Vladimír Válek, čestný šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu, slaví osmdesátiny

Vladimír Válek, foto: archiv Symfonického orchestru Českého rozhlasu

Vladimír Válek patří mezi dirigentské špičky. Je čestným šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu, v roce 2010 získal Medaili Za zásluhy v oblasti kultury. Tento týden, 2. září oslavil osmdesátiny.

Vladimír Válek, foto: archiv Symfonického orchestru Českého rozhlasu
Jak prozradil v rozhovoru s Jitkou Novotnou, hraje také na housle, trombón a klavír. A to mu při dirigování hodně pomáhá.

"Já jsem s hudbou a s mým povoláním byl velice šťastný. A jsem doposud. Měl jsem průpravu jako instrumentalista, protože jsem hrál na housle, na klavír a na trombón. Já si nedovedu představit postavit se před orchestr a neznat problematiku, techniku a problémy, jaké hráči mají. Když se před orchestr postaví sebelepší klavírista, těžko může vysvětlovat něco v houslích, těžko může vědět, jak se dýchá. Já jsem měl to štěstí, že jsem průpravu měl. Hodně cestujeme. Je to jiné v Japonsku, jiné v Německu, ale základ máme společný, máme rádi hudbu. Když jdu k cizímu orchestru, je tam i trocha trémy. Nad orchestrem se vznáší imaginární otazník, a ten pro mě znamená, tak to jsem zvědav, co bude, až dám nástup. To mám strach, protože to není tzv. můj orchestr a budu s nimi hrát za tři dny koncert. A oni mají tentýž otazník z druhé strany: to jsme zvědaví, co to bude za umělce. Tak to je ten zážitek spíše negativní, ale brzy se během zkoušek přetaví a je na dirigentovi, aby ten koncert souzněl, aby hráli, jak si to on představuje a ten dirigent může naplnit svoje představy a svoje cítění, což se mi většinou podařilo."

Vladimír Válek, foto: Khalil Baalbaki, archiv Českého rozhlasu
Vy jste říkal, že hrajete na housle, trombón, klavír. Kdy jste na některý z těch nástrojů hrál naposledy?

"Na housle jsem hrál asi před dvěma roky. Někdy jsem si zahrál doma nebo s nějakou společností, když přišla hudební návštěva. Na trombón jsem chtěl hrát, měl jsem ho dokonce koupený, ale osud mi nepřál. Musel jsem si udělat nové zuby a měl jsem strach, abych si je foukáním a tlakem na ten nátrubek nepokazil. Vím, že u mě v orchestru v rozhlase byli dva, jeden trumpetista a druhý trombonista, kteří hráli na umělé zuby, což jsem obdivoval a dlouho jsem to ani nevěděl."

Trombón, foto: archiv Českého rozhlasu - Radia Praha
Proč je tak složité hrát na umělé zuby?

"Třetí zuby přece jen nejsou pevné. Když hráč zatlačí, tak se trochu zatlačí dovnitř. Naopak když ten tlak zmizí a je pauza, tak se zase dostanou jinam třeba o půl milimetru. Tam může vzniknout ten známý kiks, nebo-li kanár, který vznikne tím, že ten tlak není stejný."

Kromě trombonu ovládáte i klavír, na ten jste si zahrál kdy?

"Včera. Měl jsem na to náladu, ale to jsem si zahrál nějakou písničku. Mám rád moravské lidové. Jsem odchovanec swingové éry, takže třeba i nějakého Ellingtona. Když mám špatnou náladu, tak si tu muziku pustím nebo taky zahraju."

Rodný dům Vladimíra Válka, foto: Google Street View
Váš vztah k moravským lidovým písničkám je pochopitelný. Pocházíte z obce Rybí na Lašsku. Dodnes se tam rád vracíte. Za čím tam jezdíte?

"Já jsem se tam narodil. Narodil jsem se v Novém Jičíně, ale jenom proto, že v roce 1935 už byla v nemocnici porodnice, jinak bych se narodil v chalupě číslo 74. Je tam dodnes, napůl dřevěná. Já jsem si tam postavil rekreační domek s krásným výhledem na Hukvaldy a Štramberk. Cítím se tam doma. Ona se říká taková fráze: dobýt baterky. Teď jsem tam byl čtyři nebo pět dnů. Přálo mi počasí. Je to pod Beskydami a byly bouřky a vedro mezi tím, a když se to provzdušnilo, tak je tam úžasně."

Rybí, foto: walda, Panoramio
Jaké vzpomínky z dětství vás v Rybím provázejí?

