Wilson - kontrast k českým stereotypům
Česká kulturní veřejnost má v posledních měsících vzácnou možnost seznamovat se s tvorbou amerického divadelníka a výtvarníka Roberta Wilsona. Nastudoval v Praze už třetí svoji inscenaci a dvě výstavy ho představují i jako mistra výtvarné řeči. Čím Wilson české prostředí inspiruje, čím je jiný a dráždivý?
"Na Robertu Wilsonovi je pozoruhodné to, že je Američan, ale na druhou stranu domovem je pro něj teď Evropa. Takže možná proto nedělá rozdíly mezi novou a starou Evropou,"
soudí šéf činohry Národního divadla Michal Dočekal. Podruhé se Wilson do Česka vrátil v roce 2010. Podnět k tomu dala komorní opera Zítra se bude... se Soňou Červenou, na jejíž premiéru přijel i přítel Červené Robert Wilson. Začalo jednání, na jehož konci byla Janáčkova Káťa Kabanová v dubnu 2010. Stejně jako Osud událost sezóny. A do třetice přes Janáčka k Čapkovi. V listopadu téhož roku uvedla činohra Národního divadla drama Věc Makropulos. Se Soňou Červenou v titulní roli."Když se světový režisér ujme klasického českého autora Karla Čapka, je to událost..."
říká Michal Dočekal. Šéfdramaturg opery Ondřej Hučín je přesvědčen, že Wilsonův přístup je pro české divadlo velkým osvěžením:
"Já myslím, že vnáší do českého divadla zajímavý kontrast trochu proti naší tradici. My máme divadlo stavěné hodně realisticky a hodně lyrickopoetickým směrem. Wilson do toho vnáší něco podobného, jako na začátku 20. století do evropského divadla přinesl expresionismus, koneckonců ty Wilsonovy inscenace Káťa Kabanová i Věc Makropulos s jazykem expresionismu velice souvisejí. Je zajímavé vnášet do našich stereotypů nějaké kontrasty."Stereotypy jsou podle něj jak na straně divadelních tvůrců tak i na straně divadelních institucí. Kritika si například nad Věcí Makropulos všimla, že některé významné populární české herce stálo velké úsilí změnit svůj navyklý přístup k jevištní tvorbě. Wilsonova díla kladou velké nároky i na proboz divadel a české scény nejsou uzpůsobeny pracovat dlouhodobě tímto způsobem.
Jako Wilsonova asistentka působila dramaturgyně Marta Ljubková:"Vlastně mě překvapuje, že recenze jsou tak rezervované. Já jsem obdivovala, když říkal, že divadlo není realita. Míra, s jakou je oproštěn od reality, od nápodoby skutečnosti, je u nás naprosto neobvyklá. Tady i když se pokoušíme o nějakou stylizaci, a zejména v recepci, tady prostě stále vězíme v pasti rality. Pravděpodobnosti, možnosti, nápodoby skutečnosti. Tohle on kategoricky a důsledně odmítá. V tomhle je jeho styl vždycky inspirativní.
Jeho schopnost strhnout celý tým počínaje herci a techniky konče, protože se účastní něčeho mimořádného, to je dar, pro který si ho váží všichni, kteří měli možnost s ním tady v Národním divadle spolupracovat."
Pokud jde o lyrické tendence českého divadla, výstava v Muzeu Kampa porovnala kvalitativní vrcholy lyrického přístupu v technické scénografii Josefa Svobody se scénografií Roberta Wilsona.
Wilson je původním zaměřením výtvarník - architekt a sochař. Dodnes vedle své divadelní práce také navrhuje nábytek a vytváří videoportréty. Galerista Jiří Švestka se rozhodl představit české veřejnosti, která zná Wilsona jako divadelníka, právě tuto videoartovou tvorbu. Videoportréty jsou velkoformátové obrazovky se záznamem postav ve statických postojích. Postavy v klasické portrétní stylizaci dýchají a chvějí se - z kontrastu statičnosti a vnitřního života vzniká silné napětí. Portréty mají opět nezaměnitelné barevně kompoziční řešení. Galerista Jiří Švestka říká:"Už někdy v polovině 70. let měl Wilson ideu udělat portréty podobných osobností, jaké portrétoval Rubens nebo Tizian v novém médiu. Tehdy ale toto médium ještě nesplňovalo všechny jeho požadavky. Správné datování tohoto projektu "Videoportraits" je 1975 - 2010. Ten projekt není uzavřený, pořád se ještě rozvíjí."
Podle Švestky se Wilsonovo výtvarné a divadelní dílo vzájemně ovlivňují."Určitě. V Praze na Nové scéně měl velmi krásnou přednášku, ve které právě vysvětloval svoje kořeny. Že je divadelník, který nevychází z textu divadelní hry, ale z vizuální představy toho představení. Tuto představu opírá o svoji výbornou znalost současného umění, o svou příslušnost k výtvarné scéně newyorské, americké a potažmo světové od 70. let. Na tom není nic divného."
Opera je divadelní dílo se základním důrazem na hudbu. Není opulentní vizuální podoba opery překážkou ve vnímání hudby? Podle Ondřeje Hučína může ve Wilsonově zpracování vizualita naopak nečekaně vycházet hudbě vstříc.
"Mně osobně, a doufám, že nejsem sám, takový stylizovaný přístup k opeře hudbu otevírá a osvobozuje."
Jako divadelní tvůrce se Wilson asi do České republiky jen tak nevrátí, soudí Hučín.
"Úvaha o další spolupráci s Robertem Wilsonem v Národním divadle je za současných okolností poněkud troufalá, protože my víme, jak dalece je spolupráce s tímto režisérem náročná. Nejenom časově a lidsky, ale i finančně. A tady nemám na mysli jenom honorář pana Wilsona, ale vůbec i náklady na vznik tak precizního projektu. Můžu říct, že Národní divadlo v krátké budoucnosti spolupráci s panem Wilsonem nechystá."