V 50. letech bylo popraveno na 40 převaděčů a kurýrů

V 50. letech přešly naši západní hranici tisíce převaděčů, kteří pomáhali lidem při útěku z Československa před komunistickým režimem. Agenti chodci se tu zase snažili získat zpravodajské informace pro západní rozvědky. Většinou přitom byli sami zatčeni a skončili na dlouhá léta ve vězení a v uranových lágrech. Jejich osudy připomněla konference Kurýři a převaděči na Šumavě v 50. letech 20. století, kterou tento čtvrtek v Praze uspořádal Ústav pro studium totalitních režimů. Jedním z účastníků konference byl i historik Prokop Tomek.

Do jakého období spadala většina přechodů hranice?

"V Československu to byla léta po únoru 1948 až zhruba do roku 1952, maximálně 1954. Pak už tyto operace úplně končí. Je to dáno nejenom tím, že se očekával válečný konflikt, na který byly tyto operace navázány, ale i proto, že železná opona na československo - německé a rakouské hranici se v r. 1951 postupně uzavírala. A to tyto operace velice, velice ztížilo."

Kde byla nejčastější místa přechodů?

"To je těžké říct. Spíše asi na Šumavě, neprostupný terén byl pro tyto operace příznivější. Převaděči a kurýři ale zase leckdy věřili, že hranice na rakouské straně je méně hlídaná. My neznáme všechny případy, tak se těžko dá udělat přesný statistický výčet, kolik ve kterém úseku prošlo lidí."

Alespoň ale řádově, o kolika převaděčích mluvíme?

"Řádově o tisících lidech. Když řekneme dva tisíce lidí, tak to určitě nepřeženeme."

Z jakých kruhů se rekrutovali?

Z dokumentu České televize Převaděčský chodník, který byl uveden v rámci cyklu Příběhy železné opony, zdroj: Česká televize

"Zpočátku, po únoru 1948, se rekrutovali ještě z řad aktivních vojáků, bývalých účastníků západního odboje. Postupně tito lidé ale operace spíš řídili a ty pěšáky získávali zejména v uprchlických táborech. Byli to hlavně mladí, nepříliš kvalifikovaní uprchlíci. Jejich úkolem nebylo dostat se do Československa a získat nějaké informace z nejvyšších úrovní. Na to prostě neměli možnosti. Získávali spíše drobnější informace o každodenním životě. Důležité byly zprávy týkající se infrastruktury, komunikací, zásobování. Byly to vlastně průzkumy, které měly pomoci nejenom zpravodajským operacím, ale i uvažovaným vojenským operacím v případě války. Ta tehdy byla považována za velice reálnou."

Kolik úspěšných přechodů se maximálně podařilo?

"Když nějaký převaděč přešel hranici řádově v desítkách případů, tak byl velice úspěšný. Drtivá většina těchto lidí přešla jednou, maximálně dvakrát, pak byli chyceni. Naším problémem je, že známe těch několik set případů lidí, kteří nebyli úspěšní. Ty známe dobře. Oni pak vypovídali, jejich výpovědi a dokumenty najdeme ve spisech Státní bezpečnosti. Ale po těch, kteří tu byli třeba i opakovaně a vrátili se na západ, je stop v archivech málo. My známe spíš ty neúspěšné."

Můžete zmínit alespoň jednu převaděčskou legendu?

Prokop Tomek, foto: Jana Chládková / Český rozhlas

"Teď mne na místě napadl Josef Fuchshuber. To byl Rakušan, převáděl zejména v okolí Bratislavy. Převedl obrovské množství lidí. Stalo se mu ale, tuším v roce 1952, že byl na přání československé strany zatčen Sovětskou armádou. Byl v podstatě unesen a násilím odvezen do Československa. Tady byl odsouzen k mnohaletému trestu vězení. Ten trest trávil v uranovém lágru v táboře Vojna u Příbrami, odkud v roce 1956 úspěšně utekl. Podařilo se mu dostat zpátky, i když v té době už stály dráty. Přesto se mu podařilo dostat se do Rakouska a nikdy nebyl dopaden."

A jak vysoké byly tresty pro ty, kteří padli do rukou policie?

"Ti, kteří byli původně příslušníky Sboru národní bezpečnosti nebo použili zbraň při přechodu hranic, prostě se bránili a byli dopadeni, dostali přes čtyřicet trestů smrti. To je vzhledem ke zhruba 240 případům politických poprav poměrně vysoké číslo. A pak to byly vysoké tresty doživotí nebo později 25 let. Řada z těchto kurýrů nebyla ani později propuštěna při velké amnestii v r. 1960. Protože to byli agenti západu, setrvali ve vězení třeba až do roku 1964. Problémem bylo i to, že tito lidé získávali pomoc od mnoha lidí v Československu. A když byli zatčeni, většinou nevydrželi výslechy a prozradili své spolupracovníky, kteří jim poskytli jídlo, úkryt a tak dále. A tito lidé taky třeba za jedno přespání dostali deset let. K počtu postižených kurýrů musíme připočítat řádově desetitisíce lidí, kteří doplatili na svou ochotu pomoci a zapojit se do odboje."