„Vládci Sibiře“ zažili slávu i tvrdou denní realitou

Před devadesáti lety, 15. ledna 1919, byl zahájen transport československých legií z Ruska. Jejich sibiřská anabáze po bolševické revoluci uchvátila celý svět. O bojích legií s bolševiky referovaly na titulních stránkách všechny přední světové deníky. Až do jara příštího roku odvezlo 42 lodních transportů z přístavu Vladivostok více než 70 tisíc osob. Pokračuje Zdeněk Vališ.

Začátkem března 1918 uzavřeli ruští bolševici separátní mír s Německem. Mělo to zároveň umožnit propuštění německých válečných zajatců. S nimi Německo počítalo, že posílí jednotky na západní frontě. Stalo se ale něco jiného. Posílení Německa zabránily československé legie v Rusku, které do uzavření separátního míru bojovaly proti Německu a Rakousku-Uhersku. Legie byly tehdy jedinou velkou organizovanou a disciplinovanou silou v revolucí a občanskou válkou zmítaném Rusku. Jejich návrat do dosud bojující Evropy byl tehdy možný ale jen východním směrem přes obrovské území Sibiře a pak obeplutím poloviny zeměkoule. Cestu na východ si ale legionáři museli vybojovat.

Nakonec obsadili a rok a půl drželi ve svých rukou jedinou spojnici mezi tichomořským přístavem Vladivostok a Evropou – Transsibiřskou magistrálu. Československé legie obsadily i města v okolí magistrály. Zavedli v nich pořádek a pod jejich vedením se začala opět zotavovat místní ekonomika. Produkce některých továren dokonce převýšila předválečnou úroveň. Celý svět s napětím sledoval, jak Čechoslováci dobývají území od Volhy až po Pacifický oceán. Bolševický vůdce Lenin tehdy vytyčil směrnici – osud revoluce závisí na rychlém vítězství nad Čechoslováky. Legionářům šlo ale po kapitulaci Německa a konci 1. světové války 11. listopadu 1918 především o tom, jak se dostat co nejrychleji domů, do nově vzniklé Československé republiky. Celou složitou technickou a zároveň mezinárodně politickou operaci pomáhaly zajistit i dvě americké divize, které se vylodily ve Vladivostoku. Doma už byly legie, které ve válce bojovaly ve Francii a v Itálii. Také na mezinárodně slavné legionáře z Ruska čekaly v novém Československu slavobrány. Jak ale připomíná Karel Straka z Vojenského historického ústavu, potom přišly všední dny.

„To byla zpočátku velice efektní událost, protože oni byli samozřejmě vítáni jako ti, kteří se zasloužili o státní samostatnost. Ten kontakt s každodenní realitou ale už potom jakýchkoliv příkras, protože českoslovenští legionáři se střetávali s realitou, která byla odlišná od toho, co si vytvářeli ve svých představách během předcházejících válečných a krátce poválečných let. Řada z nich sice našla významné velitelské funkce, působila na významných velitelských postech mírové armády. Bohužel ale byli i mnozí, kteří hluboko do dvacátých let nemohli nalézt práci a zůstávali mezi nezaměstnanými. Čili na jedné straně velká oslava, na druhé straně každodenní temná realita. Byla to ale realita dějin.“

A jak to bylo s ruským státním pokladem, o kterém se dodnes v Rusku píše, že byl Čechoslováky ukraden? Poklad byl po pádu admirála Kolčaka svěřen do ochrany československým legiím. Po uzavření příměří se sovětskou vládou začal pod dohledem společné komise 27. února 1920 proces kontroly úplnosti zlata dle dokladů a předání pokladu do sovětských rukou. Otevíraly se jednotlivé vagony, bedničky i pytlíčky se zlatem. Celý tento proces kontroly, přebírání a překládání do větších vagonů trval komisi několik dní. Komise pak mohla konstatovat, že Čechoslováci předali poklad v pořádku. Co se s ním stalo dál, Čechoslováci už ovlivnit nemohli.