Vyšly nejstarší nahrávky lidové hudby z předválečného Československa
V dnešním díle našeho folklorního cyklu Ach synku, synku bych Vám ráda představila nejstarší nahrávky lidových písní z Čech, Moravy, Slovenska, ale i z Podkarpatské Rusi nebo Dolní Lužice v dnešním Německu. Tyto unikátní nahrávky vznikly v letech první Československé republiky a nyní je v digitalizované podobě na pěti cédéčkách vydal Etnologický ústav Akademie věd. Hezký poslech vám ze studia Radia Praha přeje Milena Štráfeldová:
Snem všech etnologů je jít co nehlouběji ke kořenům lidové kultury. Najít co nejpůvodnější podobu lidových písní, tanců, vyprávění, co nejstarší kroj, malovaný džbán nebo obrázek na skle. Předchůdci současné etnologie byli vlastně sběratelé, kteří se už od konce 18. století vypravovali "mezi lid" a zapisovali tehdy ještě živé lidové písně a tance. Byli to hlavně učitelé nebo obrozenští kněží, kteří často na venkově sami působili. V 19. století se zápisy lidových písní a vyprávění rozšířily natolik, že vznikaly celé sbírky - dodnes folkloristé čerpají ze Sušila nebo Bartoše. Lidová hudba také ve stále větší míře začala zajímat a inspirovat hudební skladatele: za lidovými zpěváky se vypravoval například Leoš Janáček. Na setkání s Janáčkem vzpomínal v r. 1958 v brněnské Redutě sběratel lidových písní Antonín Pustka:
"Milí přátelé, přišel jsem mezi vás z kraje Janáčkova. Z kraje, kde se Janáček zrodil, vyrostl a kde potom, když se věnoval hudbě, chodil po venkově mezi nás. Zpíval, a kde se zpívalo, tam byl rád. A kde se tančilo. Zkrátka, Janáček nás miloval. Já jsem poznal Janáčka v roce 1895, když přišel do naší dědiny, k cimbálové kapele, kterou chtěl získat do Prahy s vybraným národopisným souborem z Kozlovic. Tam se Janáček dozvěděl, že já sbírám národní písně, a nabádal, abych to dědictví po otcích zachoval. A to jsem mu slíbil."
Až do konce 19. století však byli sběratelé odkázáni pouze na svou paměť, na notový zápis a záznam slov písně nebo vyprávění. Vynález zařízení, které umožňovalo nahrávat zvuk, znamenalo proto ve folkloristice převrat. Poprvé bylo možné uchovat lidovou píseň v její skutečně autentické podobě, se zpěvákových hlasem a přednesem. A předchůdci dnešních etnomuzikologů této možnosti bohatě využili. Putovali za lidovými umělci, nahrávali je při práci i při oslavách, doma, na poli i v hospodě. V meziválečném Československu vznikl dokonce ambiciózní projekt, který chtěl zachytit lidovou kulturu celé tehdejší republiky, včetně Podkarpatské Rusi. Tehdejší odborníci natáčeli lidové zpěváky a vypravěče, které si ovšem zvali do Prahy. Z tohoto natáčení se uchovalo celkem 15 hodin nahrávek, které se po sedmdesáti letech podařilo zdigitalizovat a jejich výběr vydat v kompletu pěti CD. A vy si dnes můžete poslechnout alespoň jejich ukázky:
/hudební ukázka z cd Lidová hudba v Československu 1929 - 1937/
"Začátek byl takový, že jsme se od našich předchůdců v Akademii dozvídali o jakémsi nahrávacím podniku, který se dešifrovat zkratkou Pathé. Přitom Pathé je francouzská nahrávací firma. Ale protože tuto firmu si zvolila Česká akademie věd a umění jako výbornou francouzskou, evropsky proslulou nahrávací firmu, došlo právě jejím prostřednictvím k tomu nahrávání. A my jsme se to dozvěděli, jak jsem řekl, od našich předchůdců, kteří vždy říkali, že Pathé je něco mimořádného. My jsme byli velice šťastni, když jsme to našli v našich archivech. Bohužel soubor těch desek nebyl kompletní. Navíc tehdy, když to vytvořili, byly od každého záznamu, dvě, tři nebo čtyři desky, víc ne. Takže to byl unikát pro tyto odborné účely, a spasovat to dohromady ze všech míst republiky, z různých ústavů, kam se nějaká ta matrice nebo přímo ten nosič, to znamená černá šelaková deska, dostaly, bylo velice obtížné. To jsme dělali ve spolupráci s mnoha institucemi, nemluvě o té technické stránce, která byla nesmírně komplikovaná. Ono totiž nejde pustit staré šelakové desky na dnešních, sice velice kvalitních přístrojích, které umí přehrát šelakové a vinylové desky. Ty nahrávky tenkrát ale byly pořízeny za jiných technických parametrů, takže se to nedá přehrát na dnešních gramofonech, aniž by to nemělo nějaké negativní vedlejší zvukové efekty."
