Viklický jako Janáček jazzu na nové japonské desce

Emil Viklický je klíčovou osobností současného českého jazzu. Svou tvorbou insirovanou moravským folklórem se dokázal prosadit i u světových vydavatelství. Naposledy upoutal pozornost albem Sinfonietta, jejíž podtitul The Janaček of Jazz upozorňuje zahraniční publikum na Viklického kompoziční i hráčské umění. Emila Viklického jsme pozvali k mikrofonu, aby vysvětlil genezi této desky.

"Tahle deska je vlastně přímým pokračováním spolupráce s Jirkou Mrázem, protože jemu se líbily moje úpravy moravských lidových písní. On nás ještě viděl, když jsme hráli ve Viole Prší déšť, a říkal: Příští rok s tímhle tím natočíme v Americe desku. Ta deska vyšla, jmenuje se Morava, je tam Lapčíková, já, Billy Hart a Jirka Mráz. A producent, který to dělal, je velmi slavný v Americe, dělá jazz i soudobou hudbu, jmenuje se Tadd Barcan. A ten byl zásadním člověkem i u té nové desky. Japonská firma Venus Record pana Tecua Hary, který vydává americký jazz, rozhodla, že natočí také desku těchto mých moravských věcí. Takže jsem si koupil letenku do New Yorku... bylo vynikající, že jsem si mohl vybrat a bubeník bude buď Billy Hart nebo slavný černý bubeník Lewis Nash. A shodou okolností měl čas ten mladší. Oni jsou oba vynikající, ale Lewis Nash je co se týče nahrávání dneska asi jednička. Tak tam byl Lewish Nash, my jsme mu říkali Lojza. Točili jsme v New Yorku na 53. ulici a 8. Avenue v obrovském, nádherném, snad jednom z nejdražších studií na světě Avatar. Tam točí běžně Hancock a největší hvězdy, samozřejmě klavír je úžasný. Ten samý, na která v té době natočil Hancock desku River. A v Tokiu to pak smíchali nějakým jejich super systémem..."

"Takže jsou tam ty moje úpravy moravských lidovek, ale nejenom ty. Protože pan Hara se rozhodl, že deska bude mít podtitul The Janacek of Jazz, to mám být jako já. To je přízvisko, které mi kdysi dal londýnský kritik Chris Parker. Ale pak se přihodilo, že slavný japonský spisovatel Haruki Murakami vydal knihu 1Q84, která prodala milion výtisků a která začíná tím, že nějaký pár jede v autě a poslouchá Sinfoniettu. Tak pan producent uvažoval marketingově a řekl, že Janacek of Jazz tam musí mít Sinfonietu. Tu jsme netočili, ta je převzatá z předchozí desky, protože já jsem nechtěl točit stejný materiál."

Na které desce vyšla vaše Sinfonietta poprvé?

"Na desce Moravské drahokamy, kterou vydal Cube-Metier, tam je Bittová, Mráz a Laco Tropp."

"Já na desce Sinfonietta hraju od Janáčka ještě V mlhách, árii z opery Jenúfa Děkuji ti, Laco, konec druhého jednání a přidali jsme tedy i Sinfoniettu. To je stručně historie téhle desky, která se prý v Japonsku velmi slušně prodává."

Čím je podle vás Janáček blízký jazzu?

"Já vidím příbuznost v jeho obrovském smyslu pro drama a obrovském smyslu pro zkratku. To jsou dost podobné principy, které používá i jazz. Ta zkratkovitost, úsečnost. Janáček dokáže během dvou tří vteřin udělat neuvěřitelné drama. Vezměte si třeba konec druhé věty smyčcového kvartetu, to je neuvěřitelné drama v pěti vteřinách. O to se snaží i jazzoví muzikanti, i když jinými prostředky. Řeknu vám jiný příklad: Mám doma klavírní výtah původní partitury Jenúfy. Árie Kostelničky končí: ...vyčuhovala. A je tam motiv fes - es - des - bé. Bylo to napsáno kolem roku 1900, kdy neexistoval jazz, ale to je přesto naprosto jazzový, bluesový motiv. A teď dávejte pozor: Janáček nechá zpevačku zazpívat motiv vyčuhovala a orchestr ho desetkrát zopakuje! Nikdo to nezná, protože Kovařovic jich osm škrtl a nechal dvě opakování, a dodneska se to hraje, tak jak to udělal Kovařovic, snad jen v nějakém koncertním provedení to Mackerras udělal desetkrát. To je fascinující, když si uvědomíte, že Janáček neměl žádné vzory, on to tam prostě chtěl desetkrát. A to dneska dělá blues, jazz a Janáček už to tam měl v roce 1900. Není to fascinující?"

---

Příspěvek jsme poprvé vysílali 24. listopadu 2010, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.