... věřím, že každý člověk - myslí na Boha.

Ptal jsem se cest a Co je bez chvění, není pevné jsou knihy o katolickém knězi Tomáši Halíkovi, o jeho duchovním hledání. První z jmenovaných knih jsme vám představili v minulé knihovničce. Dnes se vypravíme až za polární kruh, kde ... co je bez chvění, není pevné.

... věřím, že každý člověk - myslí na Boha.

Tomáš Halík, pětapadesátiletý katolický kněz, procestoval desítky zemí po všech šesti kontinentech. Často je zvaný na zahraniční kongresy, přednášky a jiná sympozia, ale také sám vyráží na cestu za poznáním a dobrodružstvím jako například za polární kruh do zrádné Antarktidy. Jeho cesty se mu staly inspirací ke knize Co je bez chvění, není pevné, která vyšla v roce 2000 v Nakladatelství Lidové noviny. Název, který je veršem z Holanovy básně, však prozrazuje, že se nejedná o cestopisný román. Cesty, během kterých se člověk setkává s jinými kulturami, náboženstvími, osudy lidí, přivedly Tomáše Halíka k pochybnostem. Co se v katolickém knězi chvěje, a proto je pevné, zeptal jsem se autora.

"K víře patří určitý druh pochybnosti a kritických otázek. Chtěl jsem v této knížce ukázat, že víra a pochybnost nemusí být nepřátelé. Že jsou spíš dvě sestry, které se musí vzájemně doprovázet, vzájemně korigovat. Víra bez jakékoliv pochybnosti by se mohla stát fanatickou a zase pochybování, bez oné pra-důvěry by mohlo vést k životní zahořklosti a bezvýchodnosti. Když kráčejí spolu, mohou vytvořit něco důležitého."

Duchovní cesta, jak se zdá v knize Co je bez chvění, není pevné, nemá až tak daleko od cestování po světě. Každý výlet do země s jinou kulturou a náboženstvím znamená pro Halíka pochybovačné zamyšlení nad vlastní duchovní cestou, přitom ani v nejmenším neztrácí důvěru, že kráčí správnou cestou.

Citace z knihy Co je bez chvění, není pevné:

"Na otázku "které náboženství je pravé" mohu směle odpovědět "to moje", pokud já i můj tazatel víme, že odpovídám v jazyce vyznání lásky. Dítě, které na otázku, která matka je nejlepší, a milující manžel na otázku, která žena je nejkrásnější, odpovědí "ta moje", říkají pravdu, zjevují hlubokou pravdu formou lásky - zjevují lásku jako pravdu života. Dítě, které na podobnou otázku odpoví "všechny matky jsou stejné", a manžel, který řekne "na každé ženě je něco pěkného", jsou sice možná blíže "objektivní pravdě", ale, upřímně řečeno, je to divné dítě a divně milující manžel."

Píše Halík v knize Co je bez chvění, není pevné, která vzbudila neobyčejný zájem veřejnosti. Kdy se naposledy v Čechách prodalo 30 tisíc výtisků podobného žánru? Kde se bere v našem národě takový zájem o duchovní literaturu?

"Myslím si, že je veliký předsudek představa, že Češi jsou ateistickým národem. Je tady veliká duchovní citlivost, ale je třeba ji oslovit správným způsobem. Češi jsou alergičtí na jakoukoliv ideologickou indoktrinaci, toho zažili už moc. Když se víra představuje jako ideologie a podává se vtíravým způsobem, tak je to pro většinu lidí kontraproduktivní. Když je spojena se zamýšlením, když člověk vidí, že ten, který mu víru nabízí, zve ho na tuto cestu, je schopen poctivého přemýšlení, přikládá k tomu poctivé svědectví o svém vlastním životě a hledání, a že on sám je člověkem na cestě, hledajícím, a když se k tomu přidá i něco, co je pro českou mentalitu důležité - tedy humor, tak si myslím, že spousta lidí je tím oslovena. U nás je vlastně dost málo lidí, kteří se stoprocentně identifikují s církevně kodifikovanou vírou, ale ubývá také lidí, kteří se považují za totální ateisty. Existuje široká škála mezi, jakási šedá zóna, která vůbec není šedá, ale mnohobarevná. Jsou to lidé, které je třeba oslovit, a o to jsem se pokusil touto knížkou."

Někteří recenzenti, kteří se pustili do kritiky vaší knihy, vás obvinili z toho, že svým způsobem některé duchovní směry příliš zplošťujete a zjednodušujete. Máte chuť se vyjádřit k těmto kritikám?

"Na tuto výtku si zrovna nepamatuji. Samozřejmě kritikové zkouší různé cesty. Myslím, že nejvíce kritiky zaráželo to, co sám považuji za největší sílu té knížky. Že se v ní prolínají různé žánry. A to je to, co jsem zřetelně ohlásil na prvních stránkách, a to že pro dnešního člověka je důležité nabídnout toto prolínání žánrů. Koneckonců navazuji na někoho, kdo je mi velikým životním světlem, a to na svatého Augustina. To byl on, kdo založil způsob literatury, který je na jednu stranu autobiografií a na druhou stranu je filozofickou reflexí. Ve svých Vyznáních přinesl materiál svého života, ale ne ve formě pouhých vzpomínek, ale je to určitý rámec pro výklad jeho filozofie a teologie. A o to jsem se pokusil v této knížce. Na první prolistování působí jako cestopis. Každou ze třinácti kapitol situuji do různých končin světa. Směl jsem v těch posledních čtrnácti letech navštívit všech šest kontinentů naší planety včetně Antarktidy. Každá kapitola začíná nějakým příběhem, který reflektuje setkání s jiným typem kultury, přírody, náboženství, což činí knížku čtivou pro lidi, kteří nejsou zvyklí číst teoretické spisy, ale hned se to přehoupne ze vzpomínky do toho, co je jejím smyslem, jádrem, do reflexe důležitých otázek současné společnosti, politiky, spirituality. Pro toto smíšení žánrů se pro člověka, který by očekával přísně odbornou publikaci, zdá, že těmto kritériím kniha nevyhovuje, samozřejmě. Mohl bych napsat odbornou publikaci, píši odborné články, ale ty oslovují velmi úzký okruh lidí. Chtěl jsem vědomě oslovit lidi, kteří nejsou specialisti na obor filozofie, teologie, politologie, nabídnout jim odbornou zkušenost, ale tak, aby to bylo po ně stravitelné a aby to nebyla jen takzvaná populární literatura."

Citace z knihy Co je bez chvění, není pevné:

"Drsná a přísná krása ledové země vypadala zřejmě tak, jak vypadala před dvaceti miliony let. Příroda tu zvítězila nad dějinami: o tomto jediném kontinentu, neposkvrněném žádnou válkou, není známo, že by tu někdy člověk zabil druhého člověka. Kolem dokola vládlo ticho, jaké nastane jen po utišení větrné bouře. Ještě nikdy, ani v poušti, jsem se tak zřetelně nenaučil rozpoznávat rozdílné "tóniny ticha", různé hloubky a barvy mlčení. Nastala hodina, kdy člověk - věřím, že každý člověk - myslí na Boha."

Vypráví Tomáš Halík v knize Co je bez chvění, není pevné.