"Tím pravděpodobně prvním, kdo zaznamenal lidovou nebo tradiční hudbu, byl Jesse Walter Fewkes, americký sběratel, který nahrál zpěv indiánského kmene. Jeho následovníků už byla velká řada. Samozřejmě jedním z nejslavnějších je maďarský skladatel a sběratel Béla Bartók, který už začal také na přelomu století nahrávat jednak ve svém rodném Maďarsku, v Rumunsku, na Slovensku, nakonec ale nahrával i v Turecku, kam byl pozván tureckou vládou, aby zde také archivoval jejich lidovou kulturu. Byl v Maroku a na mnoha dalších místech."
Nahrávání lidové hudby v terénu umožnil tehdejším sběratelům a folkloristům jeden z vynálezů Thomase Alvy Edisona:
/Kratochvíl/ "V 90. letech 19. století začal být fonograf, Edisonův vynález, čím dál častěji používaným nástrojem k zaznamenávání veškeré hudby, a také hudby lidové různých národů. I v českých zemích bylo povědomí o tomto vynálezu a také byla snaha ho využít. Poprvé se tak stalo v r. 1909 jednak v Čechách, kde Otakar Zich natáčel dudáka Františka Kopšíka a další muzikanty, jednak na Moravě, kde z iniciativy Leoše Janáčka sám Janáček a další jeho spolupracovníci natáčeli lidové písně."
/Kratochvíl/ "A pak těch sběratelů je dlouhá řada, mimo jiné další český skladatel Alois Hába, známý coby průkopník čtvrttónové hudby, také nahrával na voskové válečky lidovou hudbu na Moravě i na Slovensku. Ty válečky dosud nebyly zdigitalizovány, to je jeden z úkolů, který na nás čeká."
Obrázky nejstarších nahrávacích zařízení, jak je známe z dobových fotografií, dnes budí trochu úsměv. Na jednom snímku například muž v bradce a v buřince s vážnou tváří obsluhuje jakousi troubu s klikou, do které zpívají vesničané v krojích.
/Kratochvíl/ "Ty přístroje měly různou podobu. Původní Edisonův fonograf byl vlastně poměrně malý přístroj, který se samozřejmě vyráběl v různě nákladných a náročných variantách. Nicméně ta jeho jednoduchá podoba, vhodná pro domácnosti i pro folklorní sběratele, byla poměrně malá krabička s onou charakteristickou troubou, do níž se zpívalo či mluvilo a která po změně nastavení mohla naopak přehrávat zvuky. Některé přístroje byly dokonce poháněny motorem natahovaným na klíček, což byla pro badatele pohybující se v terénu velká výhoda, protože nebyli závislí na komplikovanějším způsobu pohonu."
/Kratochvíl/ "Celý fonogram měl poměrně limitované možnosti, co se týče frekvencí. Když dnes posloucháme nahrávky z voskových válečků, je tam slyšet, že tam především hluboké frekvence nebyly zachyceny a že ten zvuk je jakoby malý. Tudíž že tam těch frekvencí je relativně málo. Již na přelomu 19. a 20. století začaly další firmy experimentovat s jinými tvary těch médií, a právě tvar, který se potom ujal jako gramofonová deska, byl již poměrně záhy používán a postupně ten voskový váleček vlastně vytlačil."
