Vzácné mince i kapli s neobvyklým trezorem najdete ve Vlašském dvoře

Foto: autorka

Dnes se vydáme na Vlašský dvůr do Kutné Hory. Jedná se o bývalý královský palác s mincovnou. Byla tu královská audienční síň i kaple, kde je neobvyklý trezor v soše Ježíše Krista. V mincovně se razily pražské groše. A jejich výrobce, kterému se říkalo pregéř, byla velmi dobrá partie.

Foto: autorka
Královský palác s mincovnou byl vybudovaný ve 13. století a je zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Největší proměnou prošel za Václava II., který tu soustředil všechny mincovny z království. K provedení úkolu si přizval florentské právníky a finančníky. Vlašský dvůr se dodnes jmenuje po nich, neboť pocházeli z Vlach, jak se tehdy říkalo Itálii. Na nádvoří Vlašského dvora nás přivítala naše průvodkyně Zuzana Kocourková stylově ve vlastnoručně ušitém dobovém kostýmu. A jak uvedla, na Vlašském dvoře závisela ekonomika českého království.

"Zhruba od roku 1300 se tu začala razit první česká eura, i když se jim tehdy říkalo pražské groše. Na Kutnohorsku se nalezla obrovská ložiska stříbra a geniální český král nechal přestavět tento objekt na královskou mincovnu. Čili tady se ty mince razily, tady se shromažďovaly a odtud putovaly do celé Evropy. Já říkám, že pražský groš bylo kdysi euro, protože byl tak kvalitní, že ho přijímali v celé Evropě jako platidlo. Ta první mince obsahovala až 94 procent ryzího stříbra, takže byla bezkonkurenční."

Zuzana Kocourková, foto: autorka
Aby nikoho nelákalo, něco ukrást, je tu od huti Matyáše Rejska vytesán latinský nápis, který v překladu znamená Nedotýkej se mne. Je otázkou, jak nápis zafungoval. Expozice ukazuje, jak vlastně pražský groš a později habsburský tolar vypadal.

"Pražský groš se vždycky razil z obou stran. Na jedné byl symbol království - český lev, na druhé straně koruna a jméno českých králů. To bylo jediné, co se na tom groši měnilo. Groš se dělil na malinké penízky, kterým se říkalo různě - malý groš, pargus, dutej peníz, černej peníz a ty se razily jen z jedné strany. Byly tak tenoučké, že by je raziči oboustrannou ražbou probili. Ten grošík měl 12, později 16 takovýchto pargů."

Ražba grošů tu skončila s érou Jagellonců a od 16. století přišel jáchymovský tolar. Jak už název napovídá, vyvinula se z něj další světová měna, americký dolar. Mnohé turisty upoutají na stěnách jakési malé penízky nebo medailonky. Ale pozor, nejsou to peníze, ale předchůdci našich vizitek.

Foto: autorka
"Dříve si bohaté kutnohorské rody nechaly razit v této mincovně takovéto měděné žetonky a na nich byla buď jejich rodová jména nebo erby. A těmi se potom prezentovali jako my dneska vizitkami. Jedním z nich je i kutnohorský primátor, který se jmenoval Jan Šultys z Felsdorfu, a to je jeden z těch, jehož hlava se kutálela na Staroměstském náměstí v Praze v roce 1621 a potom ji poslali sem do Kutné Hory. Tady visela v takovém železném koši na tehdejší kouřimské bráně, což byl příjezd od Prahy. Visela tam na výstrahu ostatním rebelům."

Ve Vlašském dvoře najdete i mincířskou dílnu. Mincíř zde na kovadlině roztepává stříbrný plech. A mistr pregéř tu razí mince. A je k tomu třeba pořádná síla.

"Tohle byla nejlepší partie ve středověku. Pan pregéř nebo-li razič totiž pracoval s penězi. Jeho mzda byla 20 grošů denně proti 6 grošům havíře týdně. Protože ta mince byla potřeba dobře vyrazit, tak držel kladivo a to kladivo vážilo dva kilogramy. Takže když si vezmete, že 12 hodin denně posiloval, tak byl poměrně ve formě."

