Zmatená scéna

Domácí i zahraniční analytici někdy vyslovují podiv nad tím, že česká politická scéna je rozdělena jaksi nepřirozeně. Také Zdeněk Vališ ve své poznámce uvádí, že náhodný zahraniční pozorovatel by z ní musel být poněkud zmaten.

Pokud by měl náhodný pozorovatel před příjezdem do zemí českých k dispozici stručný přehled obsahu hlavních domácích deníků za uplynulých šest měsíců, vytvořil by si o české politické scéně asi následující obrázek. Kdysi na smrt nepřátelské síly červené růže a modrého ptáka vytvořily neprodyšné opevnění, na které s nevalným úspěchem útočí oddíly čtyřkoalice, přičemž dva oddíly tvoří vlastně jen kibicující hejtmani bez vojska. Z Hradu pak čtyřkoalici povzbuzuje hlava státu. Jenže ta má k dispozici jen hradní trubače a múzy, éterické to bytosti, nevhodné k použití v líté řeži. Po kratším pobytu v zemi by ale náš pozorovatel zjistil zajímavou věc. Čas od času je všechno úplně jinak. U pevnostních spojenců převáží jiné zájmy a začnou si hrozit šavličkami.

Také dva největší oddíly čtyřkoalice najednou zjistí, že každý z nich má ideově přece jen blíž buď k pevnostní růži či pevnostnímu ptákovi, než k sobě navzájem. Ve sněmovně pak během různých hlasování dochází k přirozenějšímu, či spíše standardnějšímu rozložení sil. Sociální demokraté s lidovci a ODS s Unií svobody. Výjimkou samozřejmě bývají případy, kdy pevnostní spojenci společně ubírají čtyřkoalici kyslík, jako tomu bylo při schválení nového volebního zákona. Jestliže by pozorovatel pobýval v Česku ještě nějaký ten pátek navíc, dospěl by možná také k závěru, že jednu podobu české politiky, tu převládající, určují nejrůznější osobní averze kombinované občas s ideologickým fundamentalismem a tu druhou menšinovou podobu skutečné zájmy a názory stran. Jenže pak by nastal okamžik, kdy by pozorovatel při pohledu na politické dění nevystačil ani s touto tezí. Sněmovnou například prošel návrh sociálnědemokratické vlády o solidárním přerozdělení daňového výnosu obcí ve prospěch těch chudších. To, že návrh podpořili čtyřkoaliční lidovci a naopak ostře odmítla ODS, nijak nepřekvapilo.

Překvapením však byl souhlas čtyřkoaliční liberálně pravicové Unie svobody. Nebyl to ovšem v posledních měsících první případ vzniku konstelace sociální demokracie - lidovci - Unie svobody. Konstelace, které byl po volbách v roce 1998 dosti nakloněn prezident Václav Havel, a která tehdy ztroskotala na zarputilosti bývalého šéfa unionistů Jana Rumla. Ještě k markantnějšímu souzvuku došlo nyní v kauze Investiční a Poštovní banky. Zde se už narýsovala přímo široká fronta: Vláda-Česká národní banka-Havel -Unie svobody-lidovci. Klausova ODS zůstala prakticky osamocena. Nemusí to samozřejmě vůbec nic znamenat nebo to naopak může naznačovat něco významnějšího. Ostatně ve všech třech zmíněných stranách existují silná křídla nakloněná k jistému pragmatickému vzájemnému sblížení. Náhodný pozorovatel z toho všeho musí být dozajista zmaten. Ale v politice, jak známo, se nedá nic předem vyloučit. Snad jen zafixovaná schemata.