Věra Hrůzová – princezna z Krakatitu, pisatelka tlusťochů
Když KČ, spisovatel a novinář Karel Čapek, psal Věře Hrůzové tento dopis, bylo jí devatenáct let. Zanedlouho měla ukončit poslední ročník obchodní akademie (odtud vzal Čapek to zbožíznalství) a pak vstoupit do české literatury. A svůj vstup ještě jednou, o šedesát let později, zopakovat. V útlé knížce, která nese název Věře Hrůzové s podtitulem Dopisy ze zásuvky.
27. prosince 1920
Co bych Vám, Věro, vlastně napsal? Buď by toho muselo být mnoho a věci velmi, velmi podivné nebo - to ostatní skoro nestojí za to. Včera u paní Felicinky trochu hřbitovní nálada mluvilo se o mrtvých, pojídali se mrtví s chlebíčky. Celkem důstojné zakončení toho jistého duševního přejedení, které ve mně vždycky způsobují Vánoce. Myslel jsem na Vás, ale nedovedu vás nijak vsadit do rámu Brna, nejsou-li Vaše rodinné city příliš silné, musíte se, Věro, nudit příšerným způsobem. Snad běháte po Vysoké zvěrolékařské škole a vypichujete pejskům oči. Myslím, že jste vůbec ukrutnice. Je to směšné, že jste tak daleko. A já nemohu jet na Nový rok do Brna. Není tím vinno jen to prase. To zvíře je zcela nevinné.
Rozmarný tvore, kdybyste mě dnes viděla, ohrnula byste povážlivě rty. Z hlediska svého zbožíznalství byste shledala, že nejsem dost čerstvý. Máte pravdu. Věro, myslím na jednu věc: řekla jste kdysi, že jste bídnice. A já jsem řekl, že jsem bídník. Nyní tedy myslím na to, jste-li stejně veliká bídnice jako já. Škoda, že se o tom nedá psát: je to, Věro, palčivě naléhavé téma, a jakmile se vrátíte do Prahy, musíme změřit své bídnictví.
Váš oddaný KČ
Knížka Věře Hrůzové Dopisy ze zásuvky vyšla na rozdíl od většiny Čapkova díla až mnoho let po jeho smrti, v roce 1980. Vydal ji tehdy nejznámější "čapkolog" Jiří Opelík a odhalil tak, že Olga Scheinpflugová nebyla jedinou ženou v Čapkově životě. S Věrou Hrůzovou se Čapek stýkal ve stejné době jako s Olgou, radil se s ní o své tvorbě, zval ji na premiéry. Jejich známost nebyla ani po letech úplně utajená. Dozvěděl se o ní i čapkovský badatel Miroslav Halík. Odvahu vydat Čapkovu korespondenci měl ale až Jiří Opelík, který se s tehdy už nemocnou Věrou Skoupilovou osobně sešel. Okolnosti setkání popisuje v doslovu knížky:
"10. ledna navečer se editor vypravil do jedné ze střešovických vilek. Paní Věra Skoupilová, dívčím jménem Hrůzová; musela zůstat na loži. Těžce artikulovala, ale byla svěžího ducha; ostře konturovaným vzpomínáním - především na první setkání s Karlem Čapkem před Vánoce roku 1920 - přemohla pro dvě tři hodiny ztrápené tělo. Předlouho přenechávala Čapkovy dopisy zásuvkovému zášeří, ale teď - teď- chtěla je přece jen spatřit zveřejněné...Editor se tedy ocitl v podobné situaci jako před časem Miroslav Halík, na rozdíl od něj nebyl však vázán mnohaletou známostí s Olgou Scheinpflugovou a s autorovými dědici. Proto došel - poté, co doma korespondenci přečetl a zvážil všecka pro (daná významem dopisů) a proti (daná jejich soukromým určením) - k opačnému rozhodnutí. Jeho plán byl pak jednoduchý: rychle, tj.v novinách, uveřejnit článek, který by z dopisů pokud možno bohatě citoval, a nato připravit knižní vydání korespondence. Spěchal, ale smrt ho předběhla: Věra Skoupilová zemřela 25.ledna 1979."