"Ty nejkrásnější. Já jsem prožil dětství na Hané. Tatínek byl učitel. Bydleli jsme na Přerovsku. V deseti letech jsem šel do gymnázia do Přerova. Už tehdy jsem měl ze školy stresy. O prázdninách jsem byl u babičky. Tam kolem mě byla jen láska, starostlivost, svoboda a volnost. Sice jsme dělali na poli, ale druhý den nebyla škola, nebyl jsem vyvolaný z matematiky, kterou jsem oslňoval celou třídu, když mě vyvolali."

To si umím u muzikanta představit.

Jiří Válek, foto: Česká televize
"Kluci odkládali karty, holky odkládaly psaníčka a všichni říkali: Válek jde k tabuli, pozor. Dětství jsem tam prožil opravdu nádherné."

Máte mladšího bratra Jiřího, je to známý flétnista.

"Ano, byl jsem o pět let starší než bratr, tak jsem logicky musel být chytřejší, zkušenější, zodpovědnější. Když mě bylo šest let a bráchovi rok, tak jsem byl opatrovnice. Tatínek hrával na plesech, měl kapelu. Maminka šla s ním a věděli, že nebude hořet barák, že se nic nestane, protože já jsem toho prcka hlídal, a tak to zůstalo celý život. Byl jsem dřív v Praze než bratr, tak bylo samozřejmé, že se postarám o to, kde bude bydlet?

Vladimír Válek, foto: archiv Symfonického orchestru Českého rozhlasu
Kdy a za jakých okolností dnes na rodiče vzpomínáte?

"Když jsem se stal dirigentem České filharmonie a dirigoval jsem na Pražském jaru Vlast. Vždycky jsem si vzpomněl na tatínka, který byl muzikant srdcem. Říkal jsem si, ten by měl radost, kdyby mě viděl, že diriguji Českou filharmonii a Smetanovu Mou vlast. Ale současně si říkám, vždyť on by to asi nepřežil. Asi by z toho dostal infarkt."

Kdy u vás přišla myšlenka, že když už muzika, tak tedy dirigování?

Konzervatoř P. J. Vejvanovského v Kroměříži, foto: palickap, Wikimedia CC BY 3.0
"To na mě přišlo na konzervatoři v Kroměříži. Pan profesor Jarolím mě někdy využíval, a protože jsme tam měli smíšený sbor, dívčí sbor a chlapecký sbor, tak potřeboval, abych mu někdy pomohl dirigovat. Někdy mě nechal, třeba pět minut, dirigovat školní orchestr."

Vzpomínáte si, kdy jste poprvé stál před orchestrem a pozvedl ruce?

"To vím přesně. Bylo to na školním výletě v Beskydech. S přerovským gymnáziem, byli jsme septimáni, jsme se potkali s polskými gymnazisty. Říkali jsme si, odkud jsme, co umíme. Oni nám zazpívali, krásně. Moje třída řekla: Mirku, ty jsi muzikant, tak nás budeš dirigovat. Vybrali si písničku Zpívej Ostravo, zpívej. To byla taková budovatelská písnička. Celou tu dobu jsem se díval do země, protože jsem se strašně styděl. Já jsem musel být úplně rudý, ostatně písnička byla taky rudá, budovatelská. Tak to byla první zkušenost. Ta opravdová přišla až na škole se sborem."

Hudba byla zpočátku pro Vladimíra Válka zábavou. Přitahovala ho totiž letadla. Ale díky školské reformě zvítězila hudba a ta byla správnou volbou.

Podle potlesku poznám, kde jsem

Nuselská radnice, foto: ŠJů, Wikimedia CC BY-SA 3.0
Hudebně nadané jsou i tři děti Vladimíra Válka. Zajímavostí z jeho osobního života je, že se poprvé ženil na Silvestra roku 1964. Na nuselské radnici byli posledním oddaným párem roku.

V rozhovoru s Jitkou Novotnou pak zavzpomínal, jak se dostal do Slovenské filharmonie.

"Jednou jsem dirigoval skladbu, přišel za mnou spolužák a říká, že nás poslouchá Slovenská filharmonie. Bylo to v neděli dopoledne, filharmonie tam měla večer koncert. Hned jsem měl trému a začali jsme hrát pozorně. Po druhé pauze za mnou přišli, že by se mnou rád mluvil jejich šéf, doktor Rajter. To jsem se rozklepal. To byl takový slovenský Talich. Byl šéfem Slovenské filharmonie, šéfem v rozhlase, a byla to osobnost. Představil jsem se, a on říká: dobre to robíš, ty to robíš celkom ako ja. Ptal se mě, co budu dělat. Já jsem říkal, že nevím, půjdu někam do orchestru a on mi nabídl dirigování. To byla pecka. Pozval mě na zkoušky a v roce 1957 na podzim už jsem byl u něho jako posluchač."

