Premiér Miloš Zeman opět poškádlil novináře. Na tom by samozřejmě nebylo nic zvláštního. Média jsou Zemanovým oblíbeným terčem a novináři si už na tento zájem zvykli. Článek, který premiér zaslal deníku Právo, nicméně sliboval senzaci. Nesl totiž lákavý titulek Konec mé války s komentátory. Obsah článku ovšem nenechal nikoho na pochybách, jak premiér chápe klid zbraní. Píše, že vůči většině českých novinářů cítil pouhé pohrdání, které nyní začíná přecházet ve lhostejnost. Reagovat na neškodné hlupáky je podle premiéra ztráta času a energie, protože česká společnost si naštěstí vytváří svůj názor sama na základě vlastních zkušeností a zpráv, které dostává. Nikoli na základě komentářů. Většinu novinářů, jak vyplývá z textu, tedy premiér ztotožňuje s komentátory. Jinak ale celou novinářskou branži hází do jednoho pytle. Činí tak těmito slovy: I když se novináři vydávají za hlídací psy demokracie, nejsou v české společnosti pitbully, ale spíše degenerovanými podvraťáky, neschopnými vzhledem ke své intelektuální nedostatečnosti proniknout do podstaty jevů. Konec citátu. Zemanův článek v Právu vyvolal negativní odezvu spíše mezi politiky, především z řad sociální demokracie. Pro novináře se žádná senzace nekonala. Ti už zaslechli z úst premiére na svou adresu leccos. Byli označeni za pitomce, hnůj či póvl, dozvěděli se také, že počet pitomců na čtvereční metr je největší v české žurnalistice, dokonce ještě větší než mezi českými politiky, byli různým způsobem zesměšňováni. Málokdy proběhne nějaké setkání s novináři, na němž by se premiér alespoň slůvkem o novináře neotřel. Jako ukázka může posloužit jedna standardní tisková konference, která se konala koncem srpna a trvala zhruba jednu hodinu. Hodinka vymezená tiskové konferenci končí a premiér se s úsměvem na tváři loučí se svými novináři. Sociálnědemokratický poslanec Michal Kraus v souvislosti s článkem Milošem Zemana v deníku Právo řekl ČTK, že premiér ztratil soudnost a svou soukromou válkou s novináři škodí nejen sobě, ale celé sociální demokracii. A Kraus lituje, že v České republice není ještě veřejné mínění tak citlivé jako například ve Spojených státech, kde mohou podobné výroky stát mandát i prezidentského kandidáta. Někteří pozorovatelé na druhé straně soudí, že část viny za oboustranně napjaté vztahy nesou i mnozí členové novinářské obce. Nepřátelství prý začalo vznikat už někdy začátkem devadesátých let, v době, kdy velká část novinářů zcela nekriticky pochlebovala Václavu Klausovi a všechny jeho politické odpůrce nemilosrdně potírala, řídíce se heslem, že účel světí prostředky. A ještě dnes, i kdyby Zemanova vláda dokázala zázraky, našli by se prý novináři, kteří by to obrátili proti ní. Ani to však podle pozorovatelů nemůže omlouvat projevy arogance moci, která není s to vnímat kritiku jinak než jako zavilé nepřátelství.
