Ve hře nejsou jen letadla

r_2100x1400_radio_praha.png

Poslanecká sněmovna schválila minulý týden zapojení Česka do integrovaného systému protivzdušné obrany NATO. Znamená to, že nad Českem mohou operovat vzdušné síly aliance a české letectvo se naopak bude moci podílet na obraně spojenců v rámci aliance. Jak uvádí Zdeněk Vališ, tímto krokem ovšem poslanci nedali odpověď na choulostivou otázku, zda vláda schválí obchod století a česká armáda dostane nové nadzvukové letouny.

Poslední nadzvukové letouny ruské výroby, které má armáda k dispozici, mají dosloužit za tři roky. Pokud se samozřejmě do té doby všechny nezřítí, což není zase tak velká nadsázka. O pořízení strojů, schopných plnit bojové úkoly v rámci NATO, se vedou diskuse už několik let. Zatímco armáda byla vždy jednoznačně pro, ekonomové upozorňovali na obrovskou nákladnost tohoto projektu a někteří bezpečnostní experti dokonce tvrdili, že nové nadzvukové letouny Česko nepotřebuje, neboť ozbrojený konflikt v Evropě se v příštích 15 až 20 letech neočekává. V Evropě ovšem nemají stíhací letectvo pouze Island, Irsko, Lucembursko a Vatikán. Pro člena severoatlantické aliance by určitě bylo hodně ponižující zařadit se mezi tyto země. Zároveň by to bylo základní nepochopení principu, na kterém aliance funguje. Ta je tvořena rovnoprávnými partnery, kteří se o svou obranu musí v první řadě postarat sami. A armáda bez letectva není armádou. To vědí všichni. Radikální modernizace leteckého arzenálu je ovšem také vysoce nákladnou záležitostí. Taková strategická investice proto zároveň vyžaduje detailní ekonomický rozbor. Vždyť by mělo jít o dosud největší zbrojní zakázku v historii československé i české armády. Problém je v tom, že Česká republika musí řešit souběžně dva letecké projekty. Jednak nákup 72 lehkých bitevních letounů L-159 z Aera Vodochody, který až do roku 2002 odčerpá téměř 90 procent všech prostředků určených na modernizaci armády, jednak právě přechod k novým nadzvukových strojům, kterých by mělo být minimálně 24, ale spíše 36. A to je opravdu ohromné finanční sousto, jehož důsledkem by mohlo být udušení pozemního vojska a vysoké zadlužení Česka na řadu let. Jistým východiskem z tohoto začarovaného kruhu mohou být tzv. ofsetové programy, tedy schopnost kompenzovat obchod zakázkami pro české podniky. Nejde o nic výjimečného. V takových případech vyžaduje kompenzace kromě ropných velmocí každá země. Ministr obrany Vladimír Vetchý už na jaře uvedl, že doprovodné programy dodavatele letounů by v Česku měly dosáhnout až 140 procent hodnoty zakázky. To zní sice lákavě, jenže je zde jeden dosti podstatný háček. Ofsetové programy totiž nejsou reálné peníze. Jinak řečeno, pokud Česko zaplatí za nové letouny 100 miliard korun, neznamená to, že získá zpět 140 miliard. Kromě toho není vůbec jisté, zda je Česko připraveno na to, aby offsety zvládlo. Ministr Vetchý sice naznačil, že by mohla být zřízena instituce, která by offsety posuzovala, vyhodnocovala a kontrolovala, jenže řada odborníků tvrdí, že taková instituce by tady měla fungovat už nejméně dva roky před tím, než vláda vůbec vypíše obchodní soutěž na dodávky letounů. Zatím v tomto ohledu vyvíjelo nekoordinované aktivity jen ministerstvo průmyslu a obchodu. Základní otázkou ale stále zůstává, jak by se obchod století financoval. Ministerstvo obrany uvádí, že splátky mohou rozloženy do 15 až 20 let od podpisu smlouvy. I někteří zájemci o zakázku, jako například britský koncern BAE Systems, který nabízí britsko- švédské stíhací bombardéry tzv. čtvrté generace Gripen, nebo evropské konsorcium EADS s nejnovějším modelem Eurofighter, prý opakovaně zdůraznili, že přichystají Česku natolik výhodné podmínky, které by domácí finanční možnosti nijak výrazněji nezatížily. Obchod století má ale také politický aspekt. Vždyť v obchodě, jak se říká, se neznají bratři. Za americké výrobce Lockheed Martin s letounem F-16 a Boeing s F-18 už několik let tvrdě lobují velvyslanectví USA v Praze i Madelaine Albrightová. Britský ministr obrany zase dal před časem Praze jasně najevo, že pokud chce vstoupit do Evropské unie, musí preferovat evropské výrobce, čili BAE Systems. Za koncern loboval u premiéra Zemana rovněž Tony Blair. A to jsou ve hře ještě Francouzi s Mirage 2000 a německá DASA, která koordinuje výrobu letounu Eurofighter. Nebude to pro vládu vůbec lehké rozhodování. Náměstek ministra obrany Jaromír Novotný dokonce vyslovil názor, že rozhodnutí o dodavateli nových letounů může ovlivnit na příštích 25 let orientaci českého průmyslu buď na Evropskou unii nebo Spojené státy.