Československo za železnou oponou

czechoslovakia_behind_iron_curtain.jpg

Minulost pohledem mladé generace. To nabízí kniha autorek Zuzany Palovičové a Gabriely Bereghazyové „Život za železnou oponou“. Na šesti set stránkách poutavým způsobem zpracovávají citlivou minulost.

Publikace mapuje celou historii socialismu v Československu. „ Období socialismu a studené války jsou zdrojem mnoha stereotypů, které o České a Slovenské republice v zahraničí kolují. Kniha proto chce region střední Evropy ve světě nejen zviditelnit, ale na pravou míru uvést i zastaralé stereotypy,“ napsal v předmluvě Ivan Havel, podle kterého aspiruje na to, aby se stala Amazon International Bestsellerem. Jedné z autorek Gabriely Beregházyové jsme se zeptali, zda vydání knihy úmyslně nasměrovaly k 30. výročí Sametové revoluce.

Třicáté výročí je dobrou příležitostí k zastavení a ohlédnutí se do minulosti. Nějak jí zpracovat a něco si z ní vzít a aplikovat to do současnosti. Každá doba je na to dobrá, ale výročí jsou lepší, kolektiv je k tomu otevřenější. Tím, že to byla oslava třicátého výročí, tak se to spojovalo s oslavnou náladou, s tou radostí.

Údajně se plánuje i vydání v arabštině, je k tomu nějaký zvláštní důvod?

Snažíme se to přeložit do více jazyků. Speciálně o Slovensku se toho v zahraničí tolik neví. Česko jer na tom přeci jen lépe. Takže děláme všechno proto, abychom tento region přiblížili lidem, kteří to tady vůbec neznají. Jdeme za každou příležitostí- arabština je taková moje osobní věc, protože jsem chvíli studovala v Sýrii. Jednou se mi stalo, když jsem jela z Libanonu do Sýrie, byla jsem na hranicích a celník když viděl můj pas, zeptal se kolegy - Slovensko je taky stát? A nechtěli mě pustit dál, protože nevěděli, že Slovensko je skutečný stát. Tak proto je potřeba to šířit do všech koutů světa, aby se podobné věci nestávali. Aby lidi Slovensko znali, celou střední Evropu.

Dobrý, lepší, sovětský – Čechoslováci bojovali proti totalitě i vtipem

Zuzana Palovič, foto: archiv Zuzany Palovič
Pojďme k obsahu té knihy. Jak důležitá byla v době socialismu satira, narazila jste na nějaký vtip nebo situaci, která vám utkvěla v hlavě?

Humor a satira byly odjakživa v Československu důležité. Tím, že jako národ jsme klidnější, nemáme rádi války, občanské války atd. Takže tou naší formou protestu, udržení si vlastní tváře, je právě ten humor a vtipy. Hitler řekl, že Čechoslováci jsou smějící se bestie. Čím horší je situace, tím lepší jsou vtipy, lidi se více smějí a vyrovnávají se lépe s tím co se okolo nich děje. Éra socializmu byla plná situací, které vytvářeli dobré vtipy, od plánované ekonomiky až po nedostatek všeho na trhu třeba toaletního papíru až třeba po politiku a mezinárodní návštěvy. Lidé žertovali tajně o všem. Vtip, který mi utkvěl v paměti, se vyprávěl po roce 1968. Která země je nejneutrálnější na světě – Československo – nemíchá se ani do svých vlastních interních záležitostí. A dost vtipů bylo také na téma Sovětského svazu. Třeba jaké je stupňování v češtině a slovenštině? Je dobrý - lepší – sovětský.

Zjistily jste při psaní té knihy něco nového?

Gabriela Beregházyová, foto: archiv Gabriely Beregházyové
Sbíraly jsme – ať už to byli knihy, archivy, rozhovory s lidmi, vzpomínky lidí. Byli to hlavně velké věci, které si lidi pamatovali, šedesátý osmý, osmdesátý devátý, ale i drobnosti. Pamatuji se, že jsem byla malá a měli jsme vlastně jenom dvě barvy punčocháčů a ty se ještě tak trochu rolovali dolů. To jsou takové drobnosti, které pomůžou lidem si to představit. Je to celé uchopitelnější. O tom režimu se často mluví jako o ideologii, což byla. V zahraničí to chápou teoreticky, ale představa o té praktické stránce života, to jim chybí. Jak to vypadalo, jak se lidé cítili, jak se s tím vyrovnávali. To pomáhá lidem přiblížit a představit si to na vlastní kůži.

Proč se o tom na Slovensku a v Česku tak málo učí?

Je to složité, je to nedávná historie, lidé si to stále pamatují. Učitelé si to pamatují stejně jako lidé ve vládě, kteří mají na starosti školství. Neví, jak to mají uchopit. Samozřejmě někteří mají i zájem se této historii nevěnovat. My jsme na rozdíl od Estonska neměli žádné politické čistky. Lidé, kteří byli při moci tehdy, jsou mnohdy u moci i nyní. Takže je to politický zájem. Je to nepohodlné se o tom bavit. Když se to nadnese v rodině, tak jsou z toho hádky vycházející z nepochopení. Je těžké učit o něčem, co skončilo před třiceti lety, je lehčí se učit o tom, co bylo před 5000 lety. To není takové citlivé. Ale ten důsledek toho, že se to neučí? Materiálů, knih i filmů je mnoho. Ale čeho si všímám, mládež se to neučí a nemá zájem si o tom něco hledat.