Zírající do slunce
Stále znovu se ujišťujeme, jak radikálně proměnila válka a nástup komunismu kulturní prostředí v Českých zemích. Kromě tradiční silné enklávy německo-židovských spisovatelů u nás před válkou působili také umělci z území bývalého sovětského impéria. Zatímco dnes je obyvatelstvo České republiky z více než devadesáti procent české, prvorepublikové kulturní prostředí bylo, jak se ukazuje, silně mnohonárodnostní.
Na trhu dnes najdeme několik objevných titulů, které to potvrzují. Alena Morávková sestavila antologii Děti stepní Hellady s vysvětlujícím podtitulem Pražská škola ukrajinských emigrantských básníků. Ukrajinská elita, které se nepodařilo v době formování Sovětského svazu vybojovat samostatnost, se v několika emigrantských vlnách rozlila po Evropě. Pražskou básnickou školu tvořili básníci Oleksandr Oles, Oleh Olžyč, Olena Teliha, Jevhen Malanjuk a další. Společný pro ně byl pocit vykořeněnosti, osamocení, prostoupený láskou a steskem po ztracené vlasti, "stepní Helladě".
Naopak dobře s českým prostředím splynul Konstantin Čcheidze, gruzínský kníže, jehož život a tvorbu přibližuje literárněvědný sborník "Zírající do slunce", který sestavili Vladimír Bystrov a Jiří Vacek.
"Koncem třicátých let o něm kdosi napsal, že ačkoliv jeho maminka byla Ruska a jeho otec gruzínský kníže, on je český spisovatel, který nemůže být z českého prostředí vyloučen. On psal pro české publikum, věděl, že to bude vycházet česky, takže vnitřně vytvářel most mezi oběma kulturami. Je neuchopitelný: končíme nakonec tím, že to byl potomek těch a těch, ale psal v Čechách, pro Čechy, měl vynikající vztah k českým spisovatelům, ale přitom byl obohacen něčím, co žádný český spisovatel nemohl mít,"
říká spoluautor sborníku a vydavatel Vladimír Bystrov o Konstantinu Čcheidzem. V podtitulu knihy ho označuje jako "spisovatele v Čechách." Jméno Čcheidze upadlo v zapomnění, přesto se Bystrov domnívá, že dílo tohoto prozaika není mrtvé.
"Samozřejmě že existuje velmi málo lidí, kteří to pamatují, ale mě překvapilo, že když kniha vyšla, tak se ozvalo několik zájemců z odlehlých míst, kteří dokonce sbírají jeho knížky, takže tak docela mrtvé to dílo není. Patrně je to proto, že jeho knihy zaujaly v českém literárním světě 30. let velmi významné místo. A teď se můžeme jenom dohadovat: Jejich význam byl zřejmě v tom, že byly exotické, ukazovaly exotický kraj, který jsme znali jen z romantizuijících děl Svatopluka Čecha a Bohumila Havlasy, kdežto tady se najednou ukazoval Kavkaz jako obrovská kultura, země velikých tradic, silných mravních kodexů. Je to obraz, který dnes, když ho čtete, a přestože je poznamenán překladem, který vznikl před třičtvrtě stoletím, obraz, který vám najednou strašně rychle pomáhá pochopit, co se děje Čečně, v Karabachu, v jednotlivých zemích a zemičkách Kavkazu. Nedokáže to někdo, kdo tam nežil a kdo nespojil obě dvě kultury."
Proč ty knihy dnes nikdo nepřeloží do moderní češtiny?
"Protože neexistují originály. Po dobu jeho pobytu v gulagu všechny ruské rukopisy zmizely. Ostatně kdoví, jestli někdy pořádně existovaly, protože on psal, každých třicet stránek posílal překladatelce, která je přeložila, a on potom korigoval už češtinu. Takže my vlastně nevíme, jak psal. Všechno máme zprostředkováno překladatelkou lumírovské generace. A přesto to v těch letech žilo. Ale rekonstruovat se to zpět nedá. Asi by se to dalo, ale možná bychom mu tím ublížili."
Vladimír Bystrov patří mezi Čcheidzeho pamětníky. Bystrovův otec jako ruský emigrant udržoval s Čcheidzem přátelství a Bystrov tedy o gruzínském spisovateli mluví a píše s osobní zkušeností. Kdy přesně se stýkali?
Mohl byste připomenout, kdy, za jakých okolností jste se setkával s Čcheidzem?
"To jsou dvě období. Jedno období je dětství, rané dětství, protože to byl přítel mého otce, doba druhé světové války. Pak oba dva s mým otcem tady nebyli, protože "odputovali" do Gulagu. A pak je to období, kdy se vrátil, ještě přežil mého otce a kdy navštěvoval jako starý přítel rodiny moji matku."
Mohl byste přiblížit jeho osobu? Jak vypadal, jak vystupoval...
"Když jsme připravovali sborník, setkali jsme se s mnoha lidmi, kteří ho ještě pamatovali. A všichni se shodovali v tom, že to byl člověk nesmírně dobrý, slušný, nesmírně korektní, vzdělaný. V něm se totiž snoubily tři věci: přirozená urozenost lidí z Kavkazu, s obrovským vzdělanostním zázemím, které mu dala v mládí ruská kultura, s vychováním důstojníka, ale zároveň s obrovským duchovním rozměrem, který přesáhl kontinent a patřil do středoevropského prostoru. To z něj dělalo prostého, hodného, vzdělaného člověka. Básník by to možná dokázal popsat, ale já to neumím."
Čcheidze zemřel v roce 1974. Jeho paměti jsou pozoruhodným svědectvím o životním osudu gruzínského knížete v Čechách. Čcheidzeho čeští potomci bohužel odmítají dát souhlas k jejich vydávání jeho tvorby, takže paměti leží v archivu, kde se na ně práší a odkud se už podstatná část knihy pojednávající o Gulagu nenávratně ztratila. Alespoň ukázky z Čcheidzeho tvorby zájemce nalezne ve sborníku Zírající do slunce, kde je také podrobná Bystrovova studie.
