Za tři přechody hranic hrozil Františku Zahrádkovi v r. 1949 trest smrti

Foto: Archiv ČRo 7 - Radia Praha

Jednou z mála cest, kudy po únoru 1948 mohli z Československa uprchnout lidé, kterým v totalitním režimu hrozila likvidace, byly šumavské lesy. Dokud jim cestu počátkem 50. let nezahradily ostnaté dráty, utekly tudy na Západ až desetitisíce lidí. Pomáhali jim k tomu převaděči. Byli mezi nimi jak bývalí pašeráci, kteří si za přechod státní hranice nechávali zaplatit, tak i antikomunisté, kteří pomáhali z přesvědčení. Mnoho uprchlíků i převaděčů bylo při cestě za svobodou zajato. Skončili na popravištích nebo, v lepším případě, na dlouhá léta ve vězení a v uranových lágrech. Jejich osudy připomněla konference Kurýři a převaděči na Šumavě v 50. letech 20. století, kterou minulý týden v Praze uspořádal Ústav pro studium totalitních režimů.

Foto: Archiv ČRo 7 - Radia Praha
"Zloduchy" převaděče a "hrdinné" obránce státní hranice předvedl slavný film Karla Kachyni Král Šumavy z r. 1959. Jak ale probíhaly ilegální přechody státní hranice po únoru 48 doopravdy? Jaké při tom hrozilo nebezpečí a hlavně - jaké to mělo pro převaděče následky? O tom všem vypráví jeden z bývalých politických vězňů František Zahrádka:

"Já jsem pomohl pár lidem v r. 1949, od ledna až do srpna."

V kterém místě jste převáděl?

"To bylo různé. Nejdřív z Volar na Nové Údolí, to bylo 19. ledna. Byli to někteří členové 24. oddílu Junáka z Budějovic. Druhá skupina byli skauti z Nové Včelnice, v květnu 1949. Z Cazova, pak po Zlaté stezce do Bavor. A hlavně jsem chodil přes Poledník v prostoru Prášil."

Vy jste byl místní?

"Ne, ne! Já jsem z Českých Budějovic, ale jako skautík jsem byl od r. 1945 na třech skautských táborech na Šumavě. A Šumava je dodnes mou velikou láskou."

Co vás k převaděčství vedlo?

František Zahrádka, foto: Post Bellum
"V podstatě to už byla výchova mého otce, který byl italský legionář. Bojoval už v r. 1919 proti bolševikům. Po dobytí Miškolce byl těžce zraněn granátem maďarských bolševiků. A hlavně osobní zkušenosti z války, protože nás vyhnali v r. 1938 z Meziměstí u Broumova. Rodina se sešla až v r. 1942 v Českých Budějovicích. Tři roky po r. 1945 jsme poznali, že se to začíná opakovat."

Uvědomoval jste si tehdy, když jste převáděl, jak riskantní to je?

"My jste ještě žili pod dojmy války, kdy lidé, ať už vinní nebo nevinní, přinášeli oběť života. Já jsem byl zatčený 3. září 1949, kdy jsem se vypravil na svůj poslední odchod. To už mi bohužel nevyšlo."

Jak to proběhlo?

"Byli jsme zřejmě vyzrazeni obrannému zpravodajství pana Reicina, takže mne, pak příslušníka 312. stíhací perutě Silvestra Müllera a jeho pomocníka ve zpravodajských aktivitách poručíka Václava Bártu zatklo obranné zpravodajství. Odvezli nás do Českých Budějovic, kde po čtrnáct dní probíhaly velmi ostré výslechy, vojenským způsobem..."

Co to znamená?

"Většinou se úplně svléknout donaha. Pendreky jsem tam neviděl, ale používaly se rákosky, pravítka a podobně. A samozřejmě ponižování před písařkou. Bylo to velmi ostré. O fackách a kopancích ani nemluvím, protože to bylo naprosto běžné. Já jako kluk jsem to snášel daleko líp nežli třeba čtyřicátníci."

Jak potom probíhal soud?

"Soud byl 8. a 9. prosince. Bylo nás před něj postaveno třiadvacet. Z toho asi sedmnáct skautů, protože naše skupina z iniciativy spisovatele Karla Pecky už od jara 1949 tiskla a vydávala letáky. Rukopisy nám dodával Karel Pecka."

Kolik let jste dostal?

"Já jsem dostal dvacet let. K 19. narozeninám jsem ovšem podepisoval návrh na trest smrti. Protože ale tehdy platil zákon 113, o zlidovění soudnictví, nebylo dovoleno popravit osobu mladší dvaceti let. Tak jsem dostal pouhých dvacet let, ale seděl jsem jenom třináct."

Kde všude jste byl?

"Dva roky jsem dral peří na Borech. V listopadu 1951 mne převezli na Jáchymov. Okamžitě po zařazení na šachtu jsem byl ustanovený jako pomocník lamače, bez jakékoliv zkušenosti v šachtě. Tam to začalo. Za rok a půl jsem byl převezen na tábor L, Věž smrti, úpravna rudy. Taky jsem tam prožil období, kdy tam bylo 81 kněží. Byl jsem tam s Josefem Zvěřinou a dalšími. Tam jsem byl tři a půl roku. Pak jsem šel na tábor Vojna a tam jsem prodělal to nejtěžší období, kdy mi umřela maminka. Prožil jsem tam moře dní v korekci. Když byla ostrá korekce, tak bylo jedno teplé jídlo za tři dny. Jinak dvacet deka chleba a voda. Nikdy jsem se za své názory, které byly v rozporu s tehdejším učením, nestyděl. A nestydím se za ně ani dneska."