Začíná Alén Diviš v Rudolfinu

Po nedávné velké výstavě Františka Skály přichází nyní pražská Galerie Rudolfinum s dalším projektem, který slibuje výtvarnou událost. Ve středu večer začíná výstava Alén Diviš, objevující v tomto rozsahu poprvé dílo pozoruhodné osobnosti českého výtvarného umění. Více v kulturní rubrice Viléma Faltýnka.

Alén Diviš se v posledních třiceti letech stal pro české umění synonymem uměleckého outsiderství. Samotářský a nezařaditelný tvůrce halucinačních vizí, hororových scén i procítěných náboženských výjevů byl doposud jednou z nejméně probádaných osobností českého výtvarného umění. V posledních letech se tyto mýty snaží odstraňovat kunsthistorikové Vanda Skálová a Tomáš Pospiszyl, autoři nynější výstavy: "Divišova životní dráha se v prvních 39 letech zdála jednoznačná, možná bychom řekli až tradiční. Diviš se narodil v roce 1900, do roku 1926 žil v Čechách, pracoval na zemském úřadě jako úředník, ale už od 20. let ho zajímalo výtvarné umění, hlavně malířství, a proto v roce 1926 opustil Čechy, odjel studovat do paříže a my si myslíme, že odjížděl s rozhodnutím zabydlet se tam a pokusit se usadit se na pařížské, tedy v té době světové scéně," popisuje Vanda Skálová Divišovy začátky.

Filmový dokumentarista Martin Řezníček o Diviše zajímá už řadu let a výsledkem je dokumentární film Sbohem slunce: "K Alénu Divišovi jsem se dostal oklikou. Já jsem po své tetě dostal ateliér a tak jsem zkoumal, kdo v něm v minulosti maloval. Byl konec 80. let a jeho jméno bylo v té době velmi neznámé. Pátral jsem dál, bydlel jsem v tom ateliéru a pak nás s mojí slečnou napadlo, že by to stálo za film, že to byl úžasný osud. První natočený rozhovor byl se Zdenou Kriseovou. Krátce nato zemřela. Točili jsme to jenom jako předtáčku, nějakých 70 metrů, což není skoro nic, a nakonec v tom filmu všechno je," vysvětluje Řezníček. Zdena Kriseová byla sochařka, s Divišem se setkávala před válkou v Paříži, kde stejně jako on působila.

Začátek války přinesl zlom. Diviš spolu s dalšími Českými umělci, kteří prchali z obsazovaného Československa, například Adolfem Hoffmeisterem, zúčastnil v létě 1939 založení Domu československé kultury. Výstavou mě provází Vanda Skálová:

"Tady se dostáváme do části, která je věnována dokumentaci období, o kterém jsme hovořili, období založení Domu československé kultury, kteří tam bydleli a kteří také byli posléze s Divišem uvězněni, obžalováni ze špionáže a půl roku drženi v samovazbách v pařížském vězení La Santé."

Tento dokument, to je Divišův cestovní pas?

"Ne, to je jeho průkazka, to jsou osobní doklady z Francie z roku 1938 a 1939, určené cizincům, kteří ve Francii žili, ale neměli oprávnění tam pracovat."

Po románové cestě koncentračními tábory ve Francii, Maroku a na Martiniku našel útočiště v New Yorku. "Alén Diviš se do Československa vrátil v rámci repatriace v roce 1947. My víme, že se do Československa ne úplně těšil, protože žil v zahraničí od svých 26 let a jeho pravým domovem byla spíše Paříž než Praha," pokračuje Tomáš Pospiszyl. V praze se Diviš dočkal krátkého období zájmu o svou práci. V nových podmínkách po roce 1948 ho však brzy čekala marginalizace, chudoba a zapomenutí.

Diviš byl v různých časových etapách ovlivněn kubismem a expresionismem, osobitým způsobem předznamenal art brut či informel. Jeho tvorba ale především vycházela ze silného zaujetí existenciálními tématy, ať už inspirovanými vlastními tragickými osudy nebo literaturou. Podle Skálové to dokládají jeho ilustrace k Erbenově baladě Svatební košile:

"Svatební košile byla balada, ke které měl Diviš zvlášť silný vztah, protože mu evokovala jeho pobyt v koncentračním táboře v průběhu jeho cesty do Ameriky, cesty do bezpečí. Diviš měl v té době choleru a v horečkách si vybavoval tento přízračný příběh, kdy dívka čeká na svého milého, on přichází a odvádí si ji na svůj hrad - hřbitov, a on právě ležel nemocný v blízkosti hřbitova na kterém se pohřbívali zemřelí nemocní cholerou. Takže to byl pro něj velice silný moment a ze všech těch prací to můžeme cítit. To jsou nesmírně silné práce a jsou zajímavé i po technické stánce. Použil celou škálu technik od prostých kreseb uhlem na papír, přes malbu olejem až po techniku vyškrabávání vrstev olejomalby."

Všiml jsem si tu na stěnách některých kreseb, jimž jako základ posloužil úplně obyčejný balící papír. Co je to zač, z jaké je to doby?

"Tyto kresby pocházejí z 50. let, z posledních let života Aléna Diviše, kdy žil velice osaměle, trápily ho nemoci a chudoba. Takže tyto materiály, balící papír a uhel nejsou jeho volbou, byl k tomu dotlačen okolnostmi," vysvětlil Tomáš Pospiszyl.

V rámci doprovodného programu k výstavě bude uveden i zmíněný Řezníčkův dokumentární snímek Sbohem slunce, který zachycuje osobnost Aléna Diviše prostřednictvím vzpomínek posledních devíti lidí, kteří se s Divišem v různých obdobích setkávali.