Ľudovít Rajter, foto: archiv Hudobného centra Slovakia
Ludovít Rajter byl člověk noblesní, jak vím z vašeho vyprávění, přesto jste mu utekl do Prahy.

"V Praze byl jeden z vojenských souborů, který vedl Jan Tausinger, jinak v rozhlase působil dlouhou dobu jako dramaturg, byl to boží člověk. Říkal, že bude konkurs a on hledá někoho, kdo umí například aranžovat taneční písničku. Já měl v Bratislavě výbornou pozici, mně se tam líbilo. Neměl jsem lepšího pedagoga než Rajtera. Šel jsem pak rozmýšlet na procházku, vidím Dunaj a říkal jsem si: to by zase nebylo špatné vidět Vltavu."

Čtvrt století v čele jednoho orchestru Symfonického orchestru Českého rozhlasu, to je možná dirigentský rekord.

"U Symfonického orchestru Českého rozhlasu to rekord je. Můj pan profesor Klíma, co jsem se dozvěděl, tu byl o dva nebo tři roky méně. Ale dřív byla v celém světě úplně jiná situace. Dřív šéfdirigent s tím orchestrem žil. Teď je moderní, že šéf je někde tři roky, jako já jsem byl tři roky v poslední době v Bratislavě. Říkal jsem řediteli, že to nemá smysl, když je tam takový šéf jednou za dva měsíce. Je to stejné, jako když je trenér u fotbalového mužstva. Když tam má něco udělat, tak tam nemůže být sezónu a potom ho vyhodí. Šéfdirigent dřív, to byla desetiletí. To byla éra Ančerla, éra Talichova. Dneska žádná éra není, to je spíš letadlo, pořád se lítá z jednoho kšeftu na druhý. Nebydlí s nimi v tom městě, což je taky důležité. Musím se taky podívat na koncerty, které dělají s jinými dirigenty. Je to něco jiného, když se řekne, že je dirigent a šéfdirigent."

Suntory Hall, foto: Ondřej Melecký, archiv Českého rozhlasu
Která chvíle je v den koncertu nejkrušnější?

"Čekání. Ráno se čeká než se odjede, čeká se na autobusy. Pak se čeká mezi zkouškou a koncertem. To jsou nejhorší dvě hodiny. Mám pro sebe radu, abych se úplně neklepal. Jsem třeba v japonské Suntori Hall. Publikum sedí kolem vás, dívá se vám do očí a pozoruje dirigenta, už když jde na pódium. To jsou nervy. Čeká vás dvouhodinová Má vlast, zpaměti, a říkáte si, jak to tam začíná. Když si to všechno představíte, tak by tam člověk nevlezl. A tehdy si říkám, kdybych teď seděl v Migu 21 a nastartoval to, tak se rozklepu, znám piloty a vím, že měli strach. Sám jsem chodil lítat na Kladno a před tím taky člověk cítí napětí. Tehdy si říkám, že by bylo horší, kdybych stál v Suntori Hall. Já si ty obavy takhle vyměňuji."

Vladimír Válek, foto: Petr Horník, archiv Českého rozhlasu
V Suntori Hall ale nejde o život.

"No, ale může vám jít o existenci, což je taky život. Konkurence je moc veliká a nemůžete si dovolit v 70ti letech prohru."

Ještě mi řekněte, pane šéfdirigente, co pro vás po těch letech znamená potlesk.

"Po tom, co jsem objel už šedesát států světa, tak podle potlesku poznám, kde zhruba jsem. Český potlesk poznám, ten je vždy stejný. Ať je to špatně nebo výborně, tak se tleská. A když cizinec zakřičí 'bravo', tak ho Čech okřikne, ať tam nerámusí. Italové, to je řev, jsou spontánní, výborné publikum jsou Rusové. Ti kříčí 'molodci'. My jsme takoví slušní. My nikoho neurazíme, ale zase se nezblázníme."

Vladimír Válek se narodil ve znamení Panny. S pečlivostí, kterou mu předurčily hvězdy, si vede záznamy o koncertech, o nahrávkách, uchovává si programy a kritiky. Splnil si řadu hudebních snů, natočil Mou vlast, Slovanské tance, byl dirigentem České filharmonie, se kterou zahajoval i Pražské jaro.