Věra, Čapek a klavír
S Věrou a jejím "oddaným KČ" se dnes mohou seznámit i čtenáři ve Francii. V Českém centru v Paříži totiž nedávno proběhl křest francouzského překladu knížky. Komponovaný večer měl u publika velký úspěch. Na Věru a její příběh se stála typicky česká fronta. Kromě vzpomínek na ni zazněly také Čapkovy dopisy a melodram na motivy známých Šlépějí. Přenesme se ale teď do francouzské metropole, do čtvrti Saint Germain, do budovy na Rue Bonaparte. Tam právě probíhá zkouška na večerní přestavení, které hudebně doprovodí skladatel Kryštof Mařatka.
Pane Mařatko, já jsem na vás chvíli čekala za dveřmi, když jste zkoušeli. Co jsem slyšela?
"To přesně nevím. My jsme tady nahrávali dva různé melodramy, které jsem napsal. Jeden na text Karla Čapka Šlépěje a druhý na text Daniila Charmse, ruského autora třicátých let."
Tak já jsem v tom případě slyšela druhý text. Ten první melodram, který jste zmiňoval, uslyšíme večer, jmenuje se Záhady pana Rybky. Jak vás napadlo napsat melodram inspirovaný dílem Karla Čapka?
"Melodram je hudební forma, které se věnuji už léta, a strašně mě zajímá. Nositelem celého příběhu je v melodramu text, i když hudební složka je také velice důležitá, jak už je patrné z názvu. Čapek, to je moje celoživotní láska stejně tak, jako Leoš Janáček. Oni taky spolu pracovali na opeře Věc Makropulos. Protože jsem toužil se také v souvislosti s Čapkem nějak hudebně vyjádřit, tak jsem sáhl po této povídce, která pochází ze sbírky Povídky z jedné a z druhé kapsy. V melodramu jde o spojení hudby a mluveného slova. Musí se to ale dobře vyvážit, protože jakmile se spustí hudba, tak ta to mluvené slovo pohltí. Je tudíž velice důležité, jak se to uchopí. V mém případě jde o melodram pro herce a klavíristu. Já ty melodramy ale koncipuji tak, aby to mohl dělat i jediný člověk. Aby mohl hrát obě role, zvládl text i klavír."
Už jste to tak někdy dělal?
"Ano, já to dělám rád a dost často, ale není to podmínka provozu těch skladeb. Při psaní to ale koncipuji, aby to mohla hrát jedna osoba. Je to ale velice složité. Velice málo klavíristů je schopno mluveného projevu, to nespadá pod hudební studia. Není ale také mnoho herců, kteří by si sedli za klavír a doprovodili se. Chce to spíše herce, který trošku umí na klavír a dokáže se doprovodit. Dovolím si ale říct, že je to velice specifická oblast spojující divadlo i hudbu."
My jsme tady na půdě Českého centra v Paříži. Nakolik je Čapek ve Francii známý?
"Celkově moc známý není, bohužel, i když bych rád, kdyby byl. Snad nejznámější je jeho hra R.U.R., když už se najde někdo, kdo Čapka zná, je to především R.U.R. Je také znám díky Janáčkově Věci Makropulos. Ten náš dnešní večer slouží také k tomu, aby se o Čapkovi vědělo více. Teď nedávno vznikly i některé nové překlady, Válka s mloky, Továrna na absolutno a teď vycházejí dopisy Věře. Tuším taky, že v budoucnu vyjde Krakatit. To je dluh vůči Francii, který by měl být splacen."
5. července 1923
Vzácná a vážená Věro,
psala jste mi tak samozřejmě o své budoucí svatbě, jako by se rozumělo samo sebou, že o tom už vím. Nevěděl jsem pranic; i nezbývá mi nyní, než svolávat veškero požehnání z nebes na Vaši hlavu i na hlavu vyvoleného, o němž jste mi zapomněla napsat, kdo jest, jaké barvy atd. Kdybych nyní psal, co všechno Vám přeji, možná, že bych napsal veliké hlouposti. Ale je o Vás hezké, že jste ani v omilostněném stavu zásnub nezapomněla na své jiné ctitele. Jsem zvědavý člověk: prosím Vás, jak se to vlastně stalo. Něco bližšího byste mi o tom měla napsat.
Nuže, nyní ještě jednou všechno požehnání, docela vážně; není mi zrovna dobře, abych žertoval. Doufám, že Vás přese vše brzo uvidím, a pak se toho dozvím hodně mnoho o věcech dosud mi tajných.
