Ve skanzenu Dlaskův statek se o Velikonocích pekly jidášky i pletly pomázky
Uběhl další měsíc a je pro Vás připraven nový díl našeho folklorního cyklu. Hezký poslech přeje Milena Štráfeldová. Až dosud jsme se v našem cyklu zabývali především lidovými zvyky a tradicemi a samozřejmě lidovou písní. Setkat se s nimi můžeme hlavně na festivalech a přehlídkách lidového umění, protože oblastí, kde dosud žijí autenticky, mezi lidmi, není mnoho. Lidové tradice se uchovávají na jihu Moravy nebo na Valašsku, na Vysočině, v jižních Čechách a v Podkrkonoší. Místem, kde se ale lidové kultuře dosud daří a kam se za ní ročně vydávají desítky tisíc lidí, jsou skanzeny.
Nejstarší skanzen vznikl ve Švédsku v roce 1891, jako soubor lidových staveb v parku ve Stockholmu. Od švédského slova skansen, tedy hradby, si také skanzeny všude po světě dodnes uchovaly svůj název. Ve stejném roce jako ve Švédsku byla ale idealizovaná lidová chalupa vystavena i na Všeobecné jubilejní výstavě v Praze. Dnes jsou po Čechách i na Moravě skanzenů desítky. K těm největším patří Dřevěná dědina jako součást Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, Veselý Kopec na Vysočině, Muzeum lidových staveb v Kouřimi nebo nejmladší český skanzen Zubrnice. Menší skanzeny jsou třeba jen dochované statky jako Boučkův na Malé Skále, Michalův v Pohledi na Sázavě nebo Dlaskův statek na Turnovsku v severních Čechách:
"Turnovsko přechází z úrodného Pojizeří okolo Mladé Boleslavi pomalu do Podkrkonoší. Takže ten kraj už nebyl tolik úrodný, více se tu pěstoval len a samozřejmě i strava už byla podobná té podkrkonošské, takže typickým jídlem i tady bylo kyselo. Život zde byl o něco těžší, ale možná právě proto jsou zdejší tradice živější. Lidé jsou větší patrioti na svůj kraj,"
přibližuje Turnovsko historik Jaromír Jermář, který řadu let působil v muzeu v Mladé Boleslavi. Dnes patří Turnovsko do jeho senátorského obvodu.
Při cestě na Dlaskův statek v Dolánkách se člověk mimoděk vrací hluboko do minulého století. Z nádraží v Turnově sem jede jen lokálka o dvou vagóncích, a nebýt televizních antén na okolních staveních a nově upraveného jezu na Jizeře, vypadá i okolí statku jak na sto let starých fotografiích.
"Dlaskův statek patří k nejstarším objektům lidové architektury Českého ráje. Byl postaven v roce 1716,"
vysvětluje Vladimíra Jakouběová, ředitelka Muzea Českého ráje v Turnově, pod které Dlaskův statek patří.
"Nebyl postaven na tomto místě, ale v zahradě u Jizery. Protože to je ale záplavové území, tak se hospodáři rozhodli statek přesunout o několik metrů výš, aby se dostal do suchého prostředí. A to patří k unikátním ukázkám dovednosti místních tesařů, že uměli stavbu přesunout. Je postavena ve stejné podobě, jak stála u Jizery. Je to objekt, který je typickou ukázkou lidové architektury tzv. turnovského typu. Jedná se o patrový roubený objekt, ke kterému patří i hospodářské budovy. Především stodola, která se zachovala do dnešních dnů, dříve zde ale byly ještě konírny, kůlny, takže ten statek byl větší, než je dnes. Zajímavé je na něm to, že je obehnán trámcovou hradbou, která trošku připomíná středověké usedlosti, protože to tak často tady v tomto regionu nevidíme."
"Původní majitelé byli Kvapilovi, kteří statek postavili a kteří potom v dědickém řízení převedli ten objekt na rod Dlasků. Ten tady působil asi nejdéle a statek je znám pod tímto názvem s ohledem na osobnost Josefa Dlaska, který byl doláneckým rychtářem. Postavil v Dolánkách první školu, udržoval i úzké styky s Desfoursy, vrchností z Hrubého Rohozce, a hlavně je autorem pamětí, ve kterých zaznamenal chod statku a hospodářství, ale také celou řadu okolností, nejenom v Dolánkách, ale i v Turnově. Dlaskové přivedli statek na buben, a aby se nedostal do dražby, tak ho v dědickém řízení převedli na rod Brožových. Ti tady hospodařili do 50. let /20. století/. Pak jim celé hospodářství zabralo JZD Všeň, které tady ale dlouho nehospodařilo, protože se o statek dobře nestaralo. Takže z iniciativy památkářů byl statek družstvu odebrán a převeden do majetku Muzea Českého ráje v Turnově. To zde v 60. letech otevřelo expozici a prakticky objekt provozuje dodnes, přestože byl v restitučním řízení v roce 1993 navrácen původním majitelům. Podmínky jsou ale úplně optimální, jak pro muzeum, tak pro rodinu, která objekt vlastní, takže můžeme návštěvníkům interiér a všechno to, co tady připravujeme, každý rok prezentovat."
