Získání české aprobace je pro ukrajinské lékaře stále velmi složité
Jak se podařilo zorganizovat zdravotní péči pro ukrajinské uprchlíky? Podařilo se do českého zdravotnictví zapojit ukrajinské lékaře a lékařky? O tom jsme mluvili s doktorem Cyrilem Muchou, praktickým lékařem a hlavním koordinátorem projektu Ukrajina Společnosti všeobecného lékařství Purkyňovy společnosti.
Válka začala před zhruba 15 měsíci. Těsně poté začala velká uprchlická vlna a do Česka přijely statisíce Ukrajinců, kteří, mimo jiné, samozřejmě potřebují lékařskou péči. A mezi nimi byli i profesionálové, kteří by teoreticky sami lékařskou péči mohli poskytovat nebo pomáhat poskytovat. Jak se podařilo zorganizovat lékařskou péči pro ukrajinské uprchlíky?
C.Mucha: „Už v prvních dnech té uprchlické krize jsme si tento problém uvědomili. My, když říkám, tak myslím praktičtí lékaři nebo respektive naše odborná Společnost všeobecného lékařství a říkali jsme si, co my pro to můžeme udělat. V prvních dnech jsme vymysleli program, že by se lékaři o uprchlíky starali sami zdarma, ale když by potřebovali nějaký komplement, to znamená rentgen, laboratoř, nějaké léky, tak by na to odborná společnost přidávala, aby to lékaři nemuseli platit ze svého. A tady musím říct, že se stát zachoval velmi dobře, kdy během pár dnů zřídil zdravotní pojištění pro uprchlíky. Takže ten problém s placením těch výkonů, léků, vyšetření odpadl. Takže my jsme najednou si říkali, tak výborně, toto se vyřešilo. Ale hned další problém, který jsme viděli, je to, že do Česka přišlo zhruba půl milionu utečenců z Ukrajiny, mezi nimi je dost lékařů. My jsme najednou viděli, že část těch lékařů pracuje jako zahradníci, uklízečky a tak podobně. Říkali jsme si, že je to přece škoda. Ale bohužel ten proces, aby mohl lékař z Ukrajiny adekvátně pracovat jako lékař, ten je vlastně nekonečný, protože když si představíte, že v tehdejší době nikdo nevěděl, jestli ta válka bude měsíc, půl roku, rok. A dneska to nevíme taky... A taková základní doba, kdy lékař může alespoň pracovat jako absolvent lékařské fakulty, je u nás poměrně dlouhá. Nejdřív je tzv. nostrifikace, kde se ověřuje ten diplom, jestli vůbec chodil na ekvivalentní medicínskou školu. A pak je proces, kdy musí složit tzv. aprobační zkoušku, která mimochodem velice těžká. Je to asi 1500 skoro 2000 otázek takových, ne úplně šťastně konstruovaných.
A potom musí být na půl roku do na stáž do tzv. akreditovaného pracoviště, což by nevadilo, ale to pracoviště musí být lůžkové. A to je zásadní problém toho půl roku. U nás, když jde Čech na stáž do nemocnice, tak za tu půlroční stáž dokonce platí. Ještě ale musí z něčeho žít, něco jíst, někde bydlet apod. My stojíme před otázkou, jak to vyřešit, aby se k tomu ti lékaři vůbec dostali. První věc, která nás napadla, pomiňme to, že nemůžou pracovat jako lékaři, pojďme si je vzít do praxí, aby viděli medicínský systém, aby se trošku naučili, jak u nás medicína vypadá. Aby nám i sobě pomohli. Vymysleli jsme takový program, pomohli jsme s administrativou. Jak to oznámit na úřad práce, do pojištění ho přihlásit apod.. Zároveň jsme vyčlenili dávku milion korun, kterou přispíváme ordinacím. Ti lékaři vlastně pracují jako asistenti praxe. To znamená, nemůžou léčit sami, ale je to tak, že oni vlastně v té ordinaci jsou, přichází ti ukrajinští utečenci, ten lékař s nimi promluví. Tady je první obrovské plus. Uvědomme si, že jsou to lidi, kteří před krátkou dobou, rokem a půl žili stejný život, jako my. Ukrajina není nějaká Asie. Tam měli lidi svoje domy, hypotéky, auta, dovolené, lásky, rozvody, všechno prostě. Najednou ze dne na den se jim úplně změnil svět a oni opustili všechno a často své příbuzné. Takřka každý v rodině má někoho zabitého či zraněného. To znamená, že jsou pod obrovským psychickým tlakem. Teď si představte, že jsou v cizí zemi, cizí jazyk, teď problémy, které jsou nepochybně částečně způsobeny psychikou, mají někomu říkat. Najednou bylo to, že si mohli promluvit s někým, kdo uměl jejich jazyk, rozuměl tomu. Probíhá to tedy tak, že pacient přijde, ten ukrajinský zdravotní lékař ho vyzpovídá, udělá s ním tzv. anamnézu. No a potom k tomu problému přizve českého lékaře. Pohovoří o tom, s čím se léčí, jaké má problémy, jak to funguje v Čechách a celé se to řeší.