S nejupřímnějším pozdravem Váš oddaný KČ
Věra – autorka tlusťochů
Věra Hrůzová se vdala za těžaře Josefa Skoupila, žila s ním ve Skalici nad Svitavou, v Mikšově Mlýně. V kontaktu s Čapkem ale stále zůstávala. Stále se také věnovala svým zálibám, sportu a společenskému životu. Měla tři děti, jedna z jejích dcer se vdala do Francie. A tak se opět vracíme do Paříže k večeru věnovanému Čapkovým dopisům a rodinným vzpomínkám paní Caroly Wastiaux, Věřiny vnučky.
"Úplně přesně nevíme, jak se babička s Čapkem seznámila. Víme ale, že to bylo v literárním salónu, kdo ji tam ale přivedl, to už nikdo z rodiny neví. Víme jenom, že to bylo v literárním salónu a hned napoprvé se do sebe zamilovali."
Jak dlouho jejich vztah trval?
"Ty dopisy se datují do let 1920 až 1925. Moje babička se mezitím vdala, v roce 1923. Karel Čapek jí ale stále ještě psal dopisy, byly ale zdvořilejší, oslovoval ji Vážená paní, kdežto zpočátku byla pro něj Milá Věra."
Když se z Věry stala vážená paní, přestěhovala se do Francie ona, nebo až později vy?
"Ne, ona nikdy nežila ve Francii. Moje maminka se vdala v roce 1948 a odešla z Československa do Francie a už se tam nikdy nevrátila. My děti jsme tam také nikdy nežily. Babička k nám mohla přijet občas na návštěvu ale až v šedesátých letech. Zezačátku to vůbec nebylo možné."
Jak si na babičku pamatujete?
"Moc, i když jsme ji viděli málo. Ona zemřela, když mi bylo 25. Zezačátku třeba tři týdny o prázdninách, pak jsme v létě na prázdninách zůstávali čím dál tím déle. Velmi často jsme si psali dopisy. Vždycky, když moje maminka dostala dopis, tak oznámila: Tlusťoch a začala nám ho číst, my jsme totiž zezačátku neuměli rozluštit to písmo."
Tlusťoch byl proto, že babička psala objemné dopisy?
"Ano a každý přidal něco, nakonec bylo v obálce pět nebo šest listů. My jsme ty dopisy milovali. Moje matka každý týden odpovídala. Takže si pamatuji, jak maminka měla na klíně velkou knihu a hrozně rychle psala, to je moje dost pevná vzpomínka na dětství. Telefonovat nebylo možné, dopisy byly jediným způsobem, jak se spolu dorozumět. Dopisy byly moc silné a pravidelné pouto. Člověk díky tomu vidí, že i když má babičku daleko, vidí ji jenom jednou za rok, tak pouta mohou být velmi silné, anebo možná právě proto, že ji člověk nemůže moc vidět. Když k nám mohla poprvé přijet, když konečně dostala vízum, tak to byla radost, sen, který se do té doby nesplnil."
Vzpomínala někdy babička na Karla Čapka?
"Málokdy přede mnou. Moje hlavní vzpomínka je ta, že moje matka mi vykládala, jak babička spálila nějaké Čapkovy dopisy v kamnech v koupelně ve Skalici, tam kde žili a měli mlýn. Ty dvě starší holky, Magda a Haňa křičely: Nedělej to, nedělej to. Pamatovaly si, že to byl růžovou mašličkou zavázaný malý balík dopisů. Není mi vůbec jasné, proč zavolala ty své dvě dospívající holky, aby se na to dívaly, a proč to bylo zavázané růžovou mašličkou. Já kdybych chtěla spálit jediný dopis, tak bych to asi dělala o půlnoci, když to nikdo nevidí. Nevím přesně, z jakého období ty dopisy byly a možná, když bychom se zeptali další části rodiny, třeba by to někdo věděl, ale mám obavy, že ne. To byla moje jediná vzpomínka, na babiččin vztah s Karlem Čapkem. Když pak rok po její smrti vyšly ty dopisy, tak se pak o tom v rodině moc vykládalo. V její generaci o tom věděli všichni. My jsme ji znali až z konce padesátých let, v té době bylo těžké vůbec přežít a běžný život byl dost těžký, takže v té době o Čapkovi nemluvila."
Jak došlo k francouzskému překladu dopisů?
"Přítelkyně mé vnučky má maminku, která je překladatelka. Slyšela mě mluvit na vnučku česky a hned říkala: Jé, já ti musím představit Martina Daneše, ten je Čech, ten studoval se mnou. A už to bylo. Zavolala jsem mu, on prý úplně čekal, až mu zavolám. Vykládal mi, že se právě věnuje Karlu Poláčkovi. Když slyšel, že já bych ho prosila, aby ty dopisy Věře přeložil, měl z toho šílenou radost. Udělal to během dvou měsíců a už to bylo."