Novou sezónu zahájil Dlaskův statek o těchto Velikonocích. Sešly se tu stovky návštěvníků. Vladimíra Jakouběová přibližuje, co jim skanzen ve svých expozicích nabízí k vidění:
"V přízemí se věnujeme tradiční lidové stravě, a to jak sváteční, tak stravě všední. Té je věnována větší pozornost. Ukazujeme, jak se stloukalo máslo, jak vypadala zabijačka nebo jak se zpracovávalo maso. V každém statku měli většinou prase, ovce nebo kozu, ve velkých statcích i kusy hovězího. Ty se ale zpracovávaly velmi málo, protože při způsobech chlazení a udržování nebylo možné zpracovat hovězí kus najednou. Chleba se pekl většinou jednou za čtrnáct dní. My tady máme taky chlebovou pec s ukázkou, jak to vypadalo, jak se sázelo do pece. Když pec v objektu nebyla, peklo se ve velkých statcích nebo u mlynářů. Domácí příprava chleba patřila ke každému stavení. Provázela ji řada obřadů a praktik, i magických, protože chleba si lidé velmi vážili a také s ním podle toho nakládali."
"V patře Dlaskova statku jsme chtěli návštěvníkům ukázat, jak složitě vypadala příprava lidového kroje. Každá z dívek, ale i vdaných žen si musela kroj vyrobit sama. Od toho, že si na něj nejdříve utkala látku, až po šití, vyšívání a zdobení. Takže jsou tam tkadleny, švadleny, pradleny, máme tam i ukázku paličkování krajek a vyšívání textilií. Pro tuto oblast je typické, že ke kroji patřily součástky, které byly zdobeny drahými kameny nebo jejich imitací, takže v malé komoře, která původně sloužila jako vejminek pro Josefa Dlaska, ukazujeme broušení drahých kamenů, nebo i broušení skla a skelné kompozice."
"Doplňujeme to ukázkou v komorách o řemesla, která zpracovávají dřevo, kůže a proutí, takže je tam švec, truhlář a proutkař nebo ten, kdo vyrábí košíky, tašky a proutěná košťata. K objektu samozřejmě patřil i chov domácích zvířat, takže ve chlévě jsme přichystali expozici, kde jsou nástroje a stroje, kterými se obhospodařovalo. Jsou to kosy, hrábě, různé vozíky, máme tam třeba taky líheň na kuřata, kukaň a další věci, které se objevovaly v zařízení domácnosti. A ve stodole Dlaskova statku je ukázka dopravy a transportu surovin, od jednoduchých trakařů a korčáků až po kočárové saně a bryčky. Ve stodole se taky zpracovávalo obilí, tak jsou tam cepy, fukary a veškerá oradla, kterými se zpracovávala nebo obhospodařovala půda."
"Aby se návštěvníci taky něco naučili u nás a přiblížili jsme jim ta řemesla, tak máme nachystány tvůrčí dílny, ve kterých si mohou vyrobit velikonoční dekoraci, pomlázky, zdobit vajíčka, ale třeba i drátkovat. Chtěli jsme i tuto techniku předvést. Mohou si u nás i něco upéct. Budou péct velikonoční ptáčky z kynutého těsta, jidáše a další druhy pečiva, které k Velikonocům patří. A samozřejmě taky plést pomlázky, bez kterých velikonoce nejsou."
Jednou z dílen byla tedy i domácí pekárna, kde si děti s paní Alenou Zlevorovou z turnovského muzea měly možnost upéct typické velikonoční pečivo:
"Budeme péct různé velikonoční tvary, jidášky, pomlázky i různé postavičky. To záleží na kraji. Tady se pekly, pokud je mi známo, tradiční kulaté jidášky."
A jaký je zaručený recept na kynuté těsto, aby se jidášky podařily?
"Recept na správné kynuté těsto tkví v tom: míchat, míchat, míchat. Až jsou na těstě bublinky, tak je správně vymíchané."
A co si děti napekly, to si taky snědly. Svůj upečený jidášek, docela povedený, dostala i tříletá Míša se svou maminkou:
O Velikonocích se ale podle Aleny Zlevorové nejedly na Turnovsku zdaleka jen jidášky. Pro nezbytnou součást dalšího typického jídla, velikonoční nádivky, stačilo však jen vyběhnout na břeh Jizery:
"Rostly zelené bylinky, od toho také Zelený čtvrtek. Já alespoň doma pro rodinu vždycky vařím na Zelený čtvrtek něco zeleného. To musí být. Třeba nádivka s kopřivami, podle toho, jaké bylinky se podaří nasbírat. A pak hlavně slepice nesly vajíčka, takže vejce v mnoha podobách."
A v expozici Dlaskova statku jsou popsány i další typické pokrmy, které ovšem patřily ke stravě lidí na venkově po celý rok. Paní Zlevorová připomíná například pučálku:
"Pučálka je z naklíčeného hrachu. Zhruba na dva, tři dny se nechá hrách naklíčit a potom se osmaží na oleji."
