Vyšly nejstarší nahrávky lidové hudby v Československu, pořízené před 2. světovou válkou
Šla Nanynka do zelí z Plzeňska, slezské svatební písně nebo hru na dvojitou píšťalu z Velkého Lomu na Slovensku - to vše lze najít na unikátním souboru pěti cédéček nazvaném Lidová hudba v Československu v letech 1929 - 1937. Z původních nahrávek, které vyšly ve firmě Pathé za první republiky, ho nyní vydal Etnologický ústav Akademie věd ČR. Jde o jedny z nejstarších zvukových záznamů lidové hudby u nás. Současné vydání připravil etnolog Matěj Kratochvíl. Milena Štráfeldová se ho zeptala na podrobnosti:
"Sada pěti cédéček obsahuje jakýsi výběr z přibližně patnácti hodin lidové hudby, kterou zaznamenala Fonografická komise v letech 1929 - 1937. Jde vlastně o lidové písně z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska, ale také Podkarpatské Rusi, tehdejší součásti Československa, a vedle toho navíc z Horní a Dolní Lužice, tedy oblasti se slovanským etnikem na území Německa v okolí Drážďan."
My bychom možná mohli vysvětlit, co vlastně bylo cílem Fonografické komise?
"Jakýmsi deklarovaným cílem bylo zachovat a pro budoucí generace zdokumentovat mizející dialekty, písně, a veškerou zvukovou kulturu tehdejšího Československa. Ta kolekce kromě lidové hudby a lidové slovesnosti obsahuje také ukázky hudby umělecké a proslovy významných osobností tehdejší doby, herců, politiků, vědců a tak dále. Takže jakási snaha zachytit zvukovou podobu tehdejší československé kultury."
Kdo tuto komisi inicioval?
"Iniciativa vyšla od několika osobností z tehdejší České akademie věd a umění. Je zajímavé, že u vzniku stáli lingvisté, především prof. Josef Chlumský a další, jejichž primárním zájmem byly dialekty. Ve výsledku ovšem ta lidová hudba tvoří podstatnou část."
"Přesně tak. Běžná praxe v současnosti i na počátku 20. století mezi etnomuzikology či folkloristy byla vypravit se do terénu, pořizovat terénní nahrávky či rukopisné zápisy. K tomu tehdy sloužily fonografické přístroje s voskovými válečky, které byly snadno přenosné. Fonografická komise postupovala opačně. Vytipované interprety přivážela do Prahy, což v případě zpěváků z Podkarpatské Rusi znamenalo opravdu dlouhou cestu, kterou museli absolvovat. A potom ve studiu v Národním domě na Vinohradech, v další fázi potom v holešovických studiích firmy Esta, první československé gramofonové firmy, byli ti interpreti nahráváni. Samozřejmě pro řadu z nich to byla první návštěva velkého města, snad pro všechny to byl první kontakt s nahrávací technikou, což znamená, že i jejich podání těch písní je tím ovlivněno. Někteří jsou slyšitelně nervózní, jako by se cítili nesví před tou technikou i před pány profesory, kteří jim říkali, jak rychle to potřebují nazpívat a tak dále."
"Samozřejmě ve 20. a 30. letech již bylo nahrávání lidové nebo etnické hudby poměrně rozšířenou záležitostí. Máme z té doby rozsáhlé kolekce Bély Bartóka, ve Spojených státech například John a Alan Lomaxové již v té době nahrávali tradiční hudbu. Takže to nebylo výjimečné tím, že by tehdy nikdo jiný nenahrával. Nicméně poměrně výjimečná je skutečnost, že to byla institucionálně zaštítěná rozsáhlá akce, která si kladla tak veliké cíle. Ambice v jedné nahrávací akci zachytit celý tehdejší československý prostor byla poměrně ojedinělá."
Vy jste si vlastně při výběru naposlouchal celých těch patnáct hodin. Co tam považujete za opravdu kuriózní věc?
"Kuriózních věcí je tam řada, každému může připadat kuriózní něco jiného. Zvláštností je i v našem výběru zařazená ukázka mluveného slova, která je prezentovaná jako ukázka hanáckého dialektu tetičky Křópalky. Při bližší analýze se ale ukázalo, že jde o profesionální herečku z brněnského divadla, která měla v brněnském rozhlase v té době svůj humoristický pořad, kde ještě s dalšími herci komicky reflektovali folklorní dialekt."
Vy jste se už zmínil, že /lidová hudba/ je jeden ze zdrojů národní identity. Funguje to ještě dnes?
"To je samozřejmě věc, která je velice těžko uchopitelná. Nicméně je nezpochybnitelné, že například hudba je jednou z těch věcí, která se k vyprofilování národní identity dá velice dobře využívat, resp. která tak prostě funguje. Je to dobře vidět například na francouzské kultuře, kde je národní hudba vždy něčím, co je podporované, prezentované, je to francouzská hudba. Já bych řekl, že dnes třeba nemůžeme hledat paralelu v tom, že by se dnešní český národ zrovna profiloval svou hudbou, nicméně v první polovině 20. století to byl myslím zrovna prvek, který fungoval jako identifikační znak, způsob vymezení se například proti německé kultuře. My prostě máme české a moravské písně a ty jsou jiné nežli německé."
"Já bych vůči Hašlerovi nebyl tak kritický. To prostě je další vrstva hudební kultury. Konec konců i v nahrávkách Fonografické komise jsou nahrávky, které jsou zřetelně ovlivněné touto novější uměleckou vrstvou, stylizovanější, to je prostě přirozený vývoj. Tyto nahrávky dokumentují právě tu přelomovou dobu, kdy se lidová kultury ve smyslu vesnické, předávané pouze ústní formou z generace na generaci, začíná střetávat s tou novější, městskou, která se již šíří například rozhlasem."
Nahrávkám lidové hudby z Československa z let první republiky se budeme věnovat v lednovém pořadu z folklorního cyklu Ach synku, synku. V něm uslyšíte i řadu unikátních ukázek.