Ten projekt je velice úspěšný. Za tu dobu prošlo projektem téměř 50 lékařů, někteří třeba odešli, někteří si udělali aprobaci, někteří se vrátili na Ukrajinu, jiní odešli třeba někam do jiné země apod.. Myslím si, že to opravdu pomohlo. Vlastně je to výhodné pro toho lékaře, že dělá svoji profesi i pro toho ukrajinského pacienta, toto je vlastně paralelní, takže vlastně tu ordinaci to nijak nezatěžuji nebo minimálně. A pro stát oni jsou placeni, to znamená, že vlastně platí daně a stát je nemusí platit. Takže bych řekl, že ten projekt se velmi podařil a my teď stojíme spíš před otázkou, co dál, protože většina těchto lékařů by nějakým stylem chtěla, protože válka se vyvíjí, jak se vyvíjí. Jít třeba k tomu, aby mohli pracovat samostatně nebo aspoň pod dohledem, ale už vlastně jako lékaři. Teď se budeme snažit trošičku se státem dohadovat.“
Ukrajina je ve skutečnosti poměrně blízká země s podobnou kulturou, nicméně přece jenom určité odlišnosti i ve způsobu poskytování zdravotní péče a i třeba očekávání pacientů tam jsou. V čem spočívají ty rozdíly ve zdravotní péči? Setkal jste se v praxi s nějakými takovými příklady třeba určitých nedorozumění.
C.Mucha: „Ano, setkal. To je velice zajímavá otázka.. Řekl bych, že péče je tam na vysoké úrovni. Já bych řekl zásadní rozdíl, který na Ukrajině je, že tam je spousta věcí hrazených pacientem, a to má svoje klady i zápory. Za prvé, že lidi, když se rozhodnou, že chtějí nějaké vyšetření, prohlídku, tak jí můžou absolvovat, protože jí zaplatí. A to bylo třeba zajímavé. U nás, když posílám pacienta třeba na ultrazvuk tak to trvá až 6 týdnů. Pacient se divil, říkal, jak to? Vždyť u nás já můžu jít i třetí den. A já jsem říkal, no jo, ale u nás je to zadarmo. Pacient na to, tak já si to zaplatím. A na to jsem mu řekl: to u nás vlastně nejde zaplatit si to. To jsou třeba takové zajímavosti. Teď k lékům, tam se často stane, že lékař doporučí nějakou léčbu a i třeba u poměrně těžkých onemocnění, třeba u pacientů onkologických. On řekne, tak suverénní léčba je tato a bazální léčba je tato. Léky si sežeňte sami. My vám to samozřejmě budeme aplikovat. Potom záleží na pacientovi, jaké léky si vezme, co si sežene. Je tam bohužel trošku nedůvěra třeba k očkování mnohem větší než u nás. Ale ani ne tak tomu aktu očkování, ale k tomu vlastnímu, k té lahvičce. Tam se často falšuje, dováží se různě z Asie apod.. A oni se bojí, že je v té vakcíně úplně něco jiného, než je tam napsáno. Takže ne že by nechtěli být očkováni, ale shání si vlastní vakcíny, kde mají zaručeno, že jsou to opravdu originály. A i u nás mají takovou jako nedůvěru, prostě to zjišťují apod.. Takže to bych řekl, že jsou takové základní rozdíly.“
