Víte, jakou známku měl z pravopisu Karel Čapek?

Vysvědčení je úřední listina, to ví každý čtenář Rychlých šípů. Úředními listinami byla vysvědčení už od svého vzniku, jejich podoba se ale v průběhu let nejednou změnila. Na to, jaká vysvědčení dostávaly třeba naše prababičky, krajané v zahraniční nebo slavné osobnosti je možné se podívat v Národním pedagogickém muzeu a knihovně Jana Amose Komenského v Praze. Výstavou nazvanou „Od Marie Terezie po dnešek - Školní vysvědčení v proměnách času“ nás provede její autorka Jana Bartošová.

Odkdy dostávají žáci vysvědčení?

„První vysvědčení žáci dostávali poté, co vyšel Všeobecný školní řád, který vydala Marie Terezie v roce 1774. Vysvědčení dostávali také učitelé. Ten všeobecný školní řád předepisoval, že učit už měli pouze ti, kteří předložili vysvědčení.“

Můžeme se na nějaká učitelská vysvědčení podívat? Jak se třeba lišila od těch žákovských?

„Ta úplně nejstarší učitelská vysvědčení nemají žádné jednotlivé známky. Jsou to rukopisy nebo tiskopisy, kde bylo napsáno, že ten dotyčný se v určité době zúčastnil učitelského kurzu a vykonal předepsanou zkoušku z předepsaných předmětů.“

Co musel umět učitel?

„Když se podíváme na vysvědčení, které obdržel Václav Peršík, to je jedno z těch dvou nejstarších, které tady máme, bylo vydáno Pražskou normální školou 28.listopadu 1776, tak bylo tímto dokladem potvrzeno, že složil zkoušky ze čtení, krasopisu, počtů a náboženství pro vyučování na české městské škole. Ještě tentýž den dostal vysvědčení také na hlavní škole u svatého Jindřicha, tam obdržel vysvědčení o tom, že tam po dva týdny pečlivě sledoval ten metodický postup.“

Co bylo na těch žákovských vysvědčeních? Dostávali také jako dnešní děti dvě vysvědčení za rok?

„Nedostávali. Oni dostávali vysvědčení pouze při odhodu ze školy, ve dvanácti letech, po šesti letech docházky.“

Ony se tedy ty výsledky sčítaly?

„Ne, to se nesčítalo, oni prostě dostali vysvědčení ve chvíli, kdy odcházeli ze školy, jakože vše splnili. A když se podíváme na to nejstarší, které tady máme, získali jsme ho v kopii ze Státního okresního archivu v Berouně, je to vysvědčení žáka Vojtěcha Zyka ze školy ve Svatém Janu pod Skalou. Vysvědčení potvrzuje návštěvu triviální školy ve Svatém Janu pod Skalou a zároveň potvrzuje účast na nedělních opakovacích hodinách. Vysvědčení tedy vlastně nedostal ani tehdy, když ze školy odcházel, ale ve chvíli, kdy už se učil a ukončil i ty opakovací hodiny. Žáci, když v těch dvanácti letech opustili školu, tak se během učení ještě účastnili nedělních opakovacích hodin. Na tom vysvědčení je patrné, že v těch úplných počátcích zřejmě nebylo tak striktně dodržováno, že by v těch dvanácti letech to vysvědčení nutně dostali, dostali jej třeba až někdy potom, kdy jej třeba z nějakých důvodů potřebovali.“

A jak zněl text Vojtěchova vysvědčení?

„Ze strany školy Svatého Jána pod Skalou svědectví se dává Vojtěchovi Zyka od Svatého Jána pod Skalou, že on skrze čtyři léta bedlivě do školy chodil, tam ctně a mravně se choval, též čtení, psaní, počítání, zvláště pak cvičení náboženství katolického toliko prospěl, že za schopného k učení jakéhokoliv řemesla při poslední zkoušce uznán byl. Po ukončení z té školy v čase učení řemesla svého při opakování učení křesťanského velmi pilně vynalézti se dal a učitelům vždy zadosti učinil, takže se jemu ve vyhledávání dalšího stavu jeho žádná překážka strany výše jmenované a tuto podepsané školy činiti nemůže.“

Takže je to vlastně jakési slovní hodnocení, ke kterému se my dneska vracíme.

„Ano, je to v podstatě slovní hodnocení. Taková jsou opravdu ta nejstarší vysvědčení, pocházející z doby před rokem 1805, kdy proběhla změna. Těch vysvědčení se zachovalo velice málo, ale zdá se, že převažovala tato podoba toho slovního hodnocení.“

Co oblíbená vysvědčení slavných osobností? Najdeme na výstavě také některá?