Foto: autorka
A jak dodal pan pregéř, "když se začaly razit tolary, větší a silnější, potřeboval i větší kladivo, které už jednou rukou nezvládl. Potřeboval ho chytit oběma a pak měl stoprocentně pomocníky."

Průvodkyně Zuzana Kocourková všechny potěšila, když uvedla:

"Kdo má pražský groš z této mincovny v peněžence, tak od teď se vás budou držet peníze ať chcete nebo nechcete."

No, uvidíme. Vlašský dvůr byl i významným mocenským centrem. Byl tu zvolen i katolický král Vladislav II. Jagellonský a ve Vlašském dvoře pak rád pobýval. Jeho volbu tu zachycuje obrovský obraz od malířů bratří Špilarových.

"Víte jak ho přezdívali? Bene, bene. Vladislav Jagellonský místo toho, aby ty české pány trošičku srovnal, tak byl takový smířlivý, na všechno kýval, ustupoval a říkal latinsky bene, bene. Tak si vykoledoval takovou přezdívku, že mu říkali král kejval, král bene, rex bene."

Foto: autorka
Se smrtí jeho syna Ludvíka pak končí v Čechách éra Jagellonců a nastupuje éra Habsburků. V této místnosti byl také sepsán známý dekret Kutnohorský, kterým se měnil poměr hlasů na Karlově univerzitě. A pak je tu zvláštní konšelská lavice.

"Na této lavici usedali konšelé, kteří měli tzv. právo veta, nebo-li měli právo nesouhlasit a vetovat rozhodnutí pana starosty. Proto pane starosto řekněte něco, s čím já nebudu souhlasit,"

lákala naše průvodkyně za předsenický stůl jednoho z návštěvníků. Ten neváhal a za deště a mlhy prohlásil:

"Dneska je jasné počasí."

A Zuzana Kocourková hned uplatnila právo veta:

"Proto já beze slova přehodím opěradlo a na protest si sednu zády k vám. A toto znamenalo: ne, vetuji, nemáte pravdu. Když lavice zůstala tak, jak byla, měl jste pane starosto jako vždycky pravdu."

Foto: autorka
Lavice, strop a erb města Kutné Hory jsou jedinými věcmi, které jsou z 15. století. Vše ostatní - malby, nábytek je ze století 19. a 20. Je možné tu i uzavřít sňatek. Ale pojďme do mystického prostoru, soukromé kaple českých králů. Ta byla postavena pro Václava IV. a potom přestavěna pro Vladislava Jagellonského. Jsou tu tři vzácné oltáře z 15. století.

"Pravděpodobně výtvarně nejcennější je levý oltář, kde je Panna Marie mezi apoštoly. Říká se, že je to z jediného kusu lipového dřeva a tento oltář dokonce zastupoval Československou republiku na dvou světových výstavách, v Montrealu a v Bruselu na Expo. Nalevo ode dveří uvidíte světce, kteří se tu jmenují sv. Hedviga a sv. Metoděj. Ovšem ve skutečnosti jsou to autoři těchto maleb František a Marie Urbanovi, kteří kapli na přelomu 19. a 20.století vyzdobili ve stylu tvz. české secese."

Foto: autorka
V kapli dnes stojí velmi pozoruhodná věc, socha Krista z roku 1502, která má zvláštní postoj. Údajně ji řezbář dělal podle nahého havíře. Socha má totiž svaly a žíly jako člověk, který těžce pracoval. A jak dodala Zuzana Kocourková, navíc sloužila jako trezor.

"Na zádech má dvířka a do těla se dávaly buď nějaké důležité dokumenty a nebo prý i nějaké peníze ve váčcích. Proto socha stála vždycky tak, že byla zády ke stěně a nikdo nepovolaný nemohl vědět, k čemu vlastně slouží."

Činnost berního úřadu skončila ve Vlašském dvoře na konci 18. století a od té doby chátral. O sto let později se dokonce uvažovalo o jeho zboření. Nakonec se rozhodlo o jeho přestavbě, do které se pustil známý architekt Ludvík Lábler. Jeho zdařilá rekonstrukce patří k ukázkám péče o památky před více než sto lety.

10
49.948254000000
15.267967700000
default
49.948254000000
15.267967700000