Pučálka je z 300 gramů přebraných hrachových zrn, 100 až 150 gramů škvarkového sádla nebo másla, sůl a pepř. Přebraný a vypraný hrách dáme do větší ploché nádoby, zalijeme vlažnou vodou, uložíme na teplém místě a necháme jeden až dva dny naklíčit. Klíčky obvykle vyraší třetí den. Potom hrách scedíme a na sádlem či máslem vymazaném pekáčku opražíme. Ihned podáváme osolený a opepřený, omaštěný škvarkovým sádlem. Pučálku můžeme také připravit pečením v troubě. Abychom hrachová zrna opekli ze všech stran, občas pekáčem zatřeseme. Pučálku můžeme také ochutit česnekem, petrželí, smíchat se sušeným pokrájeným ovocem. Pražmo připravovalo se stejně jako pučálka, pouze naklíčený hrách byl nahrazen naklíčeným obilím.
Hrách připravený naslano se mohl také dál upravovat, zbavit se lupin, takzvaný vodřený hrách se zaléval teplým sádlem, horkou nebo studenou vodou, smetanou nebo vínem. Někdy se smažil na uhlí, omastil sádlem a zalil polévkou. Hrách ve většině úprav nepatřil k postním jídlům, jídla z hrachu určená na půst se objevují až v 17. století. Byla maštěna mandlovým olejem nebo olejem z vlašských ořechů.
Celým dnešním dílem pořadu Ach synku, synku nás provází folklorní soubor Nisanka z Jablonce nad Nisou, který na zahájení nové sezóny na Dlaskově statku vystupoval. Hráli tu jak jeho dospělí členové, tak děti od čtyř let. Soubor přibližuje jeho vedoucí Jana Hanajová
"Je to folklorní soubor písní a tanců, který se snaží obnovit tradice, které tam byly. Vycházíme z folklorních tradic Pojizeří, trochu i Podkrkonoší a Podještědí."
Jak dlouho soubor existuje?
"Dětský soubor existuje asi dvacet let, a velký soubor je starší, ten už funguje třicet pět let."
A jsou tam samé malé děti, taková prťata, jak tady vidím?
"Tohle nejsou žádná prťata, to je největší oddělení našich dětí. Nejmenší jsou tříleté, čtyřleté, ty jsme sem ale nevzali. Vzali jsme dvě skupinky, jednu ještě menší, než je tahleta."
Jaký je věkový průměr?
"Věkový průměr těch nejstarších je druhá třída. Menší jsou předškoláci a pak jsou ty malé blešky."
Jak často se scházejí?
"Pouze jednou týdně. Je to málo, ale těm dětem to myslím dost přináší."
Co se tam všechno učí?
"Jednak je seznamujeme se zvyky, a pak základní taneční kroky, kroky lidových tanců. A taneční hry. Vycházíme právě z té věkové skupiny, která tam je, takže se nesnažíme trvat na přesnosti kroků, protože děti dřív taky netancovaly přesně. Ale seznamovaly se s tím pomocí lidových her, a toto se právě snažíme přenést."
Kolik dětí tu vlastně je?
"V nejvyšším oddělení je dvacet dětí, vlastně průměrně je tam vždycky dvacet dětí ve skupině. Víc už to nejde. Musím říct, že zájem je veliký, jsme ale omezeni tím, že dvacet dětí je dost."
Kde jste všude vystupovali?
"Tím, že jsou děti takhle malé, tak se držíme jenom kolem Jablonce a okolí. Vystupujeme pravidelně o Vánocích, v Městském divadle máme vánoční pásmo, pravidelně na Velikonoce, Svátek matek, účastníme se i Bambiriád, které jsou v Liberci, a tak dále..."
Děti z Nisanky předvedly i vynášení smrtky. Vhodily ji u jezu do Jizery:
Kromě Velikonoc se na Dlaskově statku každoročně slaví i červnová Svatojánská pouť, v září nemůže chybět posvícení a v prosinci připomínka vánočních zvyků. Kromě expozic a ukázek lidových zvyků bývá dvůr statku plný stánků s keramikou nebo šperky, které mají v Českém ráji velkou tradici, prodává se tu ale i medovina nebo posvícenské koláče. Jak ale oddává Jaromír Jermář, lidové zvyky a tradice nejsou samozřejmě jen záležitostí muzea a skanzenu.
"Jsou to masopusty, které se pořádají i v mnohých vesnicích na Turnovsku, v květnu to jsou máje, které ještě někde přežívají, velikonoční zvyky, vynášení smrtky. V některých vesnicích se s tím ještě můžeme ojediněle setkat."
V posledních letech dokonce podle Jaromíra Jermáře dochází i k obnovování lidových zvyků v místech, kde za uplynulých desetiletí takřka vymizely:
"Je tomu na víc místech českého venkova a já jsem nesmírně rád, protože česká lidová tradice a kultura je velice důležitou součástí naší národní kultury. Turnovsko je nádherné i z hlediska přírody, z hlediska Českého ráje, ale samozřejmě lidové zvyky a tradice tady měly bohatou minulost a já jsem šťastný, že mají i současnost a věřím, že i budoucnost."