14. nebo 16. června 1922
Věro Hrůzová - hleďte, jak jsem se vyhnul všem přídavným jménům -, odpusťte především, že odpovídám nejen pozdě, ale i daleko stručněji, než by bylo Vaše milé, velmi milé psaní zasloužilo, krom toho méně upřímně, než byste mohla čekat. Mám hrůzu z nějakých vlastních zpovědí; řeknu je, jak je to hrozně trapná věc, že člověk musí někdy působit lidem velkou bolest, jedná-li tak, jak musí. A to mi otravuje život hlouběji, než si kdo dovede pomyslit. Prosím Vás, nebuďte nikdy nešťastná.
Nu budiž, v neděli jedu do Tater, Tatranská Lomnice, hotel Lomnice, jak mi poradil pan prof.Syllaba. Doufám, že mi to bude tělesně i duševně na prospěch a kromě toho, že dopíšu svou komedii. Nevěřím na ten zázrak, že byste se tam objevila Vy; na takové zázraky není ještě vynalezen karburátor. Ačkoliv kdybyste věděla, jaké budu mít pěkné turistické kalhoty a svůdná lýtka, přijela byste tam, i kdyby to bylo na koštěti. Škoda, že nevím, kdy je filipojakubská noc; dal bych si s Vámi, černá čarodějnice, rande.
Váš nadmíru oddaný Karel Čapek
Věra v překladu
Pane Daneši, jak se překládá Karel Čapek, spisovatel, na kterém Češi často dokumentují bohatost jazyka?
"Čapek je hlavně výborný autor. Překládat Čapka je radost. Potom samozřejmě záleží, co z toho vznikne v jazyce, do kterého jeho dílo překládáte. To je druhá otázka. Faktem ale je, že je to krásná práce a když ji člověku někdo zadá, tak to nesmí odmítnout. Překlad sám je náročná práce, Čapek má strašně bohatý jazyk, hraje si se slovy, má hodně humoru. To už jsem jmenoval dvě úskalí, se kterými jsem se musel potýkat. Hraní si se slovy je zábavné, ale pro mě náročné. Třeba tady v těch dopisech Věře jsou často uprostřed textu rýmy, takže jsem musel vymýšlet rýmy ve francouzštině, abych zachoval toho ducha díla. Další věcí je humor, který je v Čapkových textech přítomen velmi často. Tady mám takovou ambici nevynechat ani jeden vtip. Stalo se mi totiž, že jsem před pár lety redigoval překlad Saturnina od Zdeňka Jirotky do francouzštiny. Ten překlad dělali dva Francouzi. Když jsem to četl, tak jsem získal takové podezření, které se mi potvrdilo, když jsem si pak vzal originál a začal jsem s ním ten překlad srovnávat. Zjistil jsem, že asi třetina vtipů, z toho úplně vypadla."
Žádný stěžeň a koblihy?
"To ano, koblihy a takové ty hlavní věci tam samozřejmě byly. Jirotkův text je ale esencí humoristické literatury a v každé druhé větě je nějaký vtip a tam ty menší vtipy často mizely. Zdálo se mi, že je to způsobeno tím, že překladatelé těm vtipům možná ani nerozuměli, nepochopili je, nenašli je tam. Od té doby je tím spíše mou ambicí, když překládám do francouzštiny českého autora, to, aby tam nechyběl ani jeden vtip. Říkám si, že jsem Čech, originálu perfektně rozumím, myslím, že všechny vtipy tam najdu. Můžu samozřejmě některý z nich přeložit trošku kostrbatě, takže Francouz má k tomu nějaké poznámky. V tom ale není problém, všechny mé texty čte profesionální redaktor, ten mi pak řekne: Martine, tady je nějaký problém, tomu místu úplně nerozumím. To se potom opraví, ale nejhorší je, když překladatel ten vtip ztratí v překladu. Ten už se pak nikdy nenajde.
Když jsem poslouchala ten melodram, tak mě překvapilo, že vše je přeloženo, kromě jmen. Netkví ale ten Čapkův humor a poetika právě i v jeho jménech? Nebo ve jménech jeho postav? Jde mi o to, že komisař Bartošek je pro mě i díky svému jménu představitelný. Asi to nebude úplně chlap jako hora, asi nebude úplně ranař. Jak si s tím poradíte vy? Překládáte do francouzštiny i jména nebo je necháváte v původní podobě?
