Zapomenutá historie: českým dětem ve Vídni hrozila smrt hladem
Jmenovali se Jakub a Františka Jelínkovi. Obyčejnější jména si snad ani nelze představit. Za první světové války žili jako dalšího čtvrt milionu českých krajanů ve Vídni. Zasloužili se ale o to, že v nejhladovějších letech zachránili tisíce českých dětí. Odvezli je totiž do Čech, kde se o ně postaraly zdejší rodiny. Na dávno zapomenutou historii narazila Milena Štráfeldová v archivu Českého rozhlasu:
Ten archivní rozhlasový pás z roku 1970 měl obsahovat pořad o české lékařce Vlastě Kálalové di Lotti, která v r. 1925 založila Československou nemocnici v iráckém Bagdádu. Kromě toho jsem na něm ale objevila ještě další, o kterém neměl nikdo tušení: vyprávění tehdy devadesátileté paní Františky Jelínkové, rodačky z Dlouhé Brtnice na Vysočině:
"Když mi bylo jedenáct a půl roku, tak jsem šla sloužit k nějakýmu truhláři. Jmenoval se Krátký. U nás, přes jednu chalupu to bylo. Pletli jsme tam spolu s jeho synem rákosy. To se dávalo na stropy, když se stavělo. My jsme toho nadělali plnou fůru, že si zjednal koně. A říkal: když se budeš tumlovat, koupím prej ti kožený pantofle. To víte, tenkrát! Bylo nás šest dětí a měli jsme jedny střevíce dohromady. Vždycky jsme v neděli brečeli, kdo půjde do kostela."
To se mohlo stát, počítám-li správně, v roce 1891. Krátce nato odešla malá Františka sloužit do Vídně. V té době tam už žil její bratr:
"To už jsem sloužila jako děvče pro všechno, kuchařka. Jenže jsem neuměla mluvit německy, teprva jsem se učila. Ale mně to šlo náramně dobře, ta němčina."
Podle historičky Vlasty Valešové, která do Rakouska emigrovala po srpnu 1968 a věnuje se historii tamní české krajanské komunity, nebyl takový osud nic výjimečného. Na přelomu 19. a 20. století žilo ve Vídni až čtvrt milionu Čechů. Zdaleka však mezi nimi nebyli jen kočí, cihlářští dělníci, kuchařky a chůvy:
"Přicházeli i na studia, byli tam v úřadech, až do nejvyšších míst tam mnozí seděli. Samozřejmě lidí, kteří tam přišli jako dělníci a služky, bylo rozhodně početně nejvíc."
"Můj bratr byl v domě, kde můj muž byl na bytě, a šli na nějakou vycházku. A bratr říkal: chceš jít s námi? Jelínek taky půjde. A mně se líbil a já jsem se mu taky líbila. Tak jsem šla s nimi a pak jsme se oženili..."
Jako mnoho jiných Čechů ve Vídni se i manželé Jelínkovi stali členy krajanských spolků. Těch tam na přelomu století byly podle Vlasty Valešové stovky:
"Spolky se v podstatě od 60. let 19. století zakládaly velice masivně. Češi ve Vídni měli obrovské množství spolků ve všech oblastech života."
"Divadlo se tam hrávalo český, všelijaký radovánky tam vodbejvali, na Vánoce tam byla nadílka a takový zábavy tam byly. Jak se to říká: ve světě Čech Cecha vždycky hledá,"
vzpomínala v r. 1970 paní Jelínková. Ve Vídni byly spolky vzdělávací, čtenářské, hudební, divadelní, sportovní, ale i podpůrné, které pomáhaly krajanům v nouzi. A jeden takový spolek, České srdce, sehrál v životě manželů Jelínkových velmi důležitou roli. Právě tento spolek totiž v nejtěžších letech na samém konci 1. světové války a po ní, kdy na Vídeň dolehl skutečný hlad, zachraňoval životy tisíců českých dětí. Jakub Jelínek byl starostou jednoho z jeho okresních odborů.
/Jelínková/ "Tam byla velká bída ve Vídni a tady v Čechách se měli lepší. A tak to ti muži jaksi měli na starosti a dopsali do těch vesnic a měst, kolik dětí by si tam rozebrali."
A tady vstoupil do hovoru syn paní Jelínkové:
"Těžiště práce Českého srdce právě bylo v rozmisťování těch českých dětí ve Vídni. A na to kladou veliký důraz a připisují veliký význam akci Českého srdce, že bylo umístěno mnoho tisíc dětí v českých rodinách."
/Jelínková/ "Kdyby ty děti na dva měsíce nevzali na ten venek, tak snad by jich bylo pomřelo hlady!"
/Jelínek/ "Já bych právě chtěl říct, pokud jde o ty děti, že jsme večer chodili třeba do fronty stát na kukuřičný chleba. Taková byla situace našich českých rodin a snad i těch druhých, takže pro české děti ve Vídni to byla situace strašná. My jsme tam vlastně skutečně měli hlad."
"Ve Vídni byla situace daleko horší než v českých zemích. Ve Vídni byla daleko větší bída a české děti skutečně byly ohroženy bídou až na životě. To taky byl důvod vzniku Českého srdce. Tady je možná velice zajímavé, že jeden z jeho hlavních zakladatelů byl básník Josef Svatopluk Machar, který vydal výzvu "Pomozme českým hladovějícím dětem ve Vídni!" A skutečně na základě toho se rozvinula obrovská akce. Ten spolek měl obrovské množství přispěvatelů a lidí, kteří se zabývali pomocí. A nejen pomocí dětem, ale i matkám a opuštěným starým lidem a tak dále,"
potvrzuje historička Vlasta Valešová. A o jaká "obrovská" čísla mohlo jít?
"Už za války, právě v tom roce 1918, se poslalo 2 300 dětí do českých zemí. Buď k lidem v městečkách, nebo se posílaly na vesnici k sedlákům, kde se mohly aspoň trošku najíst dosyta a vyběhat na čerstvém vzduchu. Potom po válce ta čísla úžasně stoupala. v roce 1920 byl takový vrchol, to bylo na prázdniny posláno dvanáct tisíc dětí."
Tomu také odpovídal i počet členů spolku České srdce, kteří se této záchranné akci věnovali. Spolek měl v době svého zřejmě největšího rozmachu v polovině 20. let jen ve Vídni 39 místních a okresních odborů. Dalších čtrnáct jich bylo v Dolním Rakousku a po jednom v Linci a v Grazu. V těchto pobočkách bylo přibližně deset tisíc členů. Prostředky na pomoc hladovějícím českým dětem sbírali na nejrůznějších dobročinných akcích, hodně jim ale pomáhalo i Československo:
/Valešová/ "Tam totiž došlo k tomu, že se za vídeňské Čechy postavil československý stát a České srdce dostávalo poměrně velké dotace od republiky na svou aktivitu."
A jaké byly další osudy paní Jelínkové? Jako mnoho jiných Čechů se s manželem a dvěma syny v rámci repatriační akce vrátili do Československa. Redaktorka Československého rozhlasu ji v roce 1970 zastihla v jejím pražském bytě dosud čilou, devadesátiletá paní ráda četla, věnovala se ručním pracím. Za zmínku stojí, že o její zdraví pečoval doktor Němec, pravnuk Boženy Němcové. Ta byla vlastně také vídeňskou Českou, vždyť se tam v r. 1820 narodila.
