Zapomenutá kapitola dějin fotografie. Aristokracie jako mecenáš i průkopník nového média
Šlechta v 19. století nebyla jen zákazníkem fotografických ateliérů. Aristokraté působili také jako mecenáši, sběratelé a průkopníci nového média. Tuto dosud přehlíženou roli zkoumá projekt Ústavu dějin umění AV ČR.
Jedním z prvních aristokratů, které fotografie nadchla, byl rakouský kancléř Klemens Metternich. Krátce po zveřejnění vynálezu daguerrotypie navázal kontakt přímo s Louisem Daguerrem a získal od něj unikátní Kynžvartskou daguerrotypii. Tento snímek s motivem zátiší vznikl ještě před oficiálním zveřejněním objevu. V roce 2017 byl zapsán na seznam UNESCO Paměť světa a v současnosti je k vidění ve stálé expozici Národního technického muzea.
Daguerrotypie byla první fotografickou technikou, která se ujala v praxi. Obraz vytvořený na povrchu postříbřené měděné desky je velmi citlivý na mechanické poškození, a proto jsou daguerrotypie zpravidla pod sklem v rámech či kazetách. Každý kus je navíc unikátní a všechny dochované daguerrotypie jsou tak velmi cenné.
Náruživým fotoamatérem se stal i Metternichův syn
Metternichův zájem o fotografii tímto darem zdaleka neskončil. V následujících měsících a letech podporoval řadu průkopníků a jako jeden z prvních u nás se zajímal také o konkurenční vynález anglického vědce W. H. F. Talbota, tzv. kalotypii. Touto metodou se citlivá vrstva nanášela na papír, nikoli na kovovou desku.
Metternich současně budoval vlastní fotografickou sbírku a systematicky podporoval instituce, které v dalších letech určovaly rozvoj fotografie ve střední Evropě, v čele s C. k. dvorní a státní tiskárnou ve Vídni.
„Metternichův příběh ukazuje, že šlechta se angažovala v rozvoji fotografie mnohem výrazněji, než se obecně soudí. Svými kontakty, sběratelstvím i podporou dalších průkopníků pomáhala nové médium šířit a rozvíjet,“ říká Petra Trnková z Ústavu dějin umění.
„Na Metternichovo zaujetí navázal jeho syn Richard, který se stal náruživým fotoamatérem v době svého působení na rakouské ambasádě v Paříži na počátku padesátých let 19. století, a fotografování se později věnoval také dlouholetý správce kynžvartských sbírek Paul Rath,“ doplňuje Petra Trnková.
Fotografie rodu Chotků objevili památkáři v kufrech ve sklepě
Šlechta stála i před objektivem. Například nejstarší portrétní fotografie v Česku zachycuje hraběcí rodinu Chotků. Je druhým nejstarším snímkem u nás. Odpočívala v zapomenutých kufrech ve sklepích zámku Líčkov, kde ji objevili památkáři. Právě sem byl po druhé světové válce přesunut inventář ze zámku Velké Březno, kde Chotkové pobývali. Když se inventář přestěhoval zpět, na kufry se zapomnělo. Poté co je památkáři otevřeli, zjistili, že obsahují řadu fotografií, které pořídilo několik generací hraběcího rodu.
Chotkové si vedli deníky, proto se ví, že fotografie byla pořízená 4. listopadu 1839 v Mnichově na státní návštěvě Bavorského království. Proto měl hrabě sebou nejkrásnější oblečení. Také tato fotografie je dělaná technikou daguerrotypie.
Přestože v Česku významná část fotografického dědictví 19. století pochází ze šlechtických sbírek, historici aktivní roli aristokracie dlouho přehlíželi. Zatímco se badatelé zaměřovali především na působení profesionálních fotografů, příslušníky šlechty vnímali převážně jako zámožné pasivní zákazníky.
„Podstatným důvodem, proč zůstávalo téma desítky let opomíjeno, je poválečný vývoj v Československu. Konfiskace majetku a perzekuce vlastníků proměnily fotografie ve šlechtických sbírkách a archivech v ideologicky ‚nebezpečný‘ materiál a v rámci historiografie v tabuizované téma,“ vysvětluje Petra Trnková.
Zapomnění po válce neunikly ani cenné soubory
Po válce zůstávaly fotografické konfiskáty na okraji zájmu. Ve srovnání s obrazy, sochami nebo grafikami jim odborníci ani instituce nepřikládali velkou hodnotu. Zapomnění neunikly ani mimořádně cenné fotografie a fotografické soubory.
Patří mezi ně právě Kynžvartská daguerrotypie nebo rozsáhlá fotografická dokumentace rožmberského a novohradského panství, kterou si v padesátých a šedesátých letech 19. století objednal hrabě Jiří Jan Buquoy u několika vídeňských a jihočeských fotografů.
Na zakázce pracoval i průkopník architektonické fotografie Andreas Groll, jindřichohradecká fotografka Františka Baumruková nebo baron Paul des Granges, který se později proslavil dokumentací antických památek.