Voskové válečky původních fonografů měly podle Matěje Kratochvíla i další nevýhodu:
"Voskové válečky i díky tomu, že to je materiál křehčí, se nám dochovávají většinou v poměrně poškozeném stavu. Gramofonové desky již představují médium poměrně stabilní. Byť mechanicky křehké, tak jakmile tam byl jednou zvuk zaznamenán, tak se tolik neohrával, jako tomu bylo v případě válečků. I ta zvuková kvalita byla relativně lepší, takže my jsme při odstraňování šumů měli méně problémů, než tomu bylo třeba při digitalizaci voskových válečků. Nejtěžším úkolem ale bylo najít tu správnou míru. Jedna věc je odstranit šumy tak, aby nahrávka nepraskala. To je při dnešním stavu technologií poměrně snadná věc. Jakmile se to ale přežene, tak se vedle těch nežádoucích ruchů ztrácí i ta, jak se říká, užitečná informace. Tudíž pokud se odstraní mnoho šumu, najednou ty hlasy znějí také jakoby prázdněji, dutěji. Jako by se to nahrávalo například v koupelně."
Rozsáhlý projekt záznamu lidových písní a vyprávění z celého tehdejšího Československa řídila tzv. Fonografická komise České akademie věd a umění.
/Kratochvíl/ "Fonografická komise byla zrealizováním plánu, které se táhly už od počátku 20. století, resp. již od konce století 19. Komise byla složena z respektovaných odborníků z různých oborů. Počáteční impuls vlastně vyšel od lingvistů a původním cílem bylo zaznamenávání lidových nářečí. Resp. jazykových projevů, do kterých lingvisté zahrnovali také zpívané slovo. Pak se to ale tak vyvinulo, že vlastně lidová hudba tvoří tu zásadní část celé kolekce."
Jak vlastně komise pracovala, vysvětlil doc. Lubomír Tyllner:
"Ty nahrávky vznikaly tak, že byl ustaven výbor odborníků, který zase sestavil takový seznam osobností lidové hudby, které pozval. Pozval je do Národního domu na Vinohradech a tam se tito lidé z venkova, z vesnic, prostí lidé často bez vzdělání, často ale také páni učitelé a podobně, postavili třeba poprvé v životě před mikrofon. A je zajímavé, když si pouštíme ty nahrávky, jak se představují. Mně to občas připomíná výslech na policii. - Jmenuji se František Novák, jsem učitel v Hostomicích a je mi padesát pět let. Tak takhle to vypadalo, že se každý představil a spustil."
/Tyllner/ "Takže je to vzdáleno technice terénního výzkumu, kterou bychom uplatnili dnes. To znamená, že bychom šli do toho lidového prostředí a snažili se zachytit záznam v neposkvrněné autentické podobě. To ale tehdy nešlo, ta technika byla velice toporná, byly to velké krámy. A tak se s tím nedalo běhat za koledníky někde po ulici."
Dnešní etnomuzikologové by podle Matěje Kratochvíla ovšem pracovali jinak:
/Tyllner/ "Svezli je od Domažlic až po Podkarpatskou Rus. Ale na Podkarpatskou Rus se nakonec přeci jen celý nahrávací štáb přestěhoval a ty nahrávky tam byly pořízeny přímo na místě. Vše ostatní bylo z celého území Čech, Moravy a Slezska. Ale také z Lužice, což mělo nepochybně politický podtext, neboť Lužici jsme ještě poměrně živě pokládali za součást našeho území, neboť dříve Lužice byla součástí našeho státu."
/Kratochvíl/ "Tam člověka potěšila třeba intonace zpěváků, kteří zřejmě poprvé stáli před nějakým nahrávacím zařízením. V jejich hlase je cítit jakási hrdost, že mohou zaznamenat něco z jejich vesnice. Přidají k tomu nějakou historku, něco k tomu povědí. Je cítit, že ti lidé si uvědomovali, že zachovávají jakousi časovou konzervu pro následující generace. Je zajímavé, když to člověk intuitivně slyší v tom hlase. Jinak je tam samozřejmě spousta krásných melodií, u kterých si člověk říká, že je dobře, že byly zaznamenány tak, jak je tehdy lidé zpívali."
