Velký otazník

r_2100x1400_radio_praha.png

Vláda předložila minulý pátek dlouho očekávanou koncepci klíčové reformy důchodového systému. Nad některými jejími zásadami se zamýšlí Zdeněk Vališ.

Koncepce v první řadě předpokládá zachování mezigenerační solidarity, jako hlavního zdroje financování důchodů. To znamená, že sociální pojištění, které platí každý ekonomicky činný občan, není bráno jako úspory na vlastní penzi, ale využívá se na výplaty nynějších důchodců. Na budoucí důchodce by pak měly vydělat další generace. Právě tento důchodový model je ale už řadu let terčem ostré kritiky všude tam, kde se využívá.

V západní Evropě i v Česku je jeho zásadním problémem nepříznivý demografický vývoj. Prostě rodí se stále méně dětí a přibývá starších lidí. Zatímco dnes tzv. vydělávají na jeden důchod dva pracovníci, za dvacet let by měl být stav opačný. A to by znamenalo, buď snížit důchody o polovinu nebo zvýšit o sto procent sociální pojištění. Ať tak, či onak, mezigenerační solidarita by se při takovém vývoji zřejmě otřásla v základech.

Ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla ale tyto pesimistické vývody nesdílí. Uvádí, že poměr vyplácených peněz na důchody a hrubého domácího produktu činí dnes něco přes devět procent. Pokud by podle něj nezaměstnanost, růst mezd a cen zachovávaly v příštích dvaceti letech přibližně dnešní úroveň, potom i při růstu hrubého domácího produktu o pouhé jedno procento by zmíněný poměr nepřesáhl 13 procent. A to prý není ani v současné Evropě nic neobvyklého. Kdyby hospodářský růst byl vyšší než o jedno procento, což je více než pravděpodobné, podíl výdajů na důchody by se dokonce o něco snížil.

Výpočty ministra Špidly jsou jistě správné. Záhadou nicméně v tom případě zůstává, proč v zemích západní Evropy, i přes lepší makroekonomické ukazatele, než o který mluví Špidla, roste rok od roku deficit důchodových systémů. Mnozí experti jim dávají už jen pár let, než se kvůli velkému zadlužení definitivně zhroutí.

Čeští oponenti průběžného financování proto soudí, že by západoevropská zkušenost měla být varováním a že by Česko mělo problém řešit co nejrychleji zásadní změnou. Například zavedením individuálních účtů, na kterých by si každý spořil na vlastní penzi, nebo povinným kapitálovým spořením u soukromých penzijních fondů. Vládní koncepce sice s penzijními fondy počítá, ale jen jako s dobrovolnou možností, kterou už dnes využívají přes dva milióny klientů. Na druhé straně Špidlovu nechuť k povinnému spoření u fondů nelze odbýt mávnutím ruky. Jestliže by soukromý fond zkrachoval, a i to se už na Západě stalo, musel by na pomoc stejně přijít stát.

Kromě zachování kontroverzního průběžného financování důchodů ale vládní koncepce obsahuje také některé skutečně reformní kroky. Všichni včetně komunistů budou jistě souhlasit s oddělením důchodů od státního rozpočtu a vytvořením samostatné pojišťovny. To by ostatně mohl být první krok k zavedení individuálních účtů i v rámci systému mezigenerační solidarity. Také návrh zvýšit závislost velikosti důchodu na výši skutečně dosahované mzdy lze hodnotit pozitivně. Dosud panuje v tomto ohledu až příliš vysoká nivelizace. Koncepce zároveň zachovává důchodový věk na 62 letech pro muže a 61 letech pro ženy. Sociální demokracie tedy definitivně ustoupila od svého nereálného předvolebního slibu vrátit důchodový věk na původních 60, respektive 57 let.

Vláda hodlá svůj návrh důchodové reformy předložit příští měsíc k široké politické diskusi. Konkrétní zákon by měli poslanci dostat do rukou ještě letos. Ve vzduchu nicméně visí jeden velký otazník. Konkrétní realizace důchodové reformy není záležitost pro jedno čtyřleté volební období. I kdyby vládní návrh v parlamentu prošel, a to je dosti možné, současná vláda má před sebou už jen necelé dva roky. Potom může nastoupit jiná vláda, která bude mít o reformě úplně jiné představy. A vše třeba začne zase od začátku. Nutno dodat, že současný kabinet je první za uplynulých deset let, který se reformou začal vážně zabývat.