„Když se podíváme hned tady v té první místnosti, tak tady vidíme vysvědčení Vítězslava Hálka, on je tady psaný jako Vincenc, to bylo jeho původní jméno. Vysvědčení bylo vydáno března 1850 a patří mezi ty nejstarší česky psaná gymnaziální vysvědčení, ony byly původně v latině.“

Co znamenalo „velmi dobré“? Tady vidíme samé „velmi dobré.“

To není známka z předmětu, ale z vynasnažení, známka z píle. To znamená, že je to velmi dobré, on byl pilný žák. Pak tady vidíme tu původní gymnaziální klasifikaci, která se pak v roce 1850 změnila, kdo dostal vysvědčení po tomto datu, tak jej měl v jiné podobě, už více blízké té dnešní. Tady ten prospěch byl první s vyznamenáním, to znamenalo první třída s vyznamenáním. Po tom roce 1850 se tady ta první třída s vyznamenáním používala již jenom jako celkové hodnocení vysvědčení, odpovídalo to tomu dnešnímu ´prospěl s vyznamenáním´, ´prospěl´, ´neprospěl´. Názvy těch známek pak byly podobné těm dnešním, akorát že jich bylo více, bylo jich v té době dokonce osm.“

Čí vysvědčení bychom ještě našli na výstavě? Tady vidím vysvědčení Edvarda Beneše.

„Máme tady i české prezidenty a politiky, my to Benešovo vysvědčení máme už několik let, je to opět kopie, tentokrát z Masarykova ústavu a archivu AV. To vysvědčení je gymnaziální a je vidět, že on nebyl úplně výborný žák, měl třeba dostatečnou...“

Z latiny, to vidím, to je mi hned sympatičtější...

„Ale oni tehdy byli daleko přísnější než dnes.“

Z čeho tak usuzujete?

„Je to třeba i z tehdejších návodů, jak klasifikovat. Vyplývá z nich, že oni tu trojku brali jako známku, která odpovídala průměru třídy. Když to uměli dobře, tak měli trojku. Ti, co to uměli jó dobře, tak dvojku, ti, co byli absolutně výborní, tak měli jedničku. Pak se to zase od té trojky odvíjelo dolů. Takže záleželo na skladbě té třídy.“

Tady vidím, že Antonín Zápotocký má samé jedničky, ale to rozhodně nebude z gymnázia.

„Není to z gymnázia, on nestudoval gymnázium, učil se. Ale skutečně se na obecné škole takhle učil, my jsme kromě tohoto vysvědčení, které je kopií ze Sládečkova muzea v Kladně, procházeli i v kladenském archivu klasifikační protokoly a on se opravdu vždycky učil takhle dobře a i jeho početné sestřičky byly jedničkářky. Otázka je samozřejmě, jak by vypadalo to vysvědčení na případném gymnáziu. Jinak z politiků tady ještě máme třeba Karla Kramáře nebo Aloise Rašína.“

Tady se můžeme podívat i na vysvědčení Karla Čapka...

„To je z obecné školy v Úpici a je zajímavé, že on měl jako budoucí spisovatel trojku z psaní a pravopisu.“

Vy máte na výstavě i krajanská vysvědčení, jak se liší od těch vysvědčení vydávaných v České republice?

„Ty menšiny v zahraničí se řídí danými předpisy v těch konkrétních státech. Třeba tady volyňské vysvědčení se řídí polskými předpisy, protože je z roku 1924 a tehdy to bylo Polsko. Zajímavé vysvědčení je vysvědčení Denise Horaka z České základní školy Jana Amose Komenského v Daruvaru v Chorvatsku. Je zajímavé nejen tím, že je nejmladší, které jsme získali, ale také tím, že když se podíváme na ty známky, tak máme pocit, že je to špatný žáček. Skutečnost je ale úplně jiná, protože tady, je to stejně tak jako třeba v Rusku, opačná klasifikace.“

Aha, my tady vidíme vlastně čtyřky, pětky trojky, ale když si přečteme k tomu komentář, tak vidíme, že to jsou vlastně jedničky, dvojky...

„Takže je to vlastně žáček naopak velice dobrý. A ještě bych chtěla upozornit na nejvzdálenější vysvědčení, je z Československé doplňovací školy Komenského v Buenos Aires.“

Výstava nejen starých vysvědčení, kterou nám představila Jana Bartošová, bude otevřena do 10.června.