byl Tomáš Čačala a babička byla Vincencie Čačalová. Ta dvě jména nikdy nezapomenu. Každý rok jsem jim totiž psával k svátku podle knížky, kde byly návody, jak napsat blahopřání. STAŘENCE VINCENCII A STAŘÍČKOVI TOMÁŠOVI. S těmi jsem se poprvé poznal, když mne maminka (asi v první třídě obecné školy) zavezla k nim na prázdniny do Bystřice.
Tatínek pracoval v Bystřici v továrně Thonet, ovšem pocházel ze Stoda u Plzně. Tam se pak urodilo hodně rodin Lukavských. On byl ze čtrnácti dětí, ale sedm jich umřelo už v dětství. Tatínek byl druhý syn. Nejstarší byl strýc Emil, po tatínkovi potom strýc Julík, Frantík a mezi tím tři sestry. Všichni se pak oženili, tety se provdávaly a byla tam spousta, spousta dětí, mých bratranců a sestřenic. My jsme tam moc rádi jezdili. A jednou jsme k nim byli pozváni na pouť. A s tím pro mne souvisí taková fantastická vzpomínka. Strýc Frantík tenkrát koupil auto. Byla to, myslím, Tatra, takový černý autíčko, řekl bych maximálně pro čtyři lidi… ale on tam zarovnal celou rodinu! Tatínek a maminka nejeli, ale jinak nás v tom autě bylo snad osm… Tlačili jsme se tam všelijak, my děti jsme seděly na zemi. (To jsem poprvé v životě jel autem.) A když jsme dojeli, byla veliká sláva. Rodina se nechala vyfotografovat, jsem na tý fotce jedinej kluk. Kolem mě stojí všechny moje sestřenice, je jich tam snad sedmnáct! - Cesta tím autem, to pro mne byl opravdu zážitek. Dokonce, když jsme jeli zpátky, tak auto přestalo jet. Takže jsme museli přespat u plzeňský tetinky. Taková ta rodina byla!
Tatínek se vyučil truhlářem, ale nejen vyučil. Pamatuju se, jak mi někdy ukazoval výkresy, on vychodil odbornou školu. Byl to profesionál. - Jednou, když už byl úplně v penzi, tak zatoužil vrátit se to té krajiny dětství… Bylo to obrovský! Vezl jsem ho autem, on mě dirigoval. Najednou se před námi objevil kopec a on povídá: „Tady zastav." Byl to už starej pán, táhla mu sedmdesátka, z auta těžce vystupoval… Ale pak úplně vyběhl nahoru do toho kopce, já za ním (sotva jsem mu stačil), a tam byl domeček, kde kdysi bydleli, a pod ním vedla trať a na ní stálo hradlo. Na tom hradle sloužil můj dědeček Matěj Lukavský. A Barbora Lukavská byla babička. - A tam tatínek vyběh' a říká: „Tady jsme bydleli a tam dole sloužil otec. Úplně pod kopcem," ukazoval, „je studna, A tam jsme spolu chodili pro vodu." Čili tam on strávil svoje dětství. Byl velice šťastnej, když to viděl."
Hudba českého barokního mistra Adama Václava Michny z Otradovic, jehož skladby rámují naše sváteční setkání, nás přivedla až do jeho třetí části. Když jsem v úvodu říkal, že vánoční čas je časem zastavení, časem návratu ke kořenům, časem, kdy se ohlížíme proti proudu, abychom uviděli, kdo jsme a kam kráčíme… pak jsem už předem věděl, že mí dva hosté - Radovan Lukavský a Antonín Přidal nad touto otázkou nejednou přemýšleli. Antonín Přidal o tom říká…
Dva z těch, kteří po určitou dobu byli hosty v mém životě, si zkusím vybavit… Jeden býval mým vysokoškolským učitelem, s druhým, lékařem, jsem se spřátelil až ve zralém věku. Žádný z nich si mě nevyhlédl jako oblíbence, kterému by se měla věnovat zvláštní péče. Poznával jsem od počátku, že oba jsou dobří k mnoha jiným (ať k žákům, ať k pacientům), pozorní, přívětiví, otevření k rozmluvě, ochotní pomoci, povzbudit, schopní nezranit ani tam, kde by to bylo nasnadě. U obou bylo cítit, že to není žádná role, žádná póza, ale že jsou tak rostlí, rostlí zevnitř.
Těžko by šlo kopírovat jejich jednání, protože navenek nemělo žádné křiklavé obrysy. Oba byli tiší, skoro plaší, jakoby do sebe stažení, a přece nikdy studení, nikdy mdlí. Něco vlahého a vstřícného z nich sálalo už při letmém potkání. Učitel i po letech odpovídal na pozdrav s polohlasitým zasmáním, ze kterého jsem četl jen samé dobré věci: vlídnost, sebeironii, radost, že na tomto pomíjivém světě oba ještě jsme. Lékař, ten kladl své otázky měkce, téměř ostýchavě a z jeho tónu jsem si zvykl číst zprávu, že nikdo nemáme výsadu vševědoucnosti a všemohoucnosti. Jen opírat se o sebe navzájem - jen to je nám dáno.
První z nich mne kdysi oslnil nevídaným způsobem výuky. Složité vztahy v jazykovém systému vysvětloval tak jemně, s tak trpělivým úsměvem, jako by se nám, začátečníkům, omlouval, že předběhl naši nevědomost a že nás vábí po dlouhém kopci dál a dál. - Nebylo možné mu odolat. Nebylo možné ho ošidit.
Lékař se mu podobal tím, že se k pacientovi nechoval jako k provinilci, kterého je nutno podrobit nějaké nápravné odvetě. Nabízel účast a probouzel ji taky v nemocném, protože potřeboval jeho účastenství, ne podrobenost. Naslouchal mu tak, jako by se od něho dovídal věci velké důležitosti, a nejspíš se je opravdu dovídal, jen s nimi dovedl naložit líp než on, než pacient.
Hodně jsem slýchal a přečetl o váze laskavosti a dobroty, ale když vzpomínám na tyto dva nenápadné muže, vidím, že ctnostem (tak vychvalovaným v různých katechismech a učebnicích) dávají pravou podobu a váhu teprve těla, teprve duše a osudy určitých lidí; v každém člověku různé podle jeho sil a vůle. Těch dobrých sil a dobré vůle. Málo si bráníme to dávné poznání, že není nad síly člověka být lepší než průměr (a nejenom ve sportu, nejenom v herectví), že bylo a zůstává v lidské moci chtít od sebe víc než druzí a chtít od sebe víc než od druhých.
Mé dva starší spolupoutníky, kteří mi k takovému poznání dopomohli, zdravím do šera, nebo vlastně už do tmy, a mám pocit, že se na sebe znovu usmíváme - podle jejich zvyku omluvně. Taky tentokrát jsou oni dál. Já ještě tady. Já ještě pozadu."
Dámy a pánové, vážení a milí posluchači, tím se uzavírá „Procházka krajinou srdce", na které jsme potkali dva moudré muže: Profesora Antonína Přidala a z archivní nahrávky z roku 2006 herce Radovana Lukavského. A ještě jedno vánoční překvapení pro vás mám. Hlas dalšího hereckého barda - pana Ladislava Lakomého, který budiž epilogem za tímto naším setkáním, které pro vás na vlnách Radia Praha do všech koutů světa vysílal Michal Bureš. Radostné a pokojné dny, přátelé.
Jaroslav Vrchlický: VÁNOCE Hlas zvonů táhne nad závějí,
kdes v dálce tiše zaniká;
dnes všechny struny v srdci znějí,
neb mladost se jich dotýká. Jak strom jen pohne haluzemi,
hned střásá ledné křišťály,
rampouchy se střech visí k zemi
jak varhan velké píšťaly. Zem jak by liliemi zkvetla,
kam sníh pad, tam se zachytil;
Bůh úsměv v tvářích, v oknech světla
a v nebi hvězdy rozsvítil. A staré písně v duši znějí
a s nimi jdou sny jesliček
kol hlavy mé, jak ve závěji
hlas tratících se rolniček. Můj duch zas tone v blaha moři,
vzdech srdcem táhne hluboce,
a zvony znějí, světla hoří -
Ó Vánoce! Ó Vánoce!
