Výzva českým politikům

Více než 80 procent obyvatel podporuje českou účast v odvetné akci Severoatlantické aliance i vyslání českých vojáků do války. Proti se vyslovilo jen Sedm procent. Vyplynulo to z bleskového průzkumu agentury Sofres- Factum. Podporu vyjadřují i všechny parlamentní strany s výjimkou komunistů. Nicméně, jak uvádí Zdeněk Vališ, postoje politiků mohly budit zdání jistého alibismu.

Všichni jsme Američané, řekl německý kancléř, když oznamoval občanům, že země je připravena zúčastnit se válečné akce v rámci NATO. Platí to i pro Čechy. Nepřispět v nadcházejícím boji vším, čím je země schopna, by bylo nejen nedůstojné, ale i sebevražedné. Česká veřejnost ale marně čekala na někoho z první čtveřice nejvyšších ústavních činitelů, že vystoupí před národem podobným způsobem. Dočkala se pouze sdělení, vyjádřeného mluvou ministerských oběžníků a vyhlášek, že se Česko k akci připojí.

Pozorovatelé si všímají toho, že ani ostatní politici nepůsobili moc přesvědčivým dojmem. Všichni oslovení sice po kratším či delším úvodním slově řekli nakonec rozhodnutí aliance ano, ale hodně rychle hned dodávali, že v čistě vojenském smyslu je hodně málo pravděpodobné, že Spojené státy požádají Českou republiku o vojenskou pomoc, že půjde vlastně jen o podporu politickou, o vyjádření solidarity. Zkrátka, občané nebojte, žádní vojáci, žádná bitva, žádná krev. Skoro jako by občas z jejich slov na občany jukal dobrácký kukuč figurky Josefa Lady, vyvěšené snad v každé druhé české hospodě, s nezbytným konstatováním To chce klid.

Někteří pozorovatelé soudí, že více než 80 procent voličů zřejmě chtělo slyšet od svých politiků něco razantnějšího. Možná by raději viděli postoj vyjádřený slovy, že jsou hodnoty, za něž čeští politici povedou národ třeba i do boje, jakkoli to zní pateticky. Nebuďme ale k politikům zase tak příkří. Dokonce i z některých tradičních demokracií zaznívají hlasy hodně vzdálené jasnému a srozumitelnému postoji Velké Británie či Německa. Defétistické Hlasy nabádají jako už tolikrát v minulosti k opatrnosti a uvážlivosti, což vedlo vždy naopak k ještě větší agresivitě těch, kteří rozumí jen ráně pěstí.

Kdekdo sice hovoří o tom, že svět je po 11. září jiný, že nejperverznější teroristický útok v novodobé historii změní běh následujících roků a možná desetiletí, ale už méně politiků je ochotno připustit, že vojáky jsou teď všichni. Jen těžko se někteří politici smiřují s tím, že by mohl dostat reálný obsah citát revolucionáře Trockého: Možná, že nemáte zájem o válku, ale válka má zájem o vás. Bylo by ale asi dost laciné, demagogické a nespravedlivé nasazovat českým politikům masku Švejka. Nejsou sami, koho události zaskočily a vytrhly z poněkud zasmrádlého teploučka iluzorního poklidu. Navíc v době, kdy jejich mysl už v souvislosti s volbami plně ovládly přípravy na nadcházející žabomyší válčení, vytyčené mantinely malého českého dvorečku.

Pro budoucnost je ale podstatnější něco jiného. Americký prezident Bush dal o víkendu jasně najevo, že Spojené státy se nespokojí pouze s pomstou. Jednoznačným cílem bude vyhrát válku. Záměr Washingtonu neomezit svůj protiteroristický zápal jen na jednorázovou kampaň, ale učinit z něj jednu ze základních priorit americké politiky na celé roky, představuje srozumitelnou výzvu i pro české politiky.

Spojené státy budou v nové éře nevyhnutelně závislé na logistické podpoře celé řady států, včetně malého Česka. A není žádným tajemstvím, že i někteří spojenci Ameriky v NATO budou v dlouhodobém výhledu sledovat také vlastní zájmy, které nemusí být vždy ve shodě s americkými. Také Česko má své zájmy. V každém okamžiku by si ale měla země připomínat, že vstoupila do NATO, aby ji Spojené státy ochránily svou samotnou existencí a také to, že v nejtemnějších hodinách dějin Evropy stály Spojené státy po jejím boku.