"Nad tímhle jsem nepřemýšlel, od Čapka jsem navíc překládal zatím jen dopisy Věře, tam ten problém nebyl. To není fikce a jména odpovídají skutečnosti. Napadá mě jenom jediné místo v tom překladu, nad kterým jsem trochu zaváhal, a to se zrovna týká jmen. Píše se tam o spisovatelce Anomálii Tilschové, tak jsem tam napsal Anomálie Tilschová. A to byla chyba, protože potom francouzská redaktorka, která to měla na starosti, tak mě pak kontaktovala a ptala se: to je opravdu takové jméno, nebo je to legrace, že se někdo jmenuje Anomálie. A já jsem potom zjistil, že mé literární znalosti asi nejsou na takové vysoké úrovni, protože jsem si vyhledal na wikipedii, že opravdu existovala a jmenovala se Anna Maria Tilschová, pochopil jsem, že jde o humor."
Ale nakonec jste ho nevynechal!
"Nakonec se to muselo vyřešit poznámkou pod čarou, asi žádný ze čtenářů by nepochopil, že zrovna tohle je fór, když to nepochopil ani pan překladatel."
30. ledna 1925
Milostivá paní Věro,
chtěl jsem vlastně psáti dopis Vaší nemocné dolní končetině, ale jaksi se mi nezdálo vhodným začít titulem „Milostivá Noho" nebo „ Vysoce vážená končetino", takže se musím vzdát úmyslu pohovořit s některou Vaší tělesnou částí. Nezbývá mi tedy, než Vám blahopřáti k Vašemu znovuzrození a velmi se divit, co mohlo otrávit Vaši nohu. Vyřiďte mé pozdravy chorému místu Vaší bytosti a mějte se hodně dobře.
S políbením ruky Váš KČ
Věra Hrůzová. Jméno, které zůstávalo pro českou literaturu dlouho skryté, i když do ní vstoupila mnohem dříve, než vyšly Dopisy ze zásuvky. Vypovídá o tom i nedávno odhalená pamětní deska na mlýně ve Skalici:
Zde žila v letech 1923-1950
Věra Skoupilová-Hrůzová
(1901-1979)
Velká láska spisovatele Karla Čapka, byla mu modelem pro princeznu Wille v románu Krakatit
24. prosince 1922
Milá Věro,
proboha vás prosím, kdypak je svaté Věry nebo svaté Hrůzy nebo kdypak jsou Vaše narozeniny? Abych Vám totiž mohl ukázat, že nejsem takový pohan, abych nesvětil svátků a jiných významných dnů v roce pozdvižením mysli a obětováním bohulibých darů. Stydím se velmi. Myslím, že je to znát i na tomto psaní. Snad je na tomto psaní znát i mnoho jiného, např. že jsem se přesytil rybou, že jsem dostal k Ježíšku cestovní kufr a hodiny, že je velmi, velmi pozdě v noci, že zase dělám režii Šrámka, že jsem tu dvanáctou kapitolu Krakatitu dosud nedokončil a tak dále; prosím, tyto věci čtěte mezi řádky a nyní mne nechte, abych se dostal k hlavní věci, totiž k blahopřání, tj. k vinšování všeho krásného k těmto svátkům, jakož i celému Vašemu životu, který bude po nich následovat. Bože, co je krásné? Krásné jsou chryzantémy, ale krásné jsou také hvězdy, hvězdy na nebi; krásné jsou noci, láska je krásná a nejkrásnější je radost; krásné je vzpomínání i toužení i shledání, krásná je blízkost i dálka, někdy dokonce je krásné i utrpení. Co Vám z toho všechno mám přát? Krásné je sedět na mezi u továrního plotu nad Královým Polem a nepřiznat si to pravé; krásné je přiznat si to; krásné jsou růže vadnoucí na polštáři právě opuštěném; nadevše krásné je, co bylo, i to, co nebylo a může ještě být a bude. Krásné je, co si člověk jen vymýšlí - proboha, vyberte si z toho všeho! Volte to nejkrásnější, to podivně ostře a trýznivě krásné. A já ve své tabákové samotě Vám to přeju tak silně, že až to bolí. A nyní půjdu zavřít víčka, abych se na ně, na to nejkrásnější, díval. A dotýká-li se Vás něco této štědrovečerní noci, nelekejte se: jsem to já.
Váš KČ