Matěj Kratochvíl se pokoušel o zpěvácích a lidových muzikantech v nahrávkách Fonografické komise zjistit všechny dostupné údaje. Vždycky to ale nebylo možné:
"My nevíme, zda nějakou píseň tam zpívají titíž interpreti, protože není uvedeno jméno. My se jen podle hlasu můžeme dohadovat, že je to ten zpěvák, co zpívá na jiné nahrávce. U některých instrumentálních věcí není vůbec uvedeno, kdo tam hraje. Takže někde si nejsme vůbec jisti, nicméně /jich byly/ desítky až stovky."
Jsou mezi nimi i poměrně známá jména, například Jan Ňorek - Matušica nebo Martin Holý:
/hudební ukázka z cd Lidová hudba v Československu 1929 - 1937/
Vedle rozšířených a dobře známých písní však komise podle Matěje Kratochvíla zaznamenala i zcela unikátní nahrávky:
"Tam je třeba série náboženských evangelických písní z Moravy. To jsou věci, které do toho běžného folklorního tradování mezi těmi Slováckými krúžky moc nepronikly, protože jsou spjaty s určitou příležitostí, s náboženskou tématikou. To jsou řekl bych rarity, které nejsou příliš známé."
Zcela v duchu tehdejší folkloristiky se ale odborníci z Fonografické komise vyhýbali tomu, co bychom dnes nazvali městský folklor:
/Kratochvíl/ "Z některých podkladů můžeme usuzovat, že městský folklor byl záměrně ponechán stranou zájmu a že se komise snažila zachytit folklor v té poněkud zidealizované podobě. Tedy ten vesnický, pokud možno co nejstarší vrstvy folkloru, bez nějakých známek modernizace a dotknutí civilizací. Nicméně přesahy tam jsou. Komise jednak zaznamenala i hudbu uměleckou, jsou tam úryvky z komorních děl, krátké klavírní skladby a tak podobně. Je tam také ukázka hudební fúze. Jsou tam instrumentální úpravy lužickosrbských lidových melodií, které nahrávalo sexteto pražských konzervatoristů a které vlastně představují jakou poklasičtělou úpravu lidových melodií. Ty lidové melodie byly podány už opravdu takovým salonním stylem."
Už ve 30. letech začal mít původně velmi ambiciózní projekt velké problémy:
/Kratochvíl/ "Ono to tak trochu vyšumělo do ztracena. Ten projekt měl smůlu na dobu, v níž vznikl. Již od počátku to byla velice ambiciózně pojatá akce, při níž ovšem bylo potřeba nemalých finančních prostředků. A tyto prostředky začaly postupem času docházet. To ovlivnilo například i to, odkud máme hodně nahrávek a odkud jich je pouze několik. Například z Čech máme jenom pár nahrávek hudby, zatímco Slovensko nebo severní Morava a Slezsko je poměrně dobře pokryto. Je to dané tím, že na začátku, když peníze byly, se začalo nahrávat Slovensko. Bylo to i z toho důvodu, že například lidé, kteří měli Slovensko na starosti, byli aktivnější než ti, kteří měli na starosti nahrávání z Čech. Takže se nahrávalo Slovensko. Když potom peníze došly, nebyly už prostředky na to, aby se přiváželi interpreti a aby se zaplatilo nahrávání. To byl jeden z projevů té nešťastné doby, kdy ve 30. letech byla ekonomická situace slabší. To způsobilo i následné obtíže při snahách vydat ty nahrávky pro veřejnost. Některé desky byly vylisovány ve větším nákladu a počítalo se s tím, že si je budou kupovat školy, že půjdou do prodeje v knihkupectvích. Ovšem školy neměly zájem, protože desky byly příliš drahé, a celkově o těch několik prvních testovacích desek nebyl zájem, takže pak publikování skončilo velice neúspěšně."
Paradoxně právě díky tomu se ale podle Matěje Kratochvíla podařilo, že po více než sedmdesáti letech mohly vyjít nahrávky v nové, zdigitalizované podobě. V budoucnu by snad mohlo vyjít i celých patnáct hodin původních záznamů. A etnomuzikolog Matěj Kratochvíl se už chystá i na další, dosud zcela nepublikované záznamy lidových písní, které na voskových válečcích zachytil Alois Hába.
Náš dnešní pořad z cyklu Ach synku, synku končí. Všechny jeho dosavadní díly najdete i na našem webu www.radio.cz. Ze studia se loučí Milena Štráfeldová. Za měsíc opět na slyšenou.
