Úvodník Zpravodaje Českého krajanského spolku Beseda v Belgii vzpomíná na píseň skupiny Katapult, která v 80. letech zpíval o tom, "až se bude psát rok 2006".
Vidíte... pár let uběhlo, jedna lidská generace - a co se změnilo? Na víkend si lítáme do Paříže na výlet, nemusíme chodit do Tuzexu, Jarek Nohavica zpívá v Bruselu a Česká republika má konečně vládu. Když věc zminimalizuji úplně, je zajímavé, že se člověčina - charaktery lidí - nezměnily vůbec, píše Anita Březinová a pokračuje: Stále se potýkáme se závistí, sobeckostí, lakotou, hrabivostí, pomluvami. Autorka k tomu nabízí kontrapunkt ve slově "člověčina": Naše krajanské schůzky dokazují stále větším počtem lidí, že "člověčina" a potřeba být spolu je stále přítomna. V kosmopolitním městě, jako je Brusel, je nás pár tisícovek, každý si vybudoval svůj okruh známých a já jsem nesmírně ráda, že se nám náš okruh známých zase daří rozšiřovat.
Za svou velkou radost pak Březinová označuje rostoucí zájem slovenských krajanů o českou Besedu. Je fantastické, že k sobě umíme najít cestu. Máme společnou minulost, proč ne přítomnost a - proč ne budoucnost??? - píše ve svém úvodníku ZpravodajČeského krajanského spolku Beseda v Belgii.
Uznání samostatného Chorvatska provázela hrdost na to, že stará vlast, tehdy ještě Československo, mezi prvními uznala novou republiku, vzpomíná časopis Jednota při patnáctém výročí na osamostatnění Chorvatska. A také na radost následujících dní, když asi týden poté přijel první autobusový konvoj plný navrátilců, 250 dětí z rekreačního střediska Seč U Chrudimi, kde největší část dětí z okolí Daruvaru strávila více než čtyři měsíce. V dalších dnech pak přijely děti z Jánských a Mariánských Lázní, Vranova, Chlumu u Třeboně, Stráže pod Ralskem a Proseče u Skutče. Patnáct set dětí i dospělých tehdy na několik měsíců přijala Česká republika z válkou ohroženého Daruvaru a okolí, vzpomíná časopis chorvatských Čechů Jednota.
Jiřina Šiklová
Americké listy se ve svém prvním letošním čísle vracejí k výročí Charty 77. Její signatářka Jiřina Šiklová uvádí svůj článek slovy: Je to paradox, ale většinou když určité dění probíhá, nevíme, že se z toho jednou stane historická událost. Nikdo určitě tehdy nevěděl, jak budou pronásledováni ti, co text podepsali, jaká pozornost bude tomuto prohlášení věnována na Západě a že se na podkladě tohoto rozvláčného textu rozvine hnutí, které se stane mezníkem ve vývoji odporu vůči komunistickému režimu, dodává Šiklová.
Také píše: Protože text nebyl nijak provokativní, myslela jsem si, že sice pobouří pár tajemníků z okresních sekretariátů KSČ, jinak ale, že to za chvíli přestane ÚV KSČ zajímat. Teprve útoky púroti chartistům, okamžité zavření těch, co vezli dopisy na poštu, výslechy Jana Patočky, po kterých 13. března 1977 zemřel, mi ukázaly, že jsem naivní. Možná kdyby tehdy komunistická strana tak nezuřila, kdyby nenutila lidi na všech pracovištích, aby podepisovali prohlášení o tom, že Chartu 77 odsuzují, aniž si ji legálně mohli přečíst, že by tento text nesehrál takovou roli, jakou sehrál, píše Jiřina Šiklová v Amerických listech.
Na jiném místě čtrnáctidenník zaznamenává, že NSA, Národní archiv bezpečnosti Spojených států, označil výročí Charty jako událost měsíce a na svou internetovou stránku zařadil soubor souvisejících dokumentů a informací.
Kazatel P. Brodský se studentkou M. Davidovou a Z. Pagačovou
Ze všech Čechů, žijících v Chorvatsku, jen Bjeliševečtí mají občas bohoslužby v mateřském jazyce. Tamní malou evangelickou komunitu totiž po osamostatnění Chorvatska čas od času navštěvují kazatelé Českobratrské církve evangelické z České republiky, informuje týdeník Jednota. Když tam nedávno pobývali "putující" kazatel z Kladna a studentka pražské bohoslovecké evangelické fakulty, byly bohoslužby v bjeliševeckém kostele reformované křesťanské církve nejen záležitostí duchovní, ale také prohlubováním znalosti mateřského jazyka prostřednictvím víry a Bible, píše časopis chorvatských Čechů